Americké městečko Centerville – skutečně příjemné místo, jak hlásá vítací tabule – na první pohled vypadá jako město mrtvých. Jak by vám ale místní jistě potvrdili, ještě před onou událostí byli všichni rozhodně živí.

Tou událostí se myslí zombie apokalypsa, která přijde poté, co se země vychýlí ze své osy, přibude denního světla, zvířata se schovají, hodinky se zastaví a ze všech hudebních zdrojů se vyline country píseň Sturgilla Simpsona s názvem The Dead Don’t Die, neboli Mrtví neumírají. Stejnojmenný snímek Jima Jarmusche ale nad tu základní hororovou linku nastaví tolik vrstev, že se v tom postupně začíná být těžké vyznat.

Nejvýrazněji působí komedie. Centerville je totiž vystavěno jako groteskně specifické místo s groteskně specifickými postavami. Obývají ho třeba rasistický farmář Miller (Steve Buscemi), kterého nikdo nemá rád, zarytý fanda filmů a komiksů Bobby (Caleb Landry Jones) nebo poustevník Bob (Tom Waits), jenž z lesa pozoruje všechno dění ve městě. Nejnovějším přídavkem je pak pracovnice pohřební služby Zelda (Tilda Swintonová), jejíž skotský přízvuk a neohrabané vyjadřování jsou těmi nejméně bizarními charakteristikami.

Ve středu toho stojí trojice policistů Cliff (Bill Murray), Ronnie (Adam Driver) a Mindy (Chloë Sevigny), kde obzvlášť ten fyzicky přitažlivý, jak Ronnieho nazve Zelda, do filmu vnáší prvek hlubší znalosti, než je postavám ve standardních příbězích dáváno. Začne to jeho prohlášením, že Sturgillova skladba zní povědomě, protože přeci jde o ústřední melodii snímku. A dál to pokračuje opakovaným provoláváním, že „tohle neskončí dobře“.

Humorné pochopitelně je i to, s jakým ledovým klidem všichni – až na Mindy, která se jediná zdá být postavou v hororu – berou konec světa. Nikdo neztrácí moc času přemýšlením, co znamenají rozložená těla šourající se po ulicích (dvě takové si v cameo rolích zahraje třeba Iggy Pop nebo sám Sturgill Simpson), protože už někdy viděli film o zombies. A tak i vědí, jak proti nim bojovat.

Druhý důvod jejich překvapivého stoicismu má co dělat s hlubší ideou snímku, kterou zastupuje Waitsův zarostlý poustevník Bob. I přes soustředění větší porce snímku na bezobsažně suché diskuze mezi policisty Cliffem a Ronniem je to totiž ve výsledku hlavně jeho příběh. Vystupuje v něm jako vypravěč, jehož odcizení se společnosti umožní všechno sledovat zpovzdálí a doprovodit závěr Mrtví neumírají svým komentářem. Není náhoda, že výhodnou pozici pozorovatele a glosátora má i trojice děcek zavřená v pasťáku.

Waits promlouvá hlasem člověka, který opovrhuje současným směřováním lidské pospolitosti a znechucuje ho její letargie. Přeci jenom z Jarmuschových zombíků po zásahu zbraní neteče krev, ale prostě se rozpadnou v prach. A nelze to jen bezmyšlenkovitě odmávnout jako drmolení poblázněného starce. Jednoduše proto, že ten hlavní argument je oprávněný.

Můžeme to brát jako autorův výsměch divákům, a tím pádem tak trochu i jako podraz. Co já ale vidím za touhle delikátně pomalou, kouzelně bizarní podívanou, je jen Jim Jarmusch s blaženým úsměvem přihlížející tomu, jak se lidé snaží najít ten správný význam v tomhle hravém výtvoru jeho fantazie. Odpověď je nebrat příliš vážně nic, co není potřeba brát příliš vážně.

Snímek Mrtví neumírají má v českých kinech premiéru 4. července. Ještě předtím ho uvede filmový festival v Karlových Varech. 

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít