Pokusíme-li se hledat odpověď na tuto otázku, měli bychom nejprve připomenout skutečnost, že levo-pravé dělení je relativní, vztahuje se v dané době ke konkrétnímu rozložení sil a nevyjadřuje ideový základ jejich politiky.

Přehrát

00:00 / 00:00

Daniel Kroupa: Bude někomu chybět levice?

Toto dělení, jak známo, se zrodilo v parlamentu v době Velké francouzské revoluce a původním předmětem sporu, který vytřídil poslance do levého či pravého prostoru v sále, bylo královo privilegium absolutního veta. Později šlo o rozdíl mezi příznivci konstituční monarchie a republikány.

A jak dále pokračovala revoluce, její téma a dělící kritérium se měnilo: pravici reprezentovali umírněnější revolucionáři, levici jakobínští radikálové. V polovině 19. století tvořili ve Francii levici hlavně nacionalisté, antiklerikálové a socialisté.

Ačkoli byl vývoj v různých zemích odlišný, ve 20. století se ustálilo členění, podle kterého pravici tvořili zejména konzervativci a křesťanští demokraté, levici sociální demokraté a střed demokraté liberální.

Převzato z Plusu

Na staré levičáky si nikdo nevzpomene

Po zkušenostech s totalitními a autoritářskými režimy se politologické levo-pravé dělení přesunulo do středu, který zahrnoval strany shodující se na hodnotách demokratického právního státu, tržního hospodářství a sociálního smíru.

Antisystémové strany a hnutí, bez ohledu na to, zda ve své politice uplatňují prvky typické pro pravici nebo pro levici spadají do kategorie extrémistů. Toleranci se tito radikálové těší pouze tehdy, pokud součástí jejich politické ideologie nebo praxe není násilí.

Komunisté se po sametové revoluci udrželi na politické scéně právě díky tomu, že o násilné revoluci nemluvili a svůj třídní boj uskutečňovali pouze silnými řečmi. Věděli dobře, že, pokud by postupovali jinak, na návrh vlády by je rozpustil soud a poslal do ilegality, kam se jim z teplých křesel a funkcí nechtělo.

Sociální demokraté, jejichž hlavním tématem se stala práva a sociální postavení zaměstnanců, se připravili o věrohodnost spojenectvím s velkokapitalistickým oligarchou, ochotným hlásat levicové i pravicové názory podle toho, zda mu v dané chvíli pomohou získat a udržet moc.

Voliči tedy usoudili, že takovou sociální demokracii nepotřebují a své hlasy dali jiným stranám. Měli zajisté i jiné důvody, ale to je v souvislosti s tím, proč se sociálně demokratická a komunistická levice vypařila, nepodstatné.

Zbývá ještě odpovědět na otázku, zda bude tato levice někomu chybět. Inu, v tom nám historie nepomůže. Rozhodující slovo k tomu řekne nová středopravicová vláda a její sociální politika. Bude-li nesena upřímnou starostí o chudé, slabé a znevýhodněné, na staré levičáky si nikdo ani nevzpomene.

Autor je filozof a pedagog

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít