Když ústavní soud zlobí. Izraelské zrcadlo Česka

Neuzurpují si vysoce postavení soudci příliš mnoho vlivu? Nerozhodují o věcech, které patří do ruky vládě? Nesnaží se hrát úlohu parlamentu? To jsou otázky, které u nás zní velmi aktuálně. Pocházejí ale z Izraele, kde se debata o úloze nejvyššího soudu vede také.

Komentář Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Bývalá izraelská ministryně spravedlnosti Ajelet Šakedová

Jednou z tváří posledního střetu exekutivy s justicí byla ministryně spravedlnosti Ajelet Šakedová | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Tamní nejvyšší soud hraje i úlohu ústavního soudu. A jak někteří poznamenávají, roli vykladače ústavy (nebo spíš základního zákona) si sám krůček po krůčku přivlastňoval. Ne náhodou jeho jeruzalémská budova tak trochu připomíná chrám.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Když ústavní soud zlobí. Izraelské zrcadlo Česka

Jeden z důležitých střetů, který Nejvyšší soud vyhrál, spadá do roku 2005, kdy se tehdejší předseda nejvyššího soudu úspěšně pokusil zabránit tomu, aby do řad soudců byla nominována právnička, která patřila k významným kritikům soudního aktivismu. Ve hře nebyla jen její osoba, ale i nepsané pravomoci celé instituce a případně i formální a neformální vliv na další nominace.

Demokracie kontra justice

Další kolo střetu spadá do roku 2015, kdy ve vládě Benjamina Netanjahua nastoupila do funkce ministryně spravedlnosti Ajelet Šakedová za tehdejší stranu Židovský domov.

Obecně se dá říci, že na izraelské pravici se rozšířilo mínění, známé z dřívějška i od nás od některých členů ODS, že státu hrozí soudcokracie.

Šakedová tvrdila, že nejvyšší soud škodí zájmům většiny, uzurpoval si pravomoci, které mu nepatří, a hraje úlohu nevolené opozice, která blokuje vládní politiku. Šakedová se proto snažila nejen omezit působnost soudu, ale také usilovala o snížení vlivu soudu na obsazování soudcovských míst. A naopak se sama snažila získat větší vliv na jeho složení. Šakedová mluvila o tom, že soud provedl „převrat proti vládě a parlamentu“ a že jejím cílem je „ústavní revoluce“. Nakonec se proti bojovné Šakedové postavil i Netanjahu.

Netroufám si rozhodnout, jestli izraelští nejvyšší soudci překročili své pravomoci, ale je zřejmé, že snaha ovládnout nejvyšší justiční instanci ze strany výkonné a exekutivní moci je potenciálně nebezpečná. Spadá do celosvětové atmosféry, v níž se demokracie definuje ne jako systém, v němž má justice silnou úlohu, ale jako vládnutí, v němž rozhoduje většina.

Instituce, na které mají volby malý nebo žádný vliv, nejen soudy, ale i média a konec konců i horní komory parlamentů, se ocitají pod tlakem.

Izraelský nejvyšší soud hraje silně politickou úlohu i proto, že je také nejvyšším soudem v původním slova smyslu. Rozhoduje tedy i kauzy vysloveně politické – jako otázky, zda má soudně stíhaný politik právo sestavovat vládu.

Nejvyšší soud v Jeruzalémě má k tomu českému blíže, než by se mohlo zdát. Izraelský justiční systém a právní kultura jsou výtvorem lidí původem ze Střední Evropy, a jeruzalémský nejvyšší soud je tak dítětem podobné tradice jako jeho protějšek v Brně.

Ústavní soud zrušil část volebního zákona. Koalicím bude stačit pro vstup do sněmovny pět procent hlasů

Číst článek

Proporční a neefektivní

V České republice se také nyní zapáleně debatuje o rozsudku, podle kterého se český volební systém příliš odchýlil od principů proporčního zastoupení. V tomto případě poskytuje Izrael příklad opačného extrému. Tamní volební zákon totiž vznikal s ohledem na potřebu co největšího zastoupení co nejrozmanitějších skupin.

Celý Izrael je jediným velkým okrskem, takže se přepočítává jen málo hlasů. Stejný efekt má nízký práh pro vstup do parlamentu, původně žádný neexistoval, později se zvyšoval až na současných 3,75 procenta, tedy stále mnohem méně než u nás.

Výsledkem je sice velmi reprezentativní parlament. Do Knesetu se ale dostává velké množství stran a ty se pak snadno dále rozpadají. Momentálně je ve stodvacetičlenném tělese více než dvacet uskupení, některé mají jen tři nebo čtyři poslance.

Za těchto okolností je obtížné sestavovat vládu a posiluje se vydírací potenciál malých stran, jak je to nyní vidět na malé ochotě premiéra Netanjahua zasáhnout proti porušovatelům lockdownu v ultraortodoxních komunitách. Proti dobru reprezentativnosti tedy stojí dobro schopnosti uplatnit zájmy většiny nebo vůbec schopnosti efektivně vládnout.

Sami Izraelci se ale obvykle shodnou, že hlavní problém nakonec není v pravidlech, ale v tom, kdo a jak politiku dělá. To nepochybně platí i u nás.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme