Jak se zdá, osamělost je ve Varech relativní emoce. Nemyslím teď tím nutně fakt, že kamkoli jdete, tam vás doprovází nejméně dvacet festivalových návštěvníků mířících stejným směrem a sem tam i dezorientovaná skupina Asiatů, která právě získává o Karlových Varech velmi zkreslený dojem.

A ne, nemyslím tím ani pocit obležení, který zažíváte vždy, když čekáte na svém místě v kinosálu a pět minut před projekcí dovnitř vpadne nekončící proud dychtivého lidu, jejichž oči už zdálky naznačují, že jsou vám ochotni sednout i na klín, jen aby mohli zhlédnout následující film.

Kdepak, i v davu se člověk může cítit sám. Koneckonců, na ten děsivý okamžik, kdy budete příliš dlouho stát před východem lékárny a vyděšeně zírat na ruský nápis, který pro vás stejně dobře může znamenat tlačit jako táhnout, budete vždy sami.

Velmi brzy ale, jako všichni před vámi, zjistíte, že po dobu festivalu se z Varů stává letní tábor pro Pražáky. A každý z vašich známých, koho jste kdy slyšeli říct, že někdy viděl nějaký film, je tady.

Šablona festivalové konverzace

Ráno jsem tak v lidském toku pramenícím z Velkého sálu v Thermalu poznala spolužáka z vysoké. Když se mu vrátil tlak do normálu poté, co jsem mu v podstatě skočila na záda, střihli jsme si prototyp zdvořilostní konverzace, kterou tu skoro podle šablony vedete s každým, koho potkáte.

Já se zeptala, co zrovna viděl, on se zajímal, zda jsem tu pracovně nebo na dovolené, já mu vypověděla mou už secvičenou historku o tom, jak tu pozoruji dění ze křoví, a on mi na oplátku popsal své zážitky z předešlého dne. Na závěr, a to už v šabloně spadá pod část Osoba B ti předá cennou radu, mi prozradil, že v případě nouze je „támhle za řekou" McDonald's.

Atmoška před Sadovou kolonádou. pic.twitter.com/4DWEY5Kqhh

— Kristina Roháčková (@kristirohacek) 1. července 2017

Odpoledne jsem si pak prošla podobným setkáním s kamarádkou, která pracuje pro nejmenovaný bulvární časopis. To už ale nebylo úplně náhodou, protože mi předtím v smskách psala, ať za ni přijdu do baru. I ona řešila svou vlastní festivalovou osamělost a její kartička k drinkům zdarma už ji přestávala pomáhat.

Všichni si jedou své festivalové blues

Va Varech tak nakonec nejste úplně sami, i když se to tak z prvních dojmů zdá. Každý si tu jede svou verzi festivalového blues. A vždy se proto najde někdo, kdo vám udělá aspoň na část vašeho pobytu ve Varech společnost. I kdyby to mělo být vaše patnáctileté já, které probudí vlna nostalgie při sledování dokumentu o životě herce Heatha Ledgera.

A pak je tu samozřejmě pravidelná porada pracovníků Českého rozhlasu, na které všichni s radostí kvitují, že jsem se ještě nestihla ve Varech ztratit nebo prostě někde na lavičce usnout. Na rozdíl od filmů, hudby a karlovarských oplatek je totiž ve Varech spánek nedostatkové zboží. Kvůli čemuž mám po necelých dvou dnech už pocit, že bych dokázala prospat nejméně týden.

Svěřila jsem se s tím dalšímu kamarádovi, který o festivalu točí videa, a ten mi, možná s menší dávkou nadsázky, než si myslel, odvětil, že je sám „úplně mrtvej a chybí mu Praha". Jenže Praha je teď tady, a tak to musíme nějak zvládnout. A prostě už konečně najít ten stánek s přiměřeně drahou kávou.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít