Jsem ‚držka‘ a nesnáším blbost. Když mlčím, je to konec, říká o sobě s úsměvem Dagmar Pecková
Hlas se opotřebovává a mejdan na jevišti jednou skončí, uvědomuje si operní pěvkyně Dagmar Pecková. Sama už nezpívá a věnuje se činohře, slávu opery šíří jako manažerka festivalu Zlatá Pecka v Chrudimi. „Kultura, s tím nám sem nechoďte. To my tady nemůžeme hrát, na to by nám nechodili lidi,“ popisuje Pecková v rozhovoru s Lucií Výbornou na Radiožurnálu mentalitu, s níž se potýká v roli organizátorky i na prknech Národního divadla.
Hlavním tématem Ariadny na Naxu, jestli jsem to dobře pochopila, je jakýsi despekt, který k sobě chovají tzv. vysoké a tzv. nízké umění. Aneb – jak rozhodl movitý pořadatel bizarního představení – na umění není čas, protože bude ohňostroj a večeře. To je vaše téma celkově, ne?
Ano. Teď jsem vlastně jako třetí roli v této opeře dostala roli Haushofmeistra.
Aby si na sebe opravdové umění vydělalo, to jsem ještě nezažila, popisuje bývalá pěvkyně, dnes event manažerka a herečka Pecková
Hrajete chlapa?
Ano. Ono v dnešní době takového toho vícepohlavního nebo lépe řečeno ne úplně jasného pohlavního rozlišení, je to dost jedno.
Takže jsme se s režisérkou domluvili, že to klidně můžu hrát. Tato role je mluvená, v němčině a v Národním si prostě řekli, že když jsem kariéru udělala v tom Německu, tak asi zřejmě budu umět německy, tak mě do té role obsadili.
Takže nezpíváte?
Já nezpívám! To je ryze činoherní role. Vzhledem k tomu, že jsem celý život hrála cherubíny, komponisty, veškerá sexta v Mitridate, tak jsem měla strašně moc kalhotkových rolí a dělala jsem si z toho srandu, že to, co teď dělám, je takový cherubín ve výslužbě.
Ale ta role je opravdu zaměřená na to, že plním jakési požadavky mého pána, nejbohatšího pána z Vídně – nebo z jakéhokoliv jiného města – který vůbec nemá přehled o umění, o kultuře. V mých očích to je takový zelinářský rychlozbohatlík, který pověří – dnešní řečí – jakéhosi event manažera, kterého představuji já, který také nemá vůbec páru o tom, co je co. Díky tomu, že stejně tak jako o kultuře a o umění rozhodují lidé, kteří o tom vůbec nic nevědí, tak přesně se to zobrazí v této opeře.
24:55
Všechno zlé je pro něco dobré, to v mojí kariéře platí doslova, říká Dagmar Pecková
Číst článek
To se vám bude ale hrát dobře, ne? Už jste to viděla několikrát.
Mně se to hraje velmi dobře. Já jsem v tom několikrát i účinkovala. Toto pojetí Slávky Daubnerové mi přijde velmi dobré a strašně se na to těším.
Teď vystoupíme ze Straussovy opery: člověk se samozřejmě potkává i s lidmi kulturními, ale taky s tou druhou částí spektra. Kdybyste měla říct, co nejbizarnějšího jste v tomto oboru zažila vy, co by to bylo? Kdybyste jako operní diva přišla propagovat festival, nebo jste chtěla nějaké představení a na druhé straně stál tento člověk?
No tak za prvé, že nejenom pořadatelé – a já nechci říct, že takoví jsou všichni – kolikrát ani nevědí, kdo jste.
To, že lidé tady nevědí, co jsem kde dokázala, to je tak nějak odpustitelné, protože se svými úspěchy ne vždy úplně všude chlubím, takže to dokážu i pochopit. Ale že si vás pletou s jinými zpěvačkami, o kterých přitom vy máte svoje mínění, to už je další věc.
OBRAZEM: Riegrovými sady zněl narozeninový koncert Českého rozhlasu. Přišlo na něj 20 tisíc diváků
Číst článek
A že oni vám klidně řeknou: ale no tak, paní Pecková, umění, kultura, s tím nám sem nechoďte. To my tady nemůžeme hrát, na to by nám nechodili lidi. A vlastně tito lidi ovlivňují myšlení těch menších měst, protože oni rozhodují o tom, zda tam půjde umění nebo zábava. A většinou samozřejmě drapnou po té zábavě, protože to se jim líp prodává a mají potom lepší výsledky.
Vždyť i mně bylo v Chrudimi řečeno, že nám budou na ten festival dávat neustále méně a méně peněz, protože si na sebe musíme vydělat. Ale aby si na sebe jaksi opravdové umění a kultura vydělalo, to jsem ještě nezažila.
Hubatá? Horší je, když mlčím
Já jsem přemýšlela o tom, co je vaší charakteristikou lidskou, ne profesní, a je to zcela jednoznačné. Vy to koneckonců sama o sobě říkáte, že jste hubatá.
Držka, no.
28:30
Holubová: Vždyť je jedno, co si o nás kdo pomyslí. Lidi neblbnou, dění ve světě by se měli smát
Číst článek
A teď jsem si říkala, má to víc vkladů, anebo víc záporů, když se ohlédnete za svojí kariérou?
Ono se to tak vyrovnává. Samozřejmě, když někde něco řeknete nebo napíšete a dotyčný nebo dotyčná si to nevezme jako věc k zamyšlení a udělá z toho skandál: bulvár jede a ještě dotyčný nebo dotyčná tomu trošku finančně pomůže... tak je jasné, že to může být i trošku negativní. Ale na druhou stranu, já si nemůžu pomoct.
A řvala jste někdy na někoho?
Jejej.
Proč se na to ptám: jaksi v rámci diplomatických vyjednávání umím použít staniční hlas tady z Českého rozhlasu. A tak jsem si říkala, jestli vy, když se do toho opřete, jestli umíte použít ten rejstřík.
Já strašně dlouho držím, opravdu se dlouho snažím být strašně slušná a myslím si, že i vyjednávat umím. Když mi o něco jde, tak umím být slušná, umím vyjednávat, ale nesnáším šlendrián, nesnáším drzost, nesnáším lidskou blbost. A tam to jde rychleji.
‚Žádný problém není příliš malý.‘ Co tíží duše mladých a jak jim pomoct
Číst článek
Takže to mělo víc kladů, to, že jste držkatá?
Ono je totiž nejhorší, když mlčím. To už opravdu není pomoci vůbec ničemu. Když já dlouho mlčím, tak to jasná známka toho, že už mi ten dotyčný nestojí ani za řeč.
Volnost herečky
Budu citovat z jednoho vašeho staršího rozhovoru: Hlasy se opotřebovávají a mění, takže si každý musí rozmyslet, co bude dělat, až ten hlas přestane fungovat. To je tedy poměrně nemilosrdná věta. V kolika letech už jste to věděla?
Tak po padesátce. Dvaapadesát, třiapadesát mi bylo, když jsem si začala uvědomovat, že to velké penzum, co jsem od dvaceti do třiapadesáti dokázala, že se pomalu krátí.
Ačkoliv to tady není zvykem. Tady jsou zpěvačky angažované do stálého angažmá a v podstatě je z toho divadla vynášejí nohama napřed. To už ve světě není – my jsme takový skanzen.
Vy jste mluvila o příchodu Daniela Barenboima do Státní opery. Tam se stalo co?
Tam se stalo to, že si nechali čtyři lidi z celého ansámblu a zbytek propustili. Pak nabrali nové lidi, dejme tomu na rok, na dva a strašnou spoustu hostů. Jenže já jsem si potom uvědomila, že nechci být za každou cenu ve stálém angažmá a dělat třeba jenom střední a menší role, že chci dělat víc. Na svoji vlastní žádost jsem odešla na volnou nohu.
„Vždycky jsem strašně obdivovala herectví a říkal jsem si: Ježiš, oni si na tom jevišti můžou dělat, co chtějí.“
Ono už je dnes jedno, jestli jste na volné noze, nebo jestli jste angažovaná, protože kdybyste někde v nějakým divadle byla víc než 13 let, tak vás stejně propustí, protože jakmile tam budete 15 let, musí vás platit až do důchodu, a to si žádné divadlo na Západě dnes nedovolí. A musím říct, že i to Národní začalo dělat... nechci říct čistky, ale je to tak. Začalo propouštět zpěvačky a zpěváky po čtyřicítce, kteří chodí celý rok kolem divadla, mají třeba jenom tři představení za rok, ale divadlo je platí. Takže to už taky není taková samozřejmost, jako to byla dřív.
Takže si ti lidé musí si uvědomit, že jednou ten mejdan skončí a co potom budou dělat.
Někdo jde učit: někdo učí soukromě, někdo na škole, někdo hledá jiné cesty. Mně to učení nejenom že nebaví, já si prostě nechci vzít na svědomí, že zničím pár zpěváků, jako se to prostě těm kantorům stává, že přes síto propadne hodně lidí a na povrchu zůstanou jenom ti, kteří se povedli. Takže jsem začala hledat cesty, co dál.
29:30
Pankáče v sobě potlačuju, přiznává herec Jeřábek. Hraje ve hře o švédských trojkách a krizi padesátníků
Číst článek
Vždycky jsem strašně obdivovala herectví a říkal jsem si: ježiš, oni si na tom jevišti můžou dělat, co chtějí. My se přece jenom pořád musíme držet toho hlasu, toho nástroje, který v sobě nosíme. A vlastně jsem došla k závěru, že budu herečka.
Jak těžké je odejít ze světa velké opery?
Vzhledem k tomu, že jsem se velmi rychle přehrála do herečky a eventuálně do manažerky menšího festivalu v Chrudimi, tak mi to tak hrozné nepřijde.
Tlustou čáru jsem udělat uměla, až jsem se tomu sama divila. Já jsem taková brutální Nikita, protože si dovedu věci zanalyzovat a v hlavě velmi rychle srovnat. Protože čas kvapí a jestli chci dokázat ještě něco jiného, tak musím umět něco uzavřít, abych mohla jít dál.
Celý rozhovor si můžete poslechnout i v audiu v úvodu článku.
