Empatie kontra entropie
„Empatická civilizace“, tak nazval Jeremy Rifkin, známý americký sociolog, ekonom a autor řady bestsellerů svou knihu, vydanou v roce 2009. Je přesvědčen, že je to právě empatie, vcítění se do osudů druhých, co v tomto století internetu a komunikačních technologií zásadně změní obraz člověka. Rozhodující ale je, zda tohoto globálního vědomí dosáhneme dřív, než zničíme planetu svou agresivitou a egoismem, jež vývoj empatie od počátku provázejí.
Ten zázrak se už jednou stal: Bylo to 24. prosince 1914, kdy ve Vlámsku leželi na dohled proti sobě v rozblácených zákopech plných krys desetitisíce německých a britských vojáků.
A když ti němečtí začali během vánočního příměří sborově zpívat svou tradiční „Stille Nacht“, odměnili je Britové potleskem a spustili svou vánoční „First Noel“. Nakonec desetitisíce vojáků z obou stran opustily zákopy a v „zemi nikoho“ si vzájemně potřásaly rukama, vyměňovaly si cigarety, ukazovaly fotky svých rodin, vtipkovaly o absurditě válek.
Ještě před pár hodinami nepřátelé, chystali se po rozednění spontánně zorganizovat fotbalové utkání. To už se o tom ale dozvěděli štábní důstojníci a bylo po příměří. A čtyři roky poté i po první světové válce, která si vyžádala skoro deset milionů životů.
Těžko se najde člověk, kterého by tenhle příběh nezasáhl. Je o vojácích, kteří se prostě rozhodli chovat se lidsky. Kteří byli schopni se vzájemně vcítit do svých osudů.
Madlenčin závod s časem pokračuje. Lékaři hledají ‚genetické dvojče‘, volají i děti
Číst článek
Podle Rifkina je to právě láska a soucit, co lidem přináší pohodu, co utužuje sociální vazby a vnáší do života radost. Jednoduše proto, že to odpovídá té pravé, té normální podstatě lidské existence. A považujeme-li její stinné stránky za patologické, pak proto, že prostě normální nejsou. Není normální pustošit sousední zemi, vraždit její obyvatelstvo a odvlékat děti do zajetí. Není normální vyhrožovat lidem jadernou apokalypsou. Není normální vnášet do společnosti chaos a nejistotu.
A jakkoli to na první pohled vypadá, že tohle všechno v dnešním světě převažuje, realita není tak zlá: stačilo svěřit se na sociálních sítích, že malá Madlenka naléhavě potřebuje transplantaci kostní dřeně, aby se během jednoho měsíce zapsalo do registru nových dárců na sedm a půl tisíce lidí. A to je jen poslední z mnoha předchozích příběhů, svědčících o tom, že empatie má snad přece jen naději vyhrát.
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Netanjahu se čelně střetl s Barem
Jan Fingerland
Turkovo moře po kolena aneb Jak leadership nevypadá
Kateřina Perknerová
Ceny bytů východní Evropy doslova explodovaly
Julie Hrstková
Za papežem Františkem truchlí i Blízký východ
Jan Fingerland