Zaostřeno na podnikání evropských politiků: střet zájmů musí komisi vysvětlovat jen Babiš
Angažmá německého politika Friedricha Merze ve fondech BlackRock, čokoládovny Rošen ukrajinského prezidenta Petra Porošenka, obchody s plynem exministra hospodářství Litvy Viktora Uspaskicha nebo akcie ropných firem kandidáta na evropského komisaře pro energetiku a ochranu klimatu Miguela Cañete. To všechno jsou nebo byly podnikatelské aktivity politiků, kteří si kvůli možnému střetu zájmů museli vyřešit, co udělají se svým majetkem.
Nic z toho nicméně nedošlo tak daleko, jako je to v případě českého premiéra, šéfa hnutí ANO a druhého nejbohatšího muže v Česku, Andreje Babiše. Ten sice vložil svůj bývalý koncern Agrofert do svěřenského fondu, Evropská komise ale nyní zkoumá, zda i přes to hlavně kvůli čerpání evropských dotací neporušuje přísná evropská pravidla. Tématu se věnuje pořad Zaostřeno Českého rozhlasu Plus.
Debata kolem Friedricha Merze
Jak uvedla politoložka z vysoké školy ekonomické Vladimíra Dvořáková, v minulosti měl výhodu italský expremiér Silvio Berlusconi. S ním je také Andrej Babiš často i v zahraničí srovnáván. Když Berlusconi v polovině 90. let vstupoval do politiky, ovládal veškeré soukromé televize v Itálii i velkou část tisku.
„Tehdy tam nebyla žádná omezení z hlediska médií, tedy to, co u nás přináší lex Babiš,“ upozorňuje. Ten například říká, že politik nesmí vlastnit ani jinak ovládat periodický tisk a rozhlasové a televizní vysílání.
Legislativa se od té doby napříč Evropou zpřísnila, v jednotlivých zemí jsou ale rozdíly. Podle Dvořákové většinou platí, že přísnost zákonů záleží i na tradicích či kvalitě místních úřadů. Příkladem může být Německo. Diskuze se podle germanisty a politologa z Karlovy univerzity Vladimíra Handla vede hlavně o tom, jak ošetřit střet zájmů politiků až poté, co skončí ve funkci. Pokud jde o samotný vstup boháčů do politiky, diskuze se vedou spíš v morální rovině.
Černošice rozhodly o Babišově střetu zájmů. ‚Je to zpolitizované. Určitě se odvolám,‘ reagoval premiér
Číst článek
„Jedna taková se odehrála loni kolem kandidáta na post šéfa německé CDU po Angele Merkelové, Friedricha Merze,“ říká Vladimír Handl. Ten totiž léta pracuje pro největšího světového správce soukromých majetků, americkou firmu BlackRock. „Tam vznikla velká debata, jestli se takový člověk má zapojit do politiky. S tím, že on samozřejmě slíbil, že by ze všech funkcí vystoupil,“ popisuje politolog.
Tradice oligarchů
Komplikovanější to bývá s byznysmeny v politice více na východ. Dá se říct, že přímo tradici mají oligarchové v roli politiků na Ukrajině. Se svým majetkem se nicméně i tady musel vypořádat po zvolení ukrajinským prezidentem Petro Porošenko, do té doby majitel továren na čokoládu Rošen. Jakou cestu zvolil, vysvětlil politolog z Asociace pro mezinárodní otázky Michal Lebduška:
„Porošenko se s tím vypořádal tak, že firmu svěřil fondu, který ji měl prodat, k tomu ale pak nedošlo. Argument byl, že nenašli žádného kupce,“ říká Lebduška. Jde o fond Rotschild Trust, což je takzvaný slepý svěřenský fond spravovaný obří mezinárodní skupinou Rotschild and Company. Původní majitel by tedy neměl mít žádné informace, co se s majetkem, ovládaným nezávislým správcem fondu, děje. Porošenko si však nadále ponechal ve svém přímém majetku pátý televizní kanál, který se proslavil v době Majdanu a díky němuž získal i popularitu, dodává Lebduška.
Velká debata se v minulých letech vedla také kolem španělského kandidáta a současného evropského komisaře pro energetiku a změny klimatu Miguela Cañete. Jak říká Vitor Teixeira z bruselské kanceláře Transparency International, Cañete byl totiž akcionářem ropných firem. „Řešilo se, jak by mohl mít takovou funkci a zároveň vlastnit akcie v takových společnostech. On udělal to, že než byl jmenován, tak vydal veřejné prohlášení, že už tyto své akcie prodal,“ popisuje Teixeira.
Motivace?
Co miliardáře vůbec obvykle táhne do politiky, pak v rozhovoru pro Zaostřeno popisuje politolog z Masarykovy univerzity a spoluautor knihy „Já platím, já rozhoduji!“ s podtitulem „Političtí podnikatelé a jejich strany“ Lubomír Kopeček.
„Důvodů bývá obvykle víc. Třeba u Andreje Babiše bylo zjevné, že když vstupoval do politiky, měl jednak snahu ochránit to, co v ekonomické sféře vybudoval. Ale vedle toho hlavně zpočátku, když budoval hnutí ANO, bylo viditelné, že pohrdá politiky. Měl představu, že to dokáže dělat líp, cítil se nadřazený. Je to ta druhá motivace, tedy dokázat lidem, že jsem schopný,“ říká Kopeček.
