A i kdyby se na přihlášených akcích shromáždili ve jménu demokracie jen dva nebo tři – znalci bible prominou tuhle parafrázi –, je občanská společnost „uprostřed nich“. Jako zřetelný důkaz, že se jí po listopadu 1989 podařilo nejen vzkřísit, ale přes všechny peripetie posledních třiceti let i rozvíjet a upevňovat.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lída Rakušanová: Inspirace pražským jarem?

Jistě: lidé, kteří se na všech těch mítincích za svobodu sejdou, tam přijdou hlavně proto, že nejsou spokojeni s tím, jak to v této zemi vypadá. Že si tady oligarchové rozparcelovali nejen média, přes která ovlivňují veřejné mínění, ale že jeden z nich nepokrytě usiluje i o privatizaci státu. A že přitom své skalní voliče úspěšně uplácí z veřejných peněz bez ohledu na skutečné priority této země.

Zároveň však svědčí akce Milionu chvilek pro demokracii také o tom, že po více než půl století začíná cosi jako rehabilitace pražského jara převažovat i ve společnosti.

Zatímco se po listopadu mezi lidem tradovalo, že celý ten slavný osmašedesátý byl jen exhibicí reformních komunistů, kteří nedohlédli důsledky svých činů a národ si to pak za ně musel „odžít“ dvacetiletím neostalinistické „normalizace“, je současná iniciativa občanské společnosti znamením, že veřejnost chápe, jak inspirativní je i nyní onen půlrok, který okupaci předcházel.

První velká vlna privatizace

Reformní komunisté tenkrát odbrzdili tramvaj a ta se nezadržitelně řítila ke svobodě a k plnokrevné demokracii. „Socialismus s lidskou tváří“ byl spíš krytím vůči Moskvě než programem, který by lidé chtěli podporovat. Noviny psaly o korupci v nevyšších patrech moci a stály se na ně fronty.

Političtí vězni žádali rehabilitaci všech muklů a nikoli jen komunistů, sešrotovaných v 50. letech stalinskými mlýny. Pod názvem Klub angažovaných nestraníků se formovalo demokratické občanské fórum a lidé se do něj hlásili po stovkách.

Začátkem května 1968 žádaly na Staroměstském náměstí čtyři tisícovky studentů založení opoziční politické strany a rovnoprávné vztahy se Sovětským svazem. A když se 21. srpna 1968 valily přes hranice sovětské tanky, zdvihla se mezi lidmi taková vlna solidarity, že se k ní s prohlášením loajality přidala i pražská galerka.

Převzato z Plusu

O to větší bylo zklamání, když Alexander Dubček a spol. podepsali v Moskvě bezpodmínečnou kapitulaci. To, co následovalo, pojmenoval Petr Pithart „první velkou vlnou privatizace“. Lidé privatizovali své životy, stáhli se do soukromí, rezignovali na veřejné aktivity. Zvykli si spoléhat se na styky a známosti místo na vlastní schopnosti. A tento postoj převažoval i po listopadu 1989 a přežívá doposud.

Naštěstí jsou ale vzpomínkové akce na 21. srpen 1968 organizované občanskou společností signálem, že to tak nemusí být navěky.

Autorka je komentátorka Českého rozhlasu

Lída Rakušanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít