Máme Velký pátek. Může to třeba evokovat Velkopáteční nebo Belfastskou dohodu, kterou byl v roce 1998 fakticky ukončen 30 let trvající konflikt v Severním Irsku. Dá se tady hledat nějaká paralela? Rýsuje se něco podobného v Pásmu Gazy?
Nemám ten pocit. Když mluvíme o dohodě, tak myslím, že kdo se selským rozumem od začátku sleduje snahy o dohodu mezi Hamásem a Izraelem, musí vidět, že to je od začátku chiméra, protože to nedává smysl. Nedává smysl, aby se požadavky těch dvou stran vůbec nějak setkaly.

Přehrát

00:00 / 00:00

Podpora Izraelců vůči tvrdému postupu v pásmu Gazy klesá. Kdyby dnes byly volby, Netanjahu by zřejmě nesestavil vládu, říká blízkovýchodní zpravodaj Štěpán Macháček

Izrael v podstatě nabízí Hamásu to, že Hamás mu předá všechny rukojmí, ale pak ho nakonec potřebuje zničit. Takže potřebuje dohodu, která by umožňovala obnovení války po předání rukojmích, a to pochopitelně pro druhou stranu nedává smysl.

A to je přesně věc, na které i dnes ztroskotaly ty rozhovory. Pozorovali jsme je celé měsíce a vždy to celkem pochopitelně ztroskotalo na základním požadavku obou stran, který je prostě nesmiřitelný.

Nereálné dvoustátní řešení

Izrael má právo se bránit, jeho současné kroky ale podle šéfky unijní diplomacie Kaji Kallasové už překračují přiměřenou sebeobranu. Řekla to po jednání Rady ministrů zahraničí v Lucemburku. Všechny státy sedmadvacítky podle ní podporují dvoustátní řešení konfliktu. Jak reálné je?
Pokud kdy bylo reálné, tak se znovu oddálilo do, řekl bych, nedohledné budoucnosti. Sedmdesát procent Izraelců podle průzkumu veřejného mínění odmítá vznik palestinského státu, takže už na tom pochopitelně staví izraelští politici.

V poslední době, alespoň co je u moci premiér (Benjamin) Netanjahu, nechtějí ani slyšet o palestinském státu. Čili přímo na místě se dvoustátní řešení zdá naprosto nereálné.

Na druhou stranu je to pořád asi jediné řešení, které alespoň teoreticky může ten konflikt nějak posunout dál nebo vyřešit, protože dalším řešením je jednostátní řešení, ale to Izrael také odmítá.

Máte tady pět milionů lidí, kteří jsou bez státní příslušnosti, bez občanských práv – jak na západním břehu Jordánu, tak v Pásmu Gazy. A to je podle mě kámen úrazu. Ne všichni potřebují samostatný stát. Potřebují žít, mít práva, a to se neděje. Je potřeba vyřešit toto.

Je tedy bláhové ptát se, jestli vůbec existuje naděje, že se někdy najde řešení palestinsko-izraelského konfliktu?
Jsem životní optimista a vidím i v těchto situacích obrovský potenciál. Když s těmi lidmi mluvíte, chápete, že by to mohlo fungovat, když má člověk nějakou představivost. Koneckonců i v Izraeli samotném jsou oblasti, kde žijí Arabové, Palestinci a Izraelci, tím myslím izraelské Araby, vedle sebe. Jsou to promíchané oblasti, funguje to.

Když toto člověk vidí, tak je mu jasné, že to fungovat může. Na druhou stranu jsou tu politické představy na palestinské straně.

Teď nemůžu říct přesné procento, neexistují vypovídající průzkumy veřejného mínění, ale veliká část Palestinců si myslí, že řešením je, že Židé odejdou, odkud přišli, to znamená do Evropy, do Ameriky. Pořád je mají za cizince, kteří kdysi přišli, sebrali jim zem a majetky.

Velká část Izraelců si zase, jak už jsem řekl, neumí představit, že by byl nějaký palestinský stát, upírá Palestincům tuto možnost. A v této situaci, v tomto prostředí se dá strašně špatně narýsovat budoucnost dvou států.

Blokáda jako zbraň

Pásmo Gazy se stalo masovým hrobem pro Palestince i humanitární pracovníky, kteří jim pomáhají. To napsala ve středu nevládní organizace Lékaři bez hranic. Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí tvrdí, že situace v Pásmu Gazy je teď pravděpodobně nejhorší za 18 měsíců trvání války. Co o ní víme?
Teď je už přes měsíc totální blokáda. To znamená, že zatímco během války jako takové se přece jen nějaká humanitární pomoc do Pásma Gazy dostávala, teď po porušení příměří je uzavření hranic totální. I podle odhadů izraelské armády vydrží potraviny v Pásmu Gazy tak na měsíc. To se týká také léků.

Asi půl milionu lidí je znovu evakuovaných, to znamená ti, kteří se už vrátili do trosek svých domovů, znovu museli odejít, utéct do jiných míst. Izrael už skutečně používá blokádu jako zbraň. V tuto chvíli je pravda, že je situace horší, než byla i v měsících před příměřím.

A proč Izrael odmítá do Pásma Gazy pouštět jakoukoliv humanitární pomoc? Jak to zdůvodňuje?
Zdůvodňuje to tím, že tu pomoc potom distribuuje Hamás, že končí v rukou Hamásu, že ji může zneužít a nechat si pro sebe a že tím může také posilovat svoji úlohu vládce nebo alespoň správce Pásma Gazy.

Což je pravda, protože Hamás je skutečně jedinou silou a jedinou organizací, která je schopná tam udržovat alespoň nějaký pořádek a něco v Pásmu Gazy zařizovat. 

Může mít tento mimořádně tvrdý tlak izraelského ministra obrany Jisraela Kace na hnutí Hamás kýžený efekt, tedy přinutit je, aby propustili rukojmí?
O tom jsou spory v samotném Izraeli. Velká část vysloužilých vojáků, vysloužilých pilotů, vysloužilých důstojníků tajných služeb, Mosadu a tak dále tvrdí už delší dobu – a pochopitelně to tvrdí také příbuzní rukojmích, kteří stále ještě v pásmu Gazy jsou –, že tato válka už nemůže dosáhnout žádného ze svých cílů.

Může podle nich naopak dosáhnout jedině toho, že rukojmí, kteří jsou ještě naživu, přijdou o život a že je to v podstatě válka politická, kterou vede Benjamin Netanjahu z důvodu, aby si udržel svou vládu.

Takže i v Izraeli sílí hlasy, že válka už nemá smysl a že jediným způsobem, jak dostat zpět rukojmí, je dohoda s Hamásem i za cenu definitivního ukončení války.

Co naznačuje jednání Donalda Trumpa s Íránem? Pomůže finanční podpora Palestinské autonomii ze strany EU obyčejným Palestincům? A jak fungují humanitární zóny v pásmu Gazy? Poslechněte si celý rozhovor ze záznamu v úvodu článku.

Vladimír Kroc, krt Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít