Čtvrtstoletí dlouhé čekání na velký projekt
Čtvrtstoletí se mluví o tom, že Praha potřebuje moderní koncertní sál. Ty současné na provádění moderní klasické hudby zkrátka akusticky a ani počtem míst nestačí; kromě toho Praha si jako hlavní město střední Evropy (ano, myslíme si to, ne že ne) přece konečně zaslouží nějakou zajímavou současnou architekturu, za níž se k nám bude jezdit.
Nakonec se tak skutečně stane. Soutěž na projekt Vltavské filharmonie v prostoru holešovické stanice metra Vltavská má však už svého vítěze, dánské studio Bjarke Ingels Group (BIG), jehož návrh splňuje vše, co se žádalo: několik sálů, pro pražský FOK i pro Českou filharmonii, komunitní prostory, restaurace, vyhlídka, a bude to architektonický magnet.
Stavět se ale hned tak nezačne, teď přichází nekonečná série stavebních příprav, průzkumů, úprav dopravních a jiných, takže za deset let se tu možná bude poprvé hrát (střízlivější odhady mluví o letech dvanácti).
Není to v porovnání se světem nic neobvyklého. Labská filharmonie v Hamburku, akusticky a architektonicky obdivovaný dům, se také nepostavila za šest let, jak se plánovalo, ale od položení základního kamene v roce 2007 do otevření to trvalo deset let. O to více nám všem může být líto, že se na národní hudební halu v Praze nemyslelo dříve a že politická reprezentace (města i státu) vůbec na důležité znaky Prahy jako kulturního města dlouhodobě zapomínala. Veletržní palác čeká na opravu, Galerie hlavního města Prahy nemá prostor pro vystavení své stále sbírky, a tak by se dalo pokračovat.
Deset let vydržet
Do Prahy samozřejmě všechny nejvíce přitahuje zachovalá stará architektura a bude tomu tak nepochybně i dál, jenže moderní město nemůže být jen památkovým skanzenem, kolem něhož se staví jednotvárné administrativní a obytné kolosy.
Proměna města a stopy současnosti jsou přece nejpatrnější v urbanistickém a architektonickém vývoji, proto bývá v evropském světě zvykem, že po každé generaci zůstává živá architektonická stopa, kde současné mluví s minulým a dokážou si rozumět, což je nejlepší vyjádření kulturní a hodnotové kontinuity.
„V hudbě život Čechů,“ řekl kdysi údajně Bedřich Smetana, a legenda je svatá. Dnes už sice zcela jistě neplatí, česká hudba a hudebnost vůbec však nadále velmi snadno otevírají dveře do světa. Nový koncertní sál bude také mimo jiné potvrzením renomé české hudby, která má i díky mladším interpretům a skladatelům slušný mezinárodní ohlas.
Spekulovat o tom, že do sálu nikdo nebude chodit, protože Češi už nejsou kulturní národ, je zbytečné. Až sama navržená mnohovrstevnatá budova ožije, vstoupí do ní samozřejmě i život hudební, který bude mít i potenciál stávat se tu a tam událostí evropskou.
Projekt studia BIG má své umělecké kouzlo i prakticky šarm, přesně jak po architektuře všichni chceme. Teď jen vydržet těch deset let, než se Vltavská filharmonie stane skutkem. Vydržet tak dlouho bez reptání, že beztak tady žádná kultura neexistuje a nikdo ji nechce, a také bez zbytečného vyhazování peněz bude možná pro českou společnost větší zkouška než to dlouhé čtvrtstoletí čekání na velký projekt.
Autor je komentátor časopisu Euro
Za mě vždy hlasuje peněženka
Petr Holub
Volební fígle Kateřiny Konečné
Jiří Leschtina
Co čeká evropský automobilový průmysl? Stávka ve Volkswagenu je jen začátek
Julie Hrstková
Nad Gruzií se vznáší stín vážného občanského konfliktu
Libor Dvořák