‚Když přijíždí humanitární pomoc, začnou střílet.‘ Obyvatelé Vuhledaru žijí už téměř tři měsíce v krytech
Ve většině ukrajinských měst několikrát za den vyjí sirény oznamující, že se všichni mají urychleně uchýlit do krytu. Na Ukrajině jsou ale i místa, kde sirény neuslyšíte. Jsou totiž pod nepřetržitým ostřelováním a lidé v krytech žijí už téměř tři měsíce – jako ve Vuhledaru v Doněcké oblasti – přímo na frontové linii.
S dobrovolníky panem Olegem a panem Vitaliem krátce po páté hodině ranní vyrážíme směrem na Vuhledar. Auto máme naložené humanitární pomocí a už tady, odkud vyjíždím, jsme se oblékli do neprůstřelných vest, protože není jasné, co nás čeká. Pokaždé je to sázka do loterie.
Lidé žijí ve sklepě, není voda, elektřina ani léky, informuje z východu Ukrajiny Martin Dorazín. Poslechněte si reportáž
Do Vuhledaru jsme přivezli chleba i vodu. Ženy říkají, že potřebují také olej. Vaří tady venku vodu na čaj a na polévku. Kolem pobíhají psi a ženy si přebírají čaj. Dva a půl měsíce už sedí ve sklepě pod svým panelákem na okraji města. Z nedaleka je slyšet palba.
Paní Jančová je uprchlice už od roku 2014. Říká, že chybí hlavně pitná voda, která je pro ně ale nejdůležitější. Do Vuhledaru přijela z území, kde v roce 2014 válka začala. Teď přijela válka sem za ní. „Dva a půl měsíce nevycházíme ze sklepa. Je tady tma, vlhko, zápach země a hlíny,“ říká.
V Melitopolu partyzáni vyhodili do povětří ruský obrněný vlak. Nálož odpálili na dálku
Číst článek
V krytu jsou i další lidé. „Pořád střílejí, jsme tady pořád ve sklepě. Když přijíždí humanitární pomoc, obvykle začínají střílet,“ popisují. Za zástěnou je ložnice. V ní sedí zdravotně postižený člověk a jí boršč. V ložnici jsou také špalky a stůl na jídlo. Na postelích spí další obyvatelé krytu.
Tito lidé, žijící již dva a půl měsíce ve sklepě vlastního domu, si stěžují, že nemají dost léků na zklidnění bolesti. Kvůli vlhkosti je totiž například bolí klouby.
„Jezdíme tady po úzkých uličkách mezi paneláky, abychom byli trochu krytí před palbou. Kdekoliv se zastavujeme – a těch zastávek máme ještě asi deset – vybíhají lidé ze sklepů a z ruin, protože je to pro ně jediná možnost, jak získat pitnou vodu, léky a jídlo,“ popisuje muž, který obyvatelům Vuhledaru rozváží právě tyto potřebné materiály. Tady na sídlištních komunikacích musí dávat pozor. Jsou v nich totiž krátery od granátů.
Přijíždíme k domu pana Vitalia. I v jeho okolí lidé vaří venku na ohništi. Elektřina není, voda není, nic není. Pan Vitalij popisuje, jak raketa prolétla celým domem. Doteď jí kus leží na stříšce nad vchodem do budovy. I v těchto válečných podmínkách ale oslavil své narozeniny. Lidé se sešli, trochu poseděli a pak šli spát.
