Dokumentární film Ještě nejsem, kým chci být představuje osobnost přední české fotografky Libuše Jarcovjákové. Objel řadu světových festivalů a teď je k vidění v domácích kinech. V Česku se navíc silný a originální snímek potkává s fotografčinou retrospektivou v pražském Veletržním paláci.

Premiéry Pavla Sladkého Praha / Berlín / Tokio 14:36 4. října 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Životní příběh Libuše Jarcovjákové na plátna kin přinesla režisérka Klára Tasovská. Zachycuje život fotografky od mladistvých let a příjezdu sovětských tanků do Československa.

Jarcovjáková se pohybuje v továrnách i queer klubech komunistického Československa, vyzkouší si například kariéru módní fotografky v Tokiu, odejde do západního Berlína. Vláčí, jak sama říká, na svém krku noční a denní svět najednou, zažívá prázdnotu, strach, úspěchy a naplnění i kličkování totalitou.

Tasovská vypráví biografii Libuše Jarcovjákové výhradně s použitím jejich původních fotografií v obraze. Řadí je společně se střihačem Alexanderem Kashcheevem za sebe, dynamizuje bohatý archiv, pracuje s výřezy a doplňuje je ve zvukové stopě úryvky z deníků, hudbou a sound designem.

Film jako málokterý jiný v domácích podmínkách nabízí obraz minulých dekád se zcela současným pocitem, skrze osobní hledání a zachycenou intimitu.

Dotýkat se života

Divácký dojem z Ještě nejsem, kým chci být je velmi bezešvá spolupráce. Jarcovjáková zpřístupnila režisérce svůj archiv fotografií a nezasahovala do jejich výběru, jako by byla jednoduše zvědavá, jak se bude její život jevit pohledem někoho jiného.

Tasovská naopak dramaturgickým výběrem záběrů Jarcovjákovou interpretuje v dobré shodě. Chápe fotografčin světonázor, touhu zachycovat svět svým vlastním způsobem i titulní identity. A nechává jí i prostor dýchat nesvázaný detailním výkladem. Opírá se při tom logicky o samotnou povahu snímků.

Filmová Amerikánka je kaleidoskop ze života holky, kterou nedostali

Číst článek

Hned první záběr, který vidíme, je postava za závěsem, ze které jsou vidět jen prsty. „Co vlastně chci od života, kdo jsem a co můžu ostatním říct…“ Všechny tyto explicitně položené otázky pak nevyznívají nijak deklamativně, jsou prožité. Stejně jako strach, naděje i nejistoty.

Jarcovjáková, narozená v roce 1952, došla uznání za svoje dílo až velmi pozdě. Kádrový profil bez dělnického původu jí nejdřív znemožnil studium na vysoké škole. Mezi dělníky a v tiskárenském pachu toluenu ale našla „lidi, kteří se dotýkají života“ a zjevně nikdy nikým nepohrdala ani se nepovyšovala.

Je fascinovaná jinými lidmi, nachází v nich nejenom, čím sama je, ale i to, čím není. Bez toho, aby to záviděla nebo odmítala.

Proč bych nemohla žít tak, jak chci?

Je ztělesněním autorky, která nás fascinuje nikoli tím, co v životě našla a „kodifikovala“ si jako svou metodu a pohled na svět. Přitahuje nás tím, jak stále hledá a co při tom prožívá. Obrovské množství autoportrétů pak samozřejmě dává v její tvorbě bezvadný smysl. Některé snímky vlastního těla doprovázejí třeba i potrat, který si fotografka musela obhájit u komise…

Jarcovjákové životní ohlédnutí v Ještě nejsem, kým chci být neprovází žádná snaha o vyrovnávání účtů. Žádný laciný antikomunismus, žádná snaha o vztahový narativ, který by zpětně určil, kdo měl pravdu.

Podobný pohled na svět je nakonec – pro film – možná ještě důležitější než tematické kapitoly jako třeba snímky z T-klubu, světově unikátní soubor zachycující queer život před rokem 1989 na naší straně tzv. železné opony.

V zahraničních recenzích filmu se o Jarcovjákové mluví jako o české Nan Goldin. Smysl to dává, obě fotografky zachycují mnohé ze svého vlastního životního příběhu, jeví zájem o queer komunity, tělesnost, ale i palčivá společenská témata a zvraty, jako byl pád Berlínské zdi nebo farmaceutické skandály v USA.

Souvislost mezi oběma tvůrkyněmi vyvstala nejen kvůli fotografickým kvalitám jejich díla, ale v taky kontextu – ovšem jinak pojatého – filmu Laury Poitras Všechna ta krása a zabíjení, který patří k nejlepším dokumentů roku 2022 a získal hlavní cenu na festivalu v Benátkách.

Srovnání by ale nemělo zastřít svébytnost Jarcovjákové a neudělat z ní jen evropskou paralelu americké foto celebrity.

Návrat k nejzákladnějším principům filmu

Mezi už existujícími filmy složenými z (černobílých) fotografií vynikají sci-fi Rampa (také Plošina) francouzského režiséra a spisovatele Chrise Markera z roku 1962 anebo dokumentární snímek Mrtvý národ.

Rumunský režisér Radu Jude v něm pracuje s nalezeným archivem (často poškozených) fotografií z ateliéru i z exteriérů 30. a 40. let minulého století. Jude využil snímky fotografa Costică Acsinteho, jehož bohatý archiv byl digitalizován. Mrtvý národ dává publiku pocítit destruktivní hrůzu (rumunského) fašismu a osudu židovské komunity.

Snímku Ještě nejsem, kým chci být neubírá srovnávání nic na originalitě. Postapokalyptická budoucnost, ve které se lidé vracejí pro vzpomínky, obraz doby složený z archivních fotografií z doby plné neštěstí a nenávistí, stejně jako osobní, deníkově podaný, biografický příběh Jarcovjákové plný autoportrétů ukazují, jak se jednotlivé příběhy vřazují do mnohem širšího kontext a utvářejí ho.

Rozhodně nejsou pouhou fotografickou „slideshow“. Společně rozšiřují naši představu o filmovém vyprávění. A dělají to veskrze vstřícným, srozumitelným způsobem. Poukazují vlastně na ten nejzákladnější trik kinematografie – že filmy jsou složené ze statických fotoobrazů, jen obvykle promítaných na plátno tak rychle za sebou, že si z nich lidské oko vytváří iluzi souvislého pohybu.

Z archivních snímků, portrétů dávno zapomenutých nebo zcela neznámých lidí anebo lidské intimity vznikají příběhy, obraz a reflexe doby, prostor cestování v čase, pro emoce i pochopení.

Snímek Ještě nejsem, kým chci být byl ve světové premiéře uveden na Berlinale. Česká kina ho hrají od 3. října 2024. 

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít