Syrská armáda se má přesunout na sever a obsadit pozice dosud ovládané převážně kurdskými Syrskými demokratickými silami. Kurdové svým souhlasem s příchodem vládní armády jakoby „impregnují“ svou pozici, protože syrská vláda přece jen hraje vyšší kartou.

Tím není řečeno, že by vyčerpaná armáda Bašára Asada mohla čelit té turecké, kdyby se jednalo o skutečný mezistátní konflikt, ale přece jen to psychologicky i právně znamená změnu situace.

Za syrskou vládou stojí také Írán a jistě i Rusko – to je jedním z vítězů situace, protože se na něj budou obracet jako na rozhodčího všechny strany sporu. A pro Asada to znamená další krok směrem ke scelování jeho rozdrobeného panství, které dostal od Donalda Trumpa jako dárek.

Hořká pilulka

Pro Kurdy je to hořká pilulka, protože je to v jistém smyslu konec snu o samostatnosti. Vrchní velitel SDF Mazlúm Abdi otevřeně říká, že svým novým spojencům nevěří. Syrští Kurdové byli po generace vysídlováni, zbavováni občanství a jinak pronásledováni. I proto se po vypuknutí arabských revolucí roku 2011 přidali k povstání proti vládě.

Arabská sunnitská opozice proti Asadovi tehdy udělala (ze svého hlediska) tragickou chybu, když se s Kurdy nespojila a dokonce odmítala i jejich účast na jednání o budoucím politickém uspořádání poasadovské Sýrie.

Část arabských povstalců sdílela s Asadem arabský nacionalismus a Kurdům rozhodně nechtěla slibovat autonomii, natož samostatnost. Jiná část arabských povstalců vnímala svůj boj proti Asadovi nábožensky a převážně sekulární a levicově orientované kurdské jednotky také nevnímala jako své spojence.

Tím se opozice zásadně oslabila v boji s Asadem, který by býval pravděpodobně podlehl dávno před tím, než se Rusko rozhodlo ho zachránit. Kurdové se vydali svou cestou, s oslabenou vládou se shodli na vlažném nepřátelství a Asad se mohl soustředit na boj se sunnitsko-arabskými povstalci. Kurdskou otázku ponechával na pozdější dobu, a jak se ukázalo, bylo to z jeho hlediska nejracionálnější řešení.

Stačilo počkat a sami Kurdové se museli ucházet o spojenectví se svými dlouholetými nepřáteli – ti se po americké „dezerci“ naopak stali jejich jedinými spojenci. Z hlediska amerických postojů jde tedy o velmi nerozumnou výměnu, i když zvážíme Trumpův argument, že nechce, aby jeho země neustále doplácela na nekončící blízkovýchodní konflikty.

Konec moralizování

Z evropského hlediska jsou důležité tři otázky. Za prvé, co to znamená pro náš budoucí postoj vůči Asadovu režimu. Ten musel zabít statisíce vlastních občanů, aby se udržel u moci, ale to se mu nakonec podařilo a nyní dosáhl bodu, kdy s ním už musí vyjít kde kdo, teď včetně Kurdů.

Převzato z Plusu

Za druhé, jaký bude náš postoj vůči probíhající turecké operaci i Turecku jako takovému? Evropané v zahraniční politice projevují velký talent pro pobouření a moralizování, ale méně už pro prosazování svých názorů nebo zájmů. Otázku turecké invaze jsme ovšem dostali rovnou pod nos.

Prozatím několik evropských států vyhlásilo zbrojní embargo vůči Turecku a mluví se o sankcích. Proti tomu stojí děs z turecké odvety. Už teď je patrné, že oproti Američanům, Rusům, Turkům a Íráncům zůstává Evropa pozorovatelem.

A do třetice, jaký tedy bude náš postoj k syrským Kurdům a jejich osudu, případně jejich požadavkům v budoucí Sýrii? O tom, že i Asad se pokusí Kurdy obehrát, jakmile bude moci, není totiž žádných pochyb. Evropané by si kousek svého rozhořčení měli nechat ještě na druhou fázi. Kurdové totiž zůstávají vězet mezi Vetřelcem a Predátorem.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít