Kolem nás však zuří polarizovaná předvolební antikampaň a v ní – slovy filmového klasika – není čas zjišťovat, kdo je kdo. Politici si navzájem nasazují psí hlavy, podsouvají si ty nejhorší úmysly a nezdá se, že by na tom do podzimu hodlali něco změnit.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: Svět není černobílý. A neměla by být ani politika

Čekají nás krví podlité billboardy, osobní výpady na sociálních sítích i pomlouvání na mítincích s občany.

Podle marketérů jsou negativní kampaně nejefektivnější. Zpravidla je vedou opoziční partaje, aby shodily úřadující kabinety bez ohledu na to, zda jsou špatné, či dobré. U vládních stran přichází negace na řadu až ve chvíli, kdy se není čím chlubit.

Nejsou-li výsledky, nezbývá než se tvářit, že příště to už bude lepší, ovšem kdyby přišli „ti druzí“, tak že nastane hotové peklo na Zemi. V takovém případě se nemusíte ani zdržovat vymýšlením slibů, vystačíte si s emocemi, gesty a slogany.

Někdy je složité odhadnout, jestli s polarizací volební štáby pracují i při podprahové komunikaci, anebo jestli se jim už tak vpila do krve. Vždyť i zdánlivě sympatické, byť obsahově prázdné heslo koalice Spolu „Teď je čas stát na správné straně“ pracuje s dichotomií „my“ a „oni“, „buď, anebo“.

Přitom, i kdybychom si je přeložili jako geopolitické rozhodování „Východ, nebo Západ“, nebyli bychom o moc moudřejší. Západ může být evropský i americký, Trumpův i Bidenův… Všichni ale zřejmě tuší, že nesprávná strana se pozná především podle toho, že na ní stojí Babiš.

Levice vs. pravice?

Ostré střety jsme zažívali i v minulosti. Nejoblíbenější byly ty Miloše Zemana (tehdy ČSSD) s Václavem Klausem (tehdy ODS) a Jiřího Paroubka (tehdy ČSSD) s Mirkem Topolánkem (tehdy ODS).

Od těch nynějších se ale lišily: Byly součástí střetu levicových a pravicových idejí. K partajím nepatřily jen výrazné osobnosti, ale také programy, které reprezentovaly. Běžný volič většinou sáhnul pouze po stručném letáčku, tušil však existenci obsáhlých programových materiálů v pozadí.

Zároveň bylo všem jasné, že vedle dominujících gigantů existují i týmy usazené v prostoru mezi nimi. Ty byly klíčové pro koaliční potenciál obrů. Vždy se našel někdo, nejčastěji lidovci, občas ale i menší liberálové, kdo umožnil zrod koaliční vlády – jenže se tak zpravidla rozhodl až poté, co občané rozdali karty.

V poslední době se však tato tajemství vypařila. Víme, že Spolu v případě úspěchu nabídne spolupráci Starostům a Pirátům a že hnutí ANO bude po eventuální výhře vyjednávat s Motoristy, pak se Stačilo!, a nakonec s SPD. Ovšem nerado – Babišovým snem totiž je jednobarevná vláda.

Rozdělení stran do dvou táborů asi hned tak nepomine. To ale neznamená, že se nemůže najít strana či hnutí vymezující se proti neurvalostem Spolu a ANO zároveň. Stačí, aby někomu třetímu došlo, že voliči začínají být neutuchající negací unavení a otrávení. To ostatně může stát i za déletrvajícím poklesem babišovců ve volebních modelech agentury STEM.

STAN?

Tyto boty by mohly padnout například Starostům a nezávislým. Nejsou ideologičtí a z komunálu znají cenu kompromisu.

Místopředsedkyně hnutí STAN Michaela Šebelová například v nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedla: „My rozhodně nepojedeme linku antibabiš, protože to podle nás nefunguje. Lidé jsou naštvaní na vládu a my se nechceme tvářit, že je všechno růžové.“

Kdo časem zaujme roli toho třetího, je ale vedlejší. Musíme si hlavně uvědomit, že svět není černobílý. A proto by neměla být černobílá ani politika.

Autor je politický analytik  

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít