Proto nepřekvapila panika, kterou čerstvé události v Sýrii vyvolaly u velké části tuzemské politické reprezentace. Krvavý režim Bašára Asada jsme kritizovali a odmítali, za tím vším se ale schovávala i notná dávka vypočítavosti.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: Syřanům fandíme, tady ale žádné další nechceme

Vždyť zemi držel aspoň pohromadě a své odpůrce raději zavíral a mučil, než aby je masivně vypouštěl za hranice. Jeho pád nešlo než přivítat, ale zároveň se vyrojily otázky, jestli to na nás nebude mít negativní vliv.

Další vlna uprchlíků?

Část politiků včetně předsedkyně Sněmovny za TOP 09 Markéty Pekarové Adamové či šéfa zahraničního výboru dolní parlamentní komory za hnutí ANO Richarda Brabce se obává otřesů podle lybijského scénáře.

Nezmobilizujeme-li solidaritu, tak nezávislý senátor Pavel Fischer varuje před natolik velkou vlnou uprchlíků, že s těmi minulými vlnami nebude srovnatelná. Podobně varovně se vyjádřila i europoslankyně za ODS Veronika Vrecionová.

Je typické, že nás ani tak nezajímá, jaké poměry noví vládcové z řad islamistických povstalců zavedou a jak se dotknou bezpečnostní situace v regionu, a možná nejen v něm, ale že se soustředíme zejména na migračního strašáka.

Na jedné straně mezi uprchlíky do Evropy Syřané dávno hrají první housle. Na straně druhé, u nás je Syřanů minimum, zhruba šestnáct set, a to jsme byli jejich cílem už před dávnými desetiletími, když se s Damaškem družil československý komunistický režim.

Vrátí se část domů?

Vývoj se nyní může ubírat různými cestami. Část evropských Syřanů se třeba vrátí domů. Opačným směrem mohou proudit Asadovi stoupenci, ale těch asi nebude tolik.

Horší by bylo, kdyby se v Sýrii dál válčilo nebo byl nastolen tvrdý islamistický režim, to by pak běženců mohlo prudce přibýt. Česká republika každopádně přijímání azylových žádostí příchozích ze Sýrie zastavila, poněvadž by po Asadově pádu mohla být považována za bezpečnou zemi.

Zatímco ředitel Organizace na pomoc uprchlíkům Martin Rozumek vidí naději v multikulturní a multináboženské minulosti Sýrie, tak naše někdejší velvyslankyně v Damašku Eva Filipi optimismus krotí, poněvadž na „polepšené džihádisty“ nevěří.

Buď jak buď, pasivně bokem bychom stát neměli. Ani jako Evropská unie, ani jako Česká republika, která má na Blízkém východě dobré jméno, čehož dokladem bylo i působení Filipi v době, kdy spojenci své ambasády zavřeli a spoléhali se na náš zastupitelský úřad.

Pro začátek bychom měli být nachystáni po humanitární stránce, a pokud bude atmosféra příznivá, tak se potom soustředit i na investice a další formy spolupráce.

I zde je souvislost s migrací zřejmá. Z aktuálního průzkumu agentury Ipsos vyplývá, že 75 procent respondentů chce, aby ji čeští politici tvrdě postihovali. Nechejme stranou, je-li to nezbytné, když k nám uprchlíků míří minimum.

Jenže politiky může brzy doběhnout, že nástrojů k tlumení migrace moc nemají – a velkohubá prohlášení k nim neřaďme ani náhodou. Pak skutečně nezbyde, než se pokoušet činit obyvatelnými i ty země, odkud běženci pocházejí. A to je práce věru dlouhá, namáhavá i nákladná.

Autor je politický analytik.

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít