My tu Prahu nedáme, raději ji zbouráme, zpíval Karel Hašler. A ač to bylo před osmdesáti lety, perfektně vystihl mentalitu českých úředníků. Než aby zveřejnili informace, které by mohly být někomu k užitku, radši je tají tak dlouho, dokud neztratí hodnotu.

Komentář Praha 6:00 13. prosince 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V roce 2014 a 2015 proběhly v pražské hromadné dopravě přepravní průzkumy. Sčítači zjišťovali, kolik lidí cestuje metrem, tramvajemi a autobusy. Výsledná tabulka zachycuje počty cestujících, kteří vystoupí a nastoupí na jednotlivých stanicích. Je z ní možné zjistit, kde a kdy jsou vozy MHD narvané a kdy takříkajíc „vozí vzduch“.

„To by byl parádní článek s mapou,“ řekli jsme si tehdy v čerstvě založeném datovém oddělení Českého rozhlasu a napsali objednavateli pražské hromadné dopravy, městské organizaci ROPID, aby nám data poslala. Dopravní podnik vlastní město, ROPID taky řídí město, tak kde by mohl být problém?

„Informace o počtech přepravených cestujících jsou obchodním tajemstvím Dopravního podniku Hlavního města Prahy,“ odpověděl tehdy ROPID. Informace o nacpaných linkách by prý přitáhly taxikáře, kteří by na zastávkách přebírali dopravnímu podniku nespokojené cestující.

Pokud vám přijde taková výmluva směšná, neznáte pražský magistrát. Tamní právníci teorii o konkurenčním boji mezi dopravním podnikem a taxikáři podepsali bez mrknutí oka.

Jménem republiky

Jediná možnost, jak data z ROPIDu vypáčit, byla správní žaloba. Tu jsme podali v květnu 2015. Napsali jsme si ji sami, bez právníka, na třítisícový kolek jsme se složili. A protože Městský soud v Praze je zoufale zavalený staršími kauzami, na výsledek jsme čekali až do letošního února. Data o počtech cestujících z roku 2015 už nebyla aktuální.

Jak jsem poslal Prahu do exekuce

Číst článek

Soud rozhodl v náš prospěch a nařídil pražskému magistrátu, ať se případem znovu zabývá. Což se nestalo. Město rozsudek ignorovalo, a to tak důsledně, až skončilo v exekuci a nádavkem dostalo žalobu pro nečinnost (tu následně prohrálo taky a platilo náklady řízení).

Po téhle zkušenosti magistrátní právníci případ vrátili zpět na začátek ROPIDu s tím, že by bylo pravděpodobně vhodné informace o přepravních průzkumech zveřejnit. A pak, letos v červnu, přišlo do rozhlasové poštovní schránky cédéčko. Se tři roky starými daty. A jen cestujících o metru a tramvajích. U autobusů ROPID na obchodním tajemství dopravního podniku trvá.

Šťastný konec? Ani ne

Že jsme dostali aspoň něco? Nevíme, protože chybí informace, co čísla v tabulkách znamenají. Opatrně jsem se tedy ROPIDu zeptal, na co se vlastně koukám, podle zákona by mi to měli říct. Odpověď nepřišla a věcí se opět zabýval magistrát. Ten má na vyřízení dva týdny. Trvalo mu to dva měsíce. Ale aspoň donutil ROPID odpovědět.

„Povinný subjekt nedisponuje ve vztahu k předaným souborům žádnými doprovodnými informacemi umožňujícími interpretaci těchto souborů,“ vysvětlil městský dopravní plánovač ústy svých právníků, proč nám nic vysvětlovat nebude. Případ proto zamířil znovu na magistrát, kde leží dodnes. A my máme tři roky staré tabulky, o kterých nevíme, co znamenají. A po těch letech je to asi už jedno.

Držet a nepustit

Data, díky kterým by veřejnost mohla lépe pochopit, jak funguje pražská hromadná doprava, tak kvůli úřednické rebelii ležela v šuplíku až do chvíle, když beznadějně zastarala. A není to zdaleka jediný případ: Čeští meteorologové sedí na záznamech o počasí od 18. století až do dneška. Ale kvůli přemrštěným cenám, které si za ně účtují, je používají prakticky jen úřady. Drobní zemědělci, ochránci přírody, výzkumníci nebo třeba amatérští nadšenci do počasí si data sesbíraná za veřejné peníze nemohou dovolit. Mezi rozvinutými evropskými státy je to unikát.

Česká data o počasí patří k nejdražším. ‚Meteorologové si na sebe musí vydělat,‘ hájí praxi ministerstvo

Číst článek

Státní zeměměřiči zas obhospodařují letecké snímky celého Česka, spolu s 3D modelem terénu. Jejich pořízení stálo daňové poplatníky stovky milionů korun, ale ceny i podmínky užití vedou k tomu, že mají prakticky zas jen jediného uživatele: úřady. Přitom bychom díky nim mohli mít lepší turistické mapy. Nebo třeba plánovače cyklotras, které by se uměly lépe vyhnout kopcům.

Pokud se ve zmíněných institucí zeptáte, proč si svá data tak úzkostlivě chrání, dostanete (neoficiálně, mimo záznam) podobnou odpověď: „Co kdyby někdo přišel na to, jak je zpeněžit?“

Zkoušel jsem argumentovat, že by mohlo jít o užitečnou věc. Navíc by ten podnikavec platil daně, plnil státní kasu a vydělali bychom tedy my všichni. Úřednická logika je ale neoblomná: přeci nenecháme někoho vydělávat na „našich“ (čti státních) datech.

A to se bezezbytku daří. Na datech zamčených v úřednických šuplících nevydělá opravdu nikdo.

Autor se o všechna data zmíněná v článku soudil. Pokaždé vyhrál, ale ke zveřejnění informací to nevedlo ani v jednom případě.

Jan Cibulka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít