„Vedle nás dopadla asi třiceticentimetrová střepina, ta by proletěla člověkem bez problémů. Říkám, tady končíme a balíme to,“ popisuje v exkluzivním rozhovoru pro podcastovou sérii Akce: Výbuch hasič Jiří Ovesný, velitel zásahu ve Vrběticích. Šlo doslova o sekundy, se svými kolegy se tak tak dostal do bezpečné vzdálenosti, když muniční sklad vybouchl. Svým rozhodnutím zachránil víc než tři desítky životů svých kolegů a dostal za to i vyznamenání.

Vrbětice 5:00 10. října 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak to vypadalo, když jste se vrátil domů po tom zásahu?
Po zásahu, když jsem se vrátil někde kolem té páté šesté hodiny, tak jediné, na co si pamatuju nebo spíš si to pamatuje manželka: říkala, že dneska mohla být vdova, v té době jsme měli dítě, které mělo dva roky, to nejmladší, jinak jsme měli celkem devět dětí.

Takže pro manželku by to bylo asi brutální, kdyby to dopadlo všechno nějak špatně. Takže ona si moc dobře pamatuje ten den, protože slyšela výbuchy, ale já jsem to tak nějak nevnímal, na rodinu už jsem nemohl myslet, na to nebyl prostor.

Ona slyšela výbuchy, věděla, že jste jel k zásahu. Jak to prožívala, co si myslela?
V podstatě informace asi nebyly, protože ono to bylo celkem rychlé a informace byly jenom takové kusé v médiích, že vybouchl ten sklad, ale neměla ty informace. Nikdo je neměl.

Říkal jste, že nebyl prostor myslet na rodinu, na co jste nebo na koho jste tedy myslel?
Já v první řadě musím myslet na lidi, se kterými tam jedu, protože jsem za ně zodpovědný jako velitel. Koho si dovezu k zásahu, toho vždycky odvezu zpátky. To bylo vždycky moje, že lidi, kteří tam jedou, tak aby se vrátili taky ve zdraví a že vždycky to asi nejde udělat.

Někdy nám život připraví situace, na které se nemůžeme připravit, kde se musíte rozhodovat během vteřin. Není to jednoduché, proto volím tu variantu, že odjedu z místa poslední, že udělám všechno tak, jak má být a bude to správné. A když ne, tak prostě ne.

‚Hoří muniční sklad‘

Můžete popsat ten den, co jste dělali, kde jste byli a jestli si přesně vybavíte čas, kdy vám někdo oznámil, že máte jet k zásahu a jak to bylo? K čemu jste vlastně jeli? Vy jste nejeli k výbuchu, vy jste jeli požáru. Popište, prosím ten den od rána.
Ten den si pamatuju celkem přesně. Nepamatuju si to do té doby, do toho vyhlášení poplachu – bylo dopolední zaměstnání, to znamená, že hasiči opravovali techniku nebo se podíleli na údržbě budovy – ale vím, že to bylo před desátou hodinou dopoledne, kdy došlo k vyhlášení poplachu a bylo hlášeno, že hoří na muničních skladech.

Já normálně nevyjíždím k zásahu, protože jsem velitel stanice, a vyjíždí jednotka, která je tady pro to určena, ale mám možnost s jednotkou jet. Takže ten den jsem si řekl, že vyjedu, protože to bylo zajímavé, neviděl jsem, o co jde, ale vím, že ten areál je rozsáhlý, veliký, a pokud tam je nějaký požár lesní nebo polní, tak asi tam bude potřeba více lidí. 

20:16

Lipavský k Vrběticím: Dneska víme, že Hamáček cestu do Moskvy plánoval a že tehdy lhal

Číst článek

Proč jste se rozhodl, že zrovna k tomuhle pojedete?
Bylo to spontánní. Já jsem ani nevěděl, o co jde, v podstatě mi to tak nějak seplo, že bych měl jet. Nepřemýšlel jsem nad tím a jel jsem s nimi v autě, ani jsem nejel svým zásahovým vozidlem, jel jsem normálně s cisternou, s hasiči.

Kolik vás jelo a v kolika autech?
V té době byli čtyři hasiči plus já. Jeli jsme dvěma vozidly, takže byl jeden výjezd z naší požární stanice Valašské Klobouky a druhý profesionální výjezd byl ze Slavičína, kde jela jedna cisterna v počtu jedna plus jedna.

V areálu muničních skladů bývala vojenská hasičská jednotka. Ta tam v té době už nebyla?
To bylo právě ten paradox. My víme o tom, že tam byla historicky, tudíž ty sklady tam spravovala nebo nějakým způsobem se podílela na požární ochraně v té lokalitě, my jsme z toho byly vyjmuti, do našich krizových plánů nebyly zahrnuty, tudíž my jsme vůbec s touto variantou nepočítali, že bychom někdy v tomto prostoru zasahovali.

Někdy jsme zasahovali, což byl většinou polní nebo lesní požár v okolí toho areálu nebo v těsné blízkosti. Nevzpomenu si, kdy byla zrušena hasičská vojenská jednotka, ale vím, že pokud ji někdo zruší, tak je jasné, že tam nebezpečí pomine, tudíž i pro nás byla taková úleva, že i vojenská jednotka se zrušila, tudíž nebezpečí tam nebude už žádné a sklady už asi nebudou plnit nějakou roli, pro kterou byly zbudovány.

Vím, že tam byly prázdné bedýnky s náboji, které se tam nějakým způsobem ještě historicky skladovaly. To byly naše poslední informace, co by tam asi mohlo být, protože říkám, že jsme tyto informace neměli vůbec žádné.

15:22

Akce: Výbuch: Příležitost dělá zloděje, přeci to tam nenecháme ležet, říká muž, který kradl samopaly

Číst článek

Takže když jste jeli na místo, tak jste věděli, co vás tam čeká, co tam hoří? 
Jeli jsme k požáru, ale požár, to je široký pojem, to může být požár budovy... My jsme to neměli specifikované. Věděli jsme, že hoří na muničních skladech, je to obrovský areál, desítky hektarů, je tam lesní porost, polní porost, budovy, venku byly palety, spousta různých starých rozbitých beden, takže tam mohlo hořet cokoliv.

Chybějící informace

Co přesně hoří, to vám nikdo neřekl?
To nám nikdo neřekl. Mysleli jsme si, že to nebude nějaký velký problém... Pak jsme viděli, že operační středisko radiostanicí vysílá další jednotky, byl okamžitě svolaný druhý stupeň poplachu, takže za námi jelo dalších asi osm jednotek dobrovolných hasičů. Když my přijdeme na místo, tak dobrovolné jednotky nám dělají další činnost, kterou my potřebujeme na tu lokalizaci a likvidaci toho požáru.

Můžete to popsat, co jste viděli, když jste přijeli na místo?
Už když jsme přijížděli do toho areálu – ono je to z Vrbětic přes takový kopeček – už byl vidět nějaký světlý kouř, takže zhruba jsme měli ohnisko nebo jeho lokalizaci. Bylo to na skladu číslo 16, takže jsme dojeli k bráně, tam byl nějaký vrátný. Přesně si nevzpomenu, co vykládal, ale vím, že byl nějaký zmatený a mluvil o nějakých dvou lidech, že tam jsou.

Myslel jsem si, že tam asi hasí trávu nebo něco takového. Tudíž tu bránu, ten hospodářský prostor jsme přejeli, potom následuje technický prostor, kde byla další brána, tam už nebyl nikdo. To bylo v podstatě opuštěné a my jsme měli možnost dojet až přímo ke skladu.

Co jste viděli, když jste k tomu skladu přijeli?
Jak říkám, kouř byl vidět stále, ale když jsme přijeli ke skladu, viděli jsme, že to nebude žádný lesní požár, že nám hoří budova, přímo budova toho skladu. Ty budovy jsou skoro stejné. My jsme přijeli ze zadní části, takže nám to hořelo vpředu, takže jsme byli trošku vzdáleni od toho požáru.

Přijeli jsme z jedné strany, požár byl z druhé strany, ale z druhé strany nám přijela jednotka ze Slavičína, která byla blíže k požáru. Zastavili jsme asi 150, 200 metrů od té budovy, od požáru, a pokusili jsme se nějakým způsobem získat nějaké informace, co se vlastně děje.

Do té doby vám pořád ještě nikdo neřekl, co je uvnitř?
V podstatě nám to neřekl nikdo po celou dobu zásahu, nikdo nebyl schopen říct, co je uvnitř. Jedině to, co jsme mohli sami vydedukovat, když jsme vystoupili z vozidla. Klasický požár, stoupá kouř, plameny se prodírají okny nebo dveřmi. A to bylo vlastně všechno, sem tam bylo slyšet drobné... jak když střílí náboj. Jako pyrotechnika nebo něco podobného. To vycházelo zevnitř.

Tudíž jsem si stále myslel, že to jsou nějaké staré náboje, a v podstatě to nemusí být zase takový velký problém. Vydržíme, počkáme, zjistíme, co a jak, kde jsou ti dva zaměstnanci a další věci.

Jenže ta intenzita rapidně stoupala. Během minuty už to nebyly jenom drobné náboje nebo výstřely, už bylo slyšet, že už je to něco silnějšího a silnějšího, intenzita narůstala. V momentě jsme museli lehnout na zem a chránit se nějakým způsobem, protože jsme viděli, že občas něco proletí, a to si nevšimnete, co to je.

18:52

Zeman trvá na svých verzích o Vrběticích. ‚Nejsou důkazy, že to byli ruští agenti, BIS je neschopná,‘ tvrdí

Číst článek

Snažili jsme se navázat kontakt s jednotkou, co byla z druhé strany, ale bylo to trošku těžké, protože oni byli jenom dva. To spojení se nám nepodařilo navázat.

Když jste říkal, že něco létalo vzduchem, to jste nad vámi slyšeli, jak něco šustí?
Bylo vidět, že to praská v té budově, a protože tam byla střecha, všechno, tak to praskalo vevnitř. Tak jako stará kamna, když hoří, tak to tam praskalo, ale ty ozvy byly větší a větší. Tudíž bylo vidět, že to není nějaká sranda. 

Viděli jsme, že za námi jedou další jednotky a v ten moment jsme si uvědomili, že ty jednotky nesmíme nechat dojet k nám, ale byl problém je zastavit, protože jsme nevěděli, kolik nám těch jednotek jede a jak je zastavíme, protože tady je jedna úzká cesta, věděli jsme, že to nebude jednoduché.

Tam byl ohromný problém se spojením, nebylo ani telefonní, ani radiostanice, celková komunikace, spojení bylo přerušované, digitální spojení tam bylo přerušované, tudíž byly to jenom útržky, co jsme slyšeli z operačního střediska nebo co jsme jim mohli poskytnout za informace.

Vím, že jsme potvrdili na operační středisko, že se jedná opravdu o požár muničního skladu, to bylo první, a že to asi nebude tak jednoduché, že tam nebude určitě nějaká drobná munice, ale že tam bude asi něco víc, nějaký větší problém. Tudíž jsme nechtěli už další jednotky posílat a potřebovali jsme ty jednotky nějakým způsobem stáhnout odsud pryč.

Tím, že jsme tam byli dvěma auty, tak strojník z druhého auta se pokusil vycouvat aspoň kousek za roh a potom varoval další jednotky, aby se otočily zpátky do hospodářského prostoru, takže dobrovolné jednotky nám tam vyloženě najely do technického prostoru.

24:58

Akce: Výbuch: ‚Sbohem, Rusko.‘ Exploze ve Vrběticích změnily českou politiku, Zeman zůstal sám

Číst článek

‚Tady nemáme co dělat‘

Když jste se snažil navázat spojení s těmi ostatními nebo i s operačním střediskem, co jste říkal? Vzpomenete si, co jste říkal, že vidíte na místě, co se tam téměř děje a jak moc je to nebezpečné?
Myslím, že ty informace prvotní byly, že tam opravdu hoří na muničním skladu a že munice začíná vybuchovat intenzivně a intenzivněji. Chtěli jsme vědět, co tam je, ať nám dají nějaké informace, ale v podstatě ty informace nám nepřišly v té době, kdy jsme je potřebovali. Došly k nám až někdy později, že opravdu je ten sklad plný něčeho... Nevěděli jsme čeho.

První impulz byl takový, že vedle nás dopadla velká střepina, asi třiceticentimetrová střepina, takže ta by proletěla člověkem bez problémů, to byl mžik. Viděli jsme tu velikou střepinu, říkám, to by byl veliký problém, tady končíme a balíme to.

Ale potřebovali jsme vědět, kde jsou ti dva lidi. Chtěli jsme je aspoň zachránit, chtěli jsme je vidět nebo něco, ale nevěděli jsme, kde jsou, tak jsme se zkusili aspoň při zemi se kousek plazit a zjistit, kde jsou, ale v podstatě asi po pěti metrech jsme to vzdali, protože tam šlo o život lidí, se kterými jsem tam byl. Tudíž jsem tam nikoho nepustil. Byli jsme tam všichni spolu, ti další spíš vyčkávali za vozidlem.

Kolik vás tam bylo?
V té první linii jsme byli dva, já a jeden hasič, a dva čekali v záloze, abychom vystavili co nejmenšímu riziku ostatní lidi. Ty dva zaměstnance se nám nepodařilo najít nikde. Do objektu se nedalo vstoupit, už to bylo veliké riziko, těch sto metrů se doplazit do objektu, to je problém.

Co jste si v ten moment řekl?
Jak dopadla ta střepina, říkám, že tady nemáme co dělat. Lidi asi nejsme schopni zachránit. Máme tady další lidi, kteří jsou za námi. To byly desítky hasičů od rodin, kteří tam přijeli, mladí, tudíž jsme museli zvážit variantu, že opustíme prostor, ale byl problém navázat kontakt se Slavičínem, protože jsme se potřebovali stáhnout a já jsem odtamtud nemohl odjet a nechat je tam.

My jsme na sebe viděli těch sto metrů, ale to spojení nám nefungovalo, tudíž jsme to museli objet takovým obloukem, asi tři sta metrů, z druhé strany, dojet k nim, sebrat je a z toho prostoru je vysunout pryč, tudíž jsme odjížděli jako poslední a to už byly ty detonace ohromné. Viděli jsme, že tady už pro nás není místo.

25:21

Akce: Výbuch: Kdo byl ‚českou spojkou‘ pro ruské agenty? ‚Role Šapošnikovových byla docela významná‘

Číst článek

Viděli jste, co se za vámi děje, jak to za vámi bouchá?
Už jsme viděli, že ten problém je veliký. Viděli jsme, že vyletěl kus střechy a nějakým způsobem že tam dochází k destrukci stěn a dveřních a okenních výplní, tudíž už to byl velký problém a v podstatě už jsme měli strach, jak jsme jeli okolo toho objektu, že dojde k něčemu, co nelze předpokládat.

Už to riziko bylo prostě ohromné. Viděl jsem, že je to ohromný prů**r. Takže ono, aniž bych si to tehdy uvědomil, to až potom, šlo o minuty. Dá se říct o dvě minuty. Jak jsme odtamtud odjeli, tak do dvou minut to vybouchlo a my jsme za ty dvě minuty ujeli asi jeden kilometr, protože to bylo v členitém terénu.

Mezitím ty dobrovolné jednotky nějakým způsobem dokázaly vycouvat pět set metrů do hospodářského prostoru, kde byly. Když došlo k výbuchu, tak hasiči, kteří byli venku, šupem spadli na zem tou tlakovou vlnou. To bylo bez jakéhokoliv varování. V momentě byli na zemi. Což mohou všichni potvrdit, tak byla ta tlaková vlna silná.

Podle pyrotechniků, co nám říkali, tak do kilometru by to nepřežil nikdo. A my jsme byli asi za tím jedním kilometrem, takže tam šlo opravdu o vteřiny. Jinak ti lidi... asi by to byla tenkrát tragédie.

Pro nás bylo důležité, že opravdu lidi, které nám tam poslalo operační středisko, jsme dostali pryč. Bylo to možná 30, 35 lidí, kteří by tam bez problémů najeli, ale už ten výjezd by nebyl možný.

Kvůli úzkým cestám.
Jednak kvůli úzkým cestám a jednak kvůli té technice, že se tam neotočí, musí couvat a je to problém.

A ten výbuch, to bylo vidět, že tam v tom perimetru byly všechny stromy vyvrácené, posekané, rozbité, úplně napadrť.

Pak jste se vrátili na základnu?
Ne, nevrátili. Celé to trvalo 38, minut, co jsme tam byli, ten zásah. Ono se zdá, že zásah trval několik let, náš úkol tam byl 38 minut, pouhých 38 minut, kdy jsme museli všechno nějakým způsobem vyřešit a vrátit se bezpečně se všemi do prostoru, kde bylo možné nějakým způsobem žít.

28:41

Akce: Výbuch: Krycí pasy či hotel se střelnicí. Jaký otisk zanechali v Česku ‚turisti ze Salisbury‘?

Číst článek

Pro nás to bylo opravdu veliké štěstí a myslím si, ne že by to záleželo na mně, to si vůbec nemyslím, protože já nemám takové schopnosti, že dokážu poznat výbuch. Kdo s tím má dneska zkušenosti? Metodické předpisy nejsou napsané na vojenské sklady a jak se má postupovat.

Tam v podstatě nemáme co dělat nebo co hledat, tam maximálně může dojít k nějaké záchraně nějakých lidí, což jsme učinili, ale v podstatě pro nás záchrana dopadla špatně, že ty dva lidi jsme nedokázali nějakým způsobem zachránit.

‚Komunikace nebyla ideální‘

Vrátil jste se někdy na to místo?
Vrátili jsme se tam asi tak po půl roce, až to bylo trošičku bezpečné, oblečeni v pyrotechnických oděvech. Tak jsme se tam podívali a bylo zajímavé, jaký tam byl kráter. Tam, kde jsme byli, byl v podstatě kráter, takže o to to bylo děsivější. A člověk nad tím ani nemůže nějakým způsobem přemýšlet. Kdyby nad tím přemýšlel, tak by to asi bylo všechno špatné.

Kolik vás tam bylo? 35 hasičů?
Dá se to tak nazvat, přes 30 hasičů tam bylo minimálně, plus někdo tam byl od policie a nepovím přesně, jestli tam bylo jedno auto nebo dvě.

Vesměs to byli všechno mladí lidé, kteří to dělají dobrovolně a nikdo nad tím nepřemýšlel, že by tam nejel. Tady u těch hasičů je taková spontánní reakce, že prostě když je potřeba, tak tam jedou, protože věří lidem, kteří je tam vedou, že je taky vrátí zpátky. Což se nám podařilo, že se vrátili zpátky.

Můžete říct zpětně, co si myslíte, proč jste se tak rozhodl, že se vrátíte? Nějaké tušení? 
Určitě to bylo nějaké tušení. Pro mě to byla reakce. Ta veliká střepina, která byla u nás, plus potom ty ohromné detonace, které se stupňovaly a stupňovaly. Nevím, kdyby ta střepina tam nedoletěla, tak možná bychom se zdrželi o dvě minuty, což by bylo pro nás už asi devastující. Takže to byl pro nás takový zdvižený prst, že tady nemáte co dělat. Tady je veliký prů**r.

25:57

Akce: Výbuch: Druhá exploze? ‚Najít zkažené zrnko ve vlaku plném rýže je nemožné,‘ říká policista

Číst článek

Ale nějak jsme si to pořád v hlavě skládali, jak tam může být tolik toho materiálu, tam nic nemělo být. Nějak jsem to nemohl pobrat, během těch dvaceti třiceti minut jsem to nemohl nějak pobrat. Proč tam toho bylo tolik, těch trhavin, které tam jsou?

Bavili jste se potom třeba s veliteli nebo s operačních střediskem, v tom smyslu, že vás poslali někam, kde to bylo takové riziko?
Bylo zajímavé, že nikdo o tom nechtěl velice diskutovat. Ten zásah stále probíhal. Pořád se říkalo, že se ten zásah probere potom, potom za 14 dní, za měsíc, ale pořád to bylo živé, potom nám vybouchl další sklad, v prosinci. Stále to bylo živé, tam nebyl prostor, jak si o tom povykládat, k čemu tam vůbec došlo nebo že jsme tam opravdu zachraňovali sami sebe.

A nebyl na to prostor, pořád se všechno vyšetřovalo a bylo všechno v šetření, takže ani se o tom nedalo mluvit, ani nějakým způsobem to vyhodnotit. Možná až dneska o tom můžu mluvit normálně, bez jakýchkoliv předsudků.

Dozvěděl jste se někdy, proč to vybouchlo?
Abych vám pravdu řekl, mě to ani nezajímalo, mě zajímal ten proces, když jsme tam byli. My neřešíme, proč někomu hoří dům nebo tak, řešíme to, abychom odstranili problém, a odjíždíme odtamtud pryč.

Potom jsou další složky, které se zajímají o to, aby to vyšetřovaly a aby se nějakým způsobem dopátraly toho, proč to vzniklo, a mohlo se tomu třeba příště zamezit nebo aby k tomu příště nedošlo.

Ale je trošku s podivem, že v podstatě tam opět běží výroba munice a částečného skladování, a komunikace s námi taky nebyla nějaká ideální, že by nám někdo opět řekl, že tam může být takový problém.

Vyznamenání a poděkování

Vy jste u hasičů skončil. Byl tenhle zážitek důvodem, proč jste skončil?
Já jsem u hasičů skončil, ale toto nebyl důvod. Ale asi to tak mělo být, že ta moje kariéra tak postupně narůstala, že opravdu jsem měl jakési ty zkušenosti a mohl jsem vyhodnotit určité situace.

24:00

Akce: Výbuch. Na muničních skladech hoří, volá v 9.49 ostraha. Když přišla exploze, hasiči padli na zem

Číst článek

On člověk musí u hasičů dozrávat postupně, protože dnešní doba je rychlá a všichni chtějí všechno hned vyřešit, ale já už postupem roků vím, že všechno nejde vyřešit, že člověk opravdu musí někdy přemýšlet a říct si třeba, že všechno nejde udělat, nedokáže, že na to nemáme, prostě říct si to a nebát se toho a prostě ustoupit.

Dneska se hrne všechno, pojďme, uděláme, to všechno dokážeme, ale já jsem tohoto nikdy nebyl zastáncem, vždycky jsem říkal, uděláme to, co můžeme, ale vrátíme se, musíme se vrátit. A tady jsem věděl, že pokud se nevrátíme, tak že se já nevrátím.
To bylo moje takové plus, že pokud bych se vrátil dopředu, někomu se tam něco stalo, to by nebylo dobré. Tady jsem viděl, že z tohoto zásahu musím odjet poslední a bude to dobré, a pokud se mi něco stane, tak to už je můj problém. Ale už to nikdo nebude řešit vůči mně.

