Válka na Ukrajině změnila sedmadvacetileté ruské novinářce život. U naloženého auta se v Moskvě loučila s matkou a kamarády. „Všichni jsme brečeli, částečně vyčerpáním, strachem, nejistotou, a taky nám všem docházelo, že se pravděpodobně dlouho neuvidíme. Nejvíc jsme se však báli toho, že nás na hranici obrátí a pošlou zpět,“ popisuje útěk z Ruska ve velkém rozhovoru pro server iROZHLAS.cz Ira Dolininová.

Rozhovor Praha 6:31 9. června 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V Rusku jste dokumentovala násilný politický režim, který vás a vaše kolegy pronásledoval. Co se dělo novinářům v Rusku těsně před válkou na Ukrajině?
Poslední půl rok byl pro novináře v Rusku opravdu nesnesitelný. Sílily útoky na nezávislé novináře. Debata, jestli v Rusku zůstat, nebo utéct, se u nás v redakci vedla dlouho předtím, než začala válka. V práci jsme byli rozděleni na dva tábory. Já chtěla zůstat. Nedokázala jsem si představit, jak bych mohla dělat novinářskou práci ze zahraničí.

Posledních deset let jsme nějak přežívali. Každý rok se něco utáhlo, třeba zákaz zvolit si politické lídry na úrovni regionů. Víte, v Rusku jsou regiony velké jako celé evropské země. Je to totální výsměch demokratickým hodnotám. Rusko bylo každým rokem míň a míň demokratické, pravděpodobně to byla Putinova sílící paranoia, že jeho nepřátelé jsou všude, a proto musí chránit svou moc čím dál agresivněji.

V roce 2017 začal Kreml označovat média a novináře za zahraniční agenty, později jako nežádoucí. Rok před válkou, když Roskomnadzor (ruský federální úřad pro dozor nad telekomunikací, informačními technologiemi a médii – pozn. red.) pojmenoval první médium jako nežádoucí organizaci, tak jsme se začali bavit o tom, že nás fakt možná zavřou do vězení a že by bylo dobré odjet.

Ačkoliv jsme se o tom bavili, ty debaty byly spíš spekulativní a staly se součástí každodenní práce v redakci. Na hrozbu kriminálu jsme si nějak zvykli a po chvíli jsme si přestali připouštět, co to opravdu znamená. Znáte ten příběh o žábě v hrnci? Když dáte žábu do hrnce a začnete vařit vodu, žába se pozvolně bez povšimnutí uvaří...

Prostě jsme si zvykli na pocit nejistoty, pozvolna stupňující se represe, na to, že v ulicích vidíte, jak policie mlátí demonstranty a že nevinní lidé končí ve vězení. Pomocí sarkasmu, cynismu a humoru se s tím postupně sžijete.

Takže když se začaly objevovat první zprávy o tom, že Rusko bude útočit na Donbas, říkali jsme si „jojo, jasně“. Nikdo tomu nevěřil. Zpětně chápu, jak nezdravá byla ta atmosféra, ve které jsme žili a nechápali, jak moc nebezpečné to bylo.

Po Vánocích, když začalo jít do tuhého, tak nás šéfredaktor nabádal, abychom na pár měsíců odjeli do Evropy. Říkal, že by nám prospělo vidět Rusko zvenčí, a sliboval, že to bude jen na pár měsíců.

Pro mě bylo nepředstavitelné v Rusku nebýt. Dokumentujeme život v Rusku, píšeme o ruských lidech, to přece nejde dělat, když v té zemi nejsme. Nechápala jsem, jak po nás může chtít dělat práci, při níž šíříme hlasy těch, které mučí ruská vláda, ze zahraničí.

V jaký moment se to ve vás zlomilo?
Těsně předtím, než vypukla válka, jsem se vypravila na rusko-ukrajinské hranice točit rozhovory s uprchlíky z Donbasu, které Putin „vysvobozoval“ – v realitě byli samozřejmě nuceni odejít do Ruska. V té době jsme nevěřili, že nastane nějaký útok. Mysleli jsme si, že je to další z Putinových nátlaků na Ukrajinu, aby uznala nezávislost Donbasu. 

‚Nesnášel jsem Putinovu politiku. Válka všechno změnila.‘ Ruský student vysvětluje návrat do Ruska

Číst článek

I přesto jsme se tam rozhodli jet a mluvit s lidmi ohledně toho, jak se cítí, zda se útoku bojí a jestli mají pocit, že se tentokrát děje něco výjimečného. Zda věří, že vypukne válka. Přijela jsem na hranici ve středu 23. února a všichni sice potvrzovali, že jim situace přijde vyhrocenější než v minulosti, ale tomu, že bude válka, nevěřili.

To mě jen utvrdilo v tom, že se také nemusím bát. Po rozhovorech jsem jela zpět do hotelu, který byl několik desítek kilometrů od rusko-ukrajinských hranic. Na pár hodin jsem usnula, než mě probudily výbuchy. U hranic je lidé slýchávají už osm let, ale já jsem byla od hranic poměrně daleko, tak mě překvapilo, že to slyším až do hotelu. V tu chvíli jsem netušila, že to, co mě probudilo, bylo ruské bombardování Ukrajiny, tedy začátek války.

Co jste udělala?
Byla jsem moc vyčerpaná na to, abych si byla schopná srovnat, co se děje. V tu chvíli mi napsal šéfredaktor, jestli jsem v pohodě, že si myslí, že brzy začne válka. Šla jsem si sednout do lobby hotelu, kde běžela televize s Putinovým proslovem o útoku na Ukrajinu, ve smyčce. Pak jsem napsala do redakce, že jsem v pohodě a že válka právě začala.

Poté jsem si sbalila věci a jela zpět na hranice ptát se těch stejných lidí, kteří mi říkali, že se cítí bezpečně a že válka nezačne, jak se cítí teď, co začala válka. Jenže jsem nezvládla mluvit skoro s nikým, protože mě dvakrát sebrala policie a podstoupila jsem detailní výslech ohledně toho, co tam dělám a proč tam jsem. Bylo tam hrozně moc policistů a bezpečnostních složek.

Sice jsem byla zvyklá, že nás policie otravuje se vším možným, ale tohle bylo moc i na ruskou polici – zatkli mě za to, že mluvím s obyčejnými lidmi. Zapsali si o mně všechny informace, a dokonce volali do Moskvy, že u hranic zadrželi zahraniční agentku, která tam zpovídá uprchlíky z Ukrajiny. Agresivně mě strkali do aut a detailně vyslýchali, co tam dělám.

Věděla jsem, že musím vypadnout co nejdřív. Dostat se zpátky do Moskvy nebylo jednoduché kvůli pozastaveným letům. Na poslední chvíli jsem sehnala řidiče, který mě za šílené peníze odvezl do Moskvy. Celou dobu nás pronásledovalo auto. Tušila jsem, že se tajné služby mohou kdykoliv objevit u mých dveří, zapsali si o mně všechno.

Docházelo vám, co se v tu chvíli v Rusku děje?
Po návratu do Moskvy jsem měla spánkový deficit, že jsem ani nezvládla zpracovat, co jsem zažila na Donbasu. Až o několik hodin později jsem měla jakési prozření, že musíme odjet všichni, a co nejdřív. Do té doby jsme byli zvyklí, že mlátili a zatýkali novináře, kteří dokumentovali protesty nebo se zastávali Putinovy opozice. Byl to pro mě historický okamžik, jednak protože začala válka, a zadruhé mi došlo, že v Rusku končíme.   

Krátce na to jsme se pak dozvěděli, že válku nesmíme nazývat válkou, a mně začalo docházet, že si musím sbalit nejen zimní oblečení, ale také letní, protože možná neodjíždím na pár měsíců, že je možné, že se do Ruska nebudu smět vrátit, než padne režim.

Jak dlouho trvalo, než jste se z Ruska dostali?
Ve čtvrtek začala válka, v pátek jsem utíkala do Moskvy, přes víkend jsem stříhala a v úterý jsme opustili Rusko. Původně jsme chtěli odjet až ve čtvrtek, ale nakonec jsme se rozhodli jet co nejdřív, protože hrozilo, že budeme přiřazeni na seznam lidí, co zemi nemohou opustit.

Stihla jste se rozloučit?
Rodina bydlí zhruba čtyři hodiny od Moskvy, takže za mnou přijela maminka a pomohla mi balit. Nejbližší kamarádi vždy slibovali, že v případě, že odjedu, tak udělají velkou party, ale teď jsme měli úplně jiné priority. Sbalit sebe, sbalit psy a odjet co nejdřív. Kamarádi mě potkali u auta, když jsme odjížděli. Všichni jsme brečeli, částečně vyčerpáním, strachem, nejistotou, a taky nám všem docházelo, že se pravděpodobně dlouho neuvidíme. Nejvíc jsme se však báli toho, že nás na hranici obrátí a pošlou zpět.

Jak to nesla vaše maminka?
Věděla, že jsem byla dvakrát zatčená, viděla to v televizi. Byla zhroucená, hodně plakala, ale zároveň byla ráda, že odjíždím do bezpečí. Věděla, že každý den, kdy se probudím v Rusku, je další možnost být zatčena. Vysvětlovala jsem jí, že je také možné, že přijdou pro ni. Říkala jsem jí, komu má v takovém případě zavolat a jak se má chovat.

Byla nešťastná, už když mě označili za zahraničního agenta. Vyrůstala v dobách Sovětského svazu a označení „nepřítel státu“ znala z mládí. Bála se o mě, o mou budoucnost, strachovala se, že už si nikdy nenajdu práci a že si mě nikdo nebude chtít vzít, protože jsem zahraniční agent. Často mě prosila, ať změním práci. Bylo to pro ni těžké.

Učila jsem na univerzitě a poté, co jsem dostala nálepku zahraničního agenta, mi univerzita začala rušit semináře a hodiny. Báli se, co se jim stane, když s námi budou v kontaktu. Stát z nás udělal něco jako ruskou verzi kasty nedotknutelných (nejnižší opovrhovaná skupina v indickém systému kast, pozn. red.).

Co se odehrávalo v den odjezdu?
Nakonec jsem já a moji dva kolegové vyrazili spolu s našimi psy, tedy tři novináři a tři psi. Jediný způsob, jak jsme mohli překročit hranice, bylo autem. Jeden z našich editorů, který původně chtěl odletět letadlem, se rozhodl, že nám pomůže. Pronajal auto a dovezl nás na hranici s Lotyšskem. Přes hranici jsme se dostali pěšky. Měli jsme domluvené, že na nás auto počká na ruské straně v případě, že by nás nepustili přes hraniční přechod.

Celá tahle operace trvala zhruba 24 hodin. Na hranici jsme stáli dvanáct hodin spolu s Ukrajinci, kteří utíkali z Ruska. Válka sice probíhala jen pár dní, ale už tehdy tam byla obrovská fronta.

Pamatuji si, že jsem se bála, že nám někdo začne nadávat, protože jsme Rusové. Bylo mi z toho všeho hrozně smutno a cítila jsem se strašně trapně za zemi, ze které utíkám. Jenže po dvanácti hodinách čekání na rozpadajícím se hraničním přechodu bez záchodu a místa, kde se zahřát, lidé řešili jiné věci a Ukrajinci nás vzali mezi sebe.

Nakonec jsme se dostali přes hranice a dojeli do Rigy, kde jsme strávili týden. Byli jsme úplně vyčerpaní a na mě začalo doléhat trauma z Donbasu.

Jak jste ten týden prožili?
Cítila jsem se extrémně zranitelně. Jeden večer jsem nechala psa na pokoji v hotelu a šla se projít. Když jsem se vracela kolem půlnoci, zastavilo mě na ulici policejní auto. Dvě policistky se mě začaly vyptávat, jestli bydlím v tom a tom bloku. Moje první myšlenka byla, že mě hledají ruské bezpečnostní služby a že se spojily s Lotyšskem, aby mě zatkly. Začala jsem se hrozně klepat, moje poslední vzpomínka na policii byla z (rusko-ukrajinské) hranice, když mně několik mužů svazovalo ruce a strkali mě do auta.

1:57

Když Rusové bombardují, sedí na chodbě, hladí kočku a čeká. Nataša zůstala v Mikolajivu sama

Číst článek

I přes to, že mě tentokrát zastavily dvě ženy, což by se v Rusku nikdy nestalo, tak jsem byla úplně v háji. Snažily se mi v angličtině vysvětlit, že se ptají kvůli psovi, co už několik hodin vyje. Ptaly se mě, jestli jsem v pořádku a jestli mi mohou nějak pomoci. Vůbec jsem nechápala, co se děje, protože jsem v životě nezažila policii, která by se mi snažila pomoci.

Poté jsem šla najít svého vyjícího psa a probrečela celou noc. I přesto, že jsem byla teoreticky v bezpečí, sama v sobě jsem cítila velkou nepohodu.

Zlepšilo se to po příjezdu do Prahy?
Je to lepší, ale jsem si vědoma určitých spouštěčů. Policie je jedním z nich. Nebo když se na vás někdo dlouze dívá. V Rusku bylo těžko rozlišit, jestli když na vás někdo kouká v hospodě, tak jde o osamělého zoufalce nebo bezpečnostní služby.

Já byla několikrát pronásledovaná a to se s vámi prostě vleče, pořád se ohlížíte a nedokážete se uvolnit. V Praze si odvykám, ale bude to ještě dlouho trvat.

V českém mediálním prostoru se objevují příběhy xenofobie vůči ruským občanům a občankám. Setkala jste se s něčím takovým? Například při hledání bydlení?
Dříve, když jsem jezdila na dovolenou do Evropy, tak jsem se často styděla mluvit rusky. Bylo mi trapné se ptát v obchodě rusky, a tak jsem radši mluvila anglicky, i když by bývalo jednodušší mluvit rusky. Víc než českou xenofobii vnímám svůj vlastní stud nad tím, že jsem Ruska.

Najít si byt bylo těžké už v Moskvě, protože jakmile řeknete, že jste novinář a píšete pro nezávislé médium, tak se pronajímatel začne obávat, že můžete kdykoliv přijít o práci a nebudete moci platit nájem.

V Praze jsem kývla na první byt, co mi byl nabídnut, i když se měl uvolnit až za čtvrt roku. Slyšela jsem historky od kamarádů, kteří byt nedostali, protože jsou Rusové. Jedné z mých kamarádek se pronajímatel ptal, jestli má ráda Putina. Chápu, že je pro lidi důležité vědět, na které straně stojíme.

A pak je tu moje máma, která se mě dennodenně ptá, jestli se potýkám s diskriminací, protože součástí Putinovy propagandy je šíření dezinformací o tom, jak se tu Rusové mají špatně a jací jsou Češi rusofobové, jak jsou studenti vyhazováni z přednáškových hal jen proto, že jsou z Ruska a tak dále.

Jak s maminkou o takových věcech mluvíte?
Díky bohu nečte propagandistická média, nebo alespoň ví, že si vše musí několikrát ověřit. Od té doby, co jsem začala pracovat v médiích, jsem ji začala učit, jak vyhledat nezávislé zdroje. Trvalo to několik let, ale teď je schopná si ty informace víceméně vytřídit. Je to pro ni těžké, protože nikdo z jejích blízkých si takovou školou neprošel. Cítí se opuštěně a ví, že o většině věcech nemá cenu mluvit, nebo to může být dokonce nebezpečné.

Ale v nějakých případech dezinformace pronikají i do nezávislých médií, například příběhy týkající se rusofobie, které si pak čte moje máma, která o mě má strach a bojí se, že mi někdo ublíží, protože jsem Ruska. Vysvětluji jí, že tu nepochoduji s ruskou vlajkou. Dělám si z toho legraci, ale ve vší vážnosti si jsem vědoma toho, že můj ruský původ může lidi traumatizovat.

Co tím myslíte?
Když jsem jela natáčet na polsko-ukrajinskou hranici, tak jsem se setkala s ukrajinskou dobrovolnicí, které den předtím zemřel bratr. Nazývala nás vrahy, i přestože jí ostatní dobrovolníci vysvětlovali, za jakou stranu bojujeme.

Teď, když si sedám do kavárny a slyším ukrajinštinu, tak vím, že jen to, že existuji, může někoho traumatizovat a to občas bolí. Protože zatímco v Rusku jsem byla nepřítelem státu kvůli své novinářské práci, v Evropě jsem nepřítelem všech, protože jsem Ruska.

Jak se s tímhle pocitem vyrovnáváte?
Mám smíšené pocity, na jednu stranu cítím, že nemám nárok si stěžovat, že jediné, co bych měla vyjadřovat, je lítost nad tím, co se děje na Ukrajině. Na druhou stranu si myslím, že je důležité, aby svět věděl o tom, že v Rusku existuje opozice, která v boji proti Putinovi pokračuje a obětovala tomu hodně. A to především mezi opozičními politiky, aktivisty a novináři.

Ale přesto mám v sobě nějaký pocit, že nemám nárok na to žít pohodlně. Třeba jsem si pořád nevybalila kufry a zatím spím u známých, protože bojuju s pocitem, že v situaci, kdy sem přichází statisíce uprchlíků, kteří přišli o domovy, nechci zpohodlnět. Je to něco, s čím se budu muset vyrovnat, a v tuhle chvíli moc nevím jak. Je těžké si hledat domov, když reprezentujete režim, kvůli kterému přišly o domov miliony lidí.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít