Hrzánová o Hrdém Budžesovi: Dětinštím čím dál víc. Mám problém předstírat, že nejsem retardovaná
Bára Hrzánová hraje už dvacet let roli osmileté Helenky Součkové ve hře Hrdý Budžes. „Před dvaceti lety mi ještě nebylo ani čtyřicet a teď mi bude brzy šedesát. Takže na fyzické úrovni je ta doba hodně znát. Ale na té mentální je to čím dál lepší. Jak člověk stárne, tak dětinští. I když já jsem byla dětinská i zamlada, tak ten sešup možná není tak prudký jako u jiných,“ směje se herečka v pořadu Vizitka na Vltavě.
„Mám spíš problém předstírat, že jsem normální, průměrně inteligentní zdravá bílá žena, že nejsem retardovaná. Teda zatím,“ glosuje Hrzánová. „Je za tím spousta dřiny a práce.“
Naštěstí stárnou i její kolegové, kteří stojí za velmi úspěšnou adaptací prózy Ireny Douskové Hrdý Budžes. „Když se sejdeme před představením, tak si říkám, že zaplať bůh nás nevidí divák, protože to by okamžitě vrátil lístky a na tohle by nešel,“ říká.
Ve skutečnosti ale mají stále vyprodáno, i když za sebou mají přes 900 repríz. „Je to mimo veškeré divadelní zákonitosti. Tomu nerozumí nikdo. Ani já.“
Do osmileté Helenky Součkové se Hrzánová dokáže dobře vcítit i pro to, že její dětství bylo téměř stejné jako dětství spisovatelky Douskové. Hra a kniha totiž tematizují šedý život v normalizačním Československu.
„Domnívala jsem se, že jsme vrchol společnosti, ale jednoho si dne soudružka učitelka babičce postěžovala, že má smůlu, protože buď učí herce, anebo cikány.“
„Byla jsem z rodiny, které se tehdy říkalo rozvrácená, vyrůstala u babičky a dědy a bydleli jsme v hereckých domcích. Domnívala jsem se, že jsme vrchol společnosti, ale jednoho si dne soudružka učitelka babičce postěžovala, že má smůlu, protože buď učí herce, anebo cikány. A já už od páté třídy měla posudek, že mám antagonistický vztah k našemu socialistickému režimu a vyvíjím vůči němu podvratnou činnost,“ vzpomíná Hrzánová na roky strávené v Českých Budějovicích na břehu řeky Malše.
Ne vždy je to ale jednoduché, uznává: „Kdybyste tříhodinový monolog v rámci Hrdého Budžese hráli rutinně, nedohrajete ho. Musíte reagovat na publikum, když vám ale zrovna nevrací energii, je to velká dřina. V takových chvílích mě zachraňuje řemeslo: trochu té energie ušetří a zároveň mi dá svobodu.“
Ať to vezmou do ruky ti mladší
Už čtyřicet let je ale doma v Praze, kde vystudovala DAMU a kde také v devadesátých letech zažila silnou éru v Divadle Na Zábradlí po boku režiséra Petra Lébla. Do Zábradlí přišla po šesti letech v Národním divadle, vyzbrojena dobrou hlasovou technikou i kvalitním hereckým řemeslem.
Hrzánová: Den po invazi se mi Hrdý Budžes nehrál dobře. Nečekala jsem, že to bude zase aktuální
Číst článek
„Petr do toho ale vpustil jiný vítr. Měl schopnost nahlížet do situací úplně jinými dírkami než všichni ostatní, což pro nás bylo nesmírně obohacující a vzrušující. Nedocházelo nám ale, že to, co nám v divadle nabízel, byl jeho reálný život a že za to platil daň,“ vzpomíná na tragický konec jednoho z nejtalentovanějších tuzemských režisérů, který si vzal život 12. prosince 1999.
V prosinci o pět let později zemřela další blízká osoba Báry Hrzánové, zpěvačka Zuzana Navarová, díky níž a jejímu účinkování v Nerezu se Hrzánová v první polovině 80. let sama dala na hru na perkuse, psaní textů a písniček.
Se svou kapelu Condurango nyní chystá k nahrávání koncertního repertoáru a spolu se skladbami z desky Druhá máma z roku 2013 by měly do dvou let vyjít na dvojvinylu. Hrát na něm bude i Antonín, pětadvacetiletý syn Báry Hrzánové a jejího muže Radka Holuba.
„Moje generace, ročník 1964 a víc, by to už měla odevzdat těm mladým lidem, protože nás už se tento svět tolik netýká jako jich. “
„Jsem nadšená z mladých lidí. Možná se pohybuju v bublině, kde mám kolem sebe nesmírně inteligentní, vzdělané, empatické, pozorné mladé lidi, kteří jsou ještě ke všemu krásní. Jsem obklopená takovou bezpečnostní gardou, která na mě dává pozor, vede mě a ukazuje mi to, co bych třeba přehlédla nebo neviděla,“ vyzdvihuje herečka a dodává:
„Moje generace, ročník 1964 a víc, by to už měla odevzdat těm mladým lidem, protože nás už se tento svět tolik netýká jako jich. Můžeme leda poradit a pomoct, když nás požádají.“
Bez humoru se nedá žít
Barbora Hrzánové je v očích publika vnímaná zejména jako komediální herečka, ostatně i v domovském Divadle Kalich vystupuje spolu s Radkem Holubem v několika komediálně laděných inscenacích – nejnovější z nich je cirkusácká romance Silnice na motivy filmu Frederica Felliniho.
30 let Dejvického divadla. Dodnes ho tvoří skvělí herci, atraktivní představení, gagy a dobrá atmosféra
Číst článek
Proč je na české scéně komediálních hereček tak málo, Hrzánová neví jistě. Domnívá se, že na vině by mohl být i malý počet takto napsaných rolí. Pro ni samotnou je ale legrace klíčovou.
„Pokud v dramatu chybí humor, je to nesnesitelné. Bez humoru se nedá žít, sám vyskakuje ze všech koutů jako čertík, aby narušil vznešenou a vážnou situaci,“ dodává.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je výše v článku.