Já jsem těm hasičům, jak jsem vzpomínal, strašně vděčný, že nikdo nereptal, nikdo nepověděl ani půl slova, že tam jede, nebo že by řekl „já tam nepojedu“ nebo že by řekl, že se bojí nebo něco. To u hasičů prostě neexistuje, prostě jedou a věří tomu, že velitelé se o ně postarají, že mají zkušenosti a že to dokážou zpracovat, i když nemají informace.

My jsme ty informace opravdu neměli, což je veliký problém, dneska máte na všechno informace, máte na všechno podporu, ale když nemáte, musíte se rozhodovat svým rozumem. A svými praktickými zkušenostmi za tu kariéru.

A já už jsem po těch 36 letech zjistil, že už mohu skončit s klidným svědomím, že jsem tomu dal všechno, co jde. Obětoval jsem celý svůj život této kariéře a mohu odsud v klidu odejít a o ty lidi bude dál postaráno.

Dostal jste vyznamenání za to, že jste tím rozhodnutím zachránil sebe i kolegy. Asi si toho ceníte...
V Praze jsem dostal vyznamenání u prezidenta, šlo o hrdinský čin jednotlivce, ale já jsem to bral trošku jinak, já jsem chtěl vyznamenat všechny, ty obyčejné lidi, kteří tam přijeli, což se mi dodneška nepodařilo, aby ti lidi byli oceněni za to, že tam nasadili svoje životy a že opravdu tam mohli zůstat, že tam to riziko bylo natolik vysoké, že si to můžeme povědět dneska v klidu, že opravdu pár vteřin, pár desítek vteřin, a mohli tam všichni zůstat.

Takže já bych jim chtěl tímto způsobem poděkovat, těm lidem, kteří tam zasahovali, a věřím tomu, že ještě nějakým způsobem jim poděkujeme, protože zatím se k tomu ještě nikdo neodhodlal, aby těmto obyčejným lidem poděkoval.

Poděkovalo se spoustě lidí, spoustě funkcionářům, kteří tam odvedli taky spoustu práce, pyrotechnici, armáda, všichni, ale ty složky si nějakým způsobem vyhodnotily tu situaci. Kdežto u těch dobrovolných hasičů, to byli opravdu obyčejní lidi, kteří nemají nad sebou nikoho, kdo by jim v tomto směru nějakým způsobem tu jejich práci pochválil a ocenil.

Takže aspoň takto bych je rád chtěl pochválit a ocenit, že nasadili svoje životy. V podstatě to byl hrdinský čin od nich. Ale oni to tak nebrali, brali to tak, že je to jejich poslání.

A ještě bych vzpomenul třeba ty majitele, jak se zachovali nějakým způsobem...

Ten Vojenský technický ústav nebo ta firma, majitel těch výbušnin, Imex Group, kontaktovali vás nějak? Oslovili vás nebo vám poděkovali za zásah?
Já bych odbočil k tomu, jak to vůbec funguje u těch zásahů. Třeba když máte nějaký zásah, někde to dopadne dobře nebo se někdo zachrání. Ti lidi jsou rádi, jsou vděční hasičskému záchrannému sboru, dobrovolným hasičům, jsou strašně rádi, jsou vděční, dali by vám první poslední, děkuji vám. Prostě by udělali cokoliv pro vás, protože jste jim pomohl.

Já nevím, tady z této stránky se nám nedostalo ne nějaké pochvaly, ale v podstatě nic, vůbec nic, takové chladné, jak kdybyste byli jenom někdo, který tam byl nasazen. A běžte pryč odsud, to je všechno.

Ono by strašně potěšilo, kdyby aspoň třeba přijel někdo od toho majitele, řekl „Děkuju vám, hoši, bylo to od vás dobré, udělali jste maximum“ nebo něco takového. To tady vůbec neproběhlo a je to škoda. Ti lidi by si to zasloužili, tak jak to je všude jinde, tak by to mělo být.

Celý rozhovor si můžete poslechnout v přiloženém audiu nahoře v článku.

Artur Janoušek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít