V roce 1986 se šest milionů Američanů chytilo za ruce a vytvořilo v rámci charitativní akce s názvem Hands Across America lidský řetěz táhnoucí se napříč (skoro) celými Spojenými státy. Zapojit se mohl každý, stačilo jen, aby zaplatil deset dolarů.

Cílem bylo rozpoutat ve společnosti důležitou konverzaci o chudobě a bezdomovectví. Sbírka proběhla úspěšně, i když jak se po letech ukázalo, k potřebným se tehdy dostala asi jen půlka vybrané částky. Dobročinnost byla dokonána a na masový projekt se postupně úspěšně zapomnělo.

Jak to ale souvisí s opuštěnými tunely, kterých se má pod Amerikou táhnout tisíce kilometrů? Tady už přichází na řadu sociální komentář a konspirační teorie, na kterých režisér Jordan Peele staví svůj nový hororový snímek se sebevysvětlujícím názvem My.

Nedlouho po uskutečnění Hands Across America navštíví malá Adelaide (Madison Curryová) s rodiči pouť v kalifornském Santa Cruz. Otrávená hádkami dospělých se vydá na pláž, kde ji upoutá atrakce, která návštěvníkům slibuje, že v jejích útrobách najdou samy sebe. Bludiště zrcadel dívku vyděsí, a to obzvlášť ve chvíli, kdy její odraz odmítne následovat její příklad.

Adelaide (Lupita Nyong’o) s psychickými následky té noci žije dodnes. Dokonce se na onu pláž zdráhá spolu s manželem Gabem (Winston Duke), dcerou Zarou (Shahadi Wright Josephová) a synem Jasonem (Evan Alex) vrátit. Skrývat se před strachem se ovšem ukáže být zbytečné, protože si je všechny nejdříve najde sám. Na příjezdové cestě k domu se totiž objeví jejich lidské kopie oděné do červených mundúrů. A chtějí jejich životy.

Symboliku zdvojení odhalí pozorní diváci nejen v postavení kamery a stínohře, ale i v detailech kostýmů nebo opakování čísla jedenáct. Vůbec nejvýmluvnější je v tomto ohledu zmínka jedenácté kapitoly a jedenáctého verše z Knihy Jeremjáše: „Hle, přivedu na ně neštěstí, kterému nebudou moci utéci. Tehdy budou volat ke mně, ale já je nevyslyším.“

Peele nechává snímek odrážet emoce své hrdinky. I těm, co k vysvětlení biblických odkazů potřebují Google, tak neunikne varování před příchodem neznámého zla. Už úvodní scénou na pouti prostupuje mrazení v zátylku a nedůvěra v každého, koho malá Adelaide po své cestě na pláž mine. I proto působí trochu zvláštně, s jakou odvahou vstoupí do opuštěného bludiště.

Dospělou Adelaide zase pronásleduje obava a výčitky, oba pocity jsou ale nejdříve zastrčené kamsi do podvědomí. Když tedy zrovna nezní hrůzu nahánějící chorál, ústřední skladba Michaela Abelse s názvem Anthem, ticho připomíná rojící se včely.

Je to ovšem až role Red, příhodně nazvané Adelaidiny dvojnice, kdo umožní Nyong’o pořádně se herecky vyžít. Její hlas je plný dechu a zajíkání, každé slovo zní, jako by vycházelo ze zbytku její síly. To samé vypětí současně provádí i fyzicky. Je to srdcervoucí i děsivé zosobnění noční můry, které však stále nese známky lidskosti. Což se nedá říct o zbylé trojici dvojníků, kteří jsou odkázáni na hrdelní skřeky, vrčení a maniakální úšklebky.

Nebyl by to ale Jordan Peele, kdyby do krveprolití nedostal také humor. Pro odlehčení jakkoli deprimující situace tak ve filmu se svými taťkovskými žertíky vystupuje Winston Duke. Diváci si smlsnou také třeba na zřejmě nejbizarnějším užití skladby Good Vibrations od Beach Boys.

Co stylovou vražednou jízdu v závěru zradí, je potřeba dlouhého expozičního monologu, aby ten mechanismus za Peelovým děsivým výtvorem začal dávat alespoň trochu smysl. Odhalí to ale akorát množství problémů. Význam celé hororové orchestrace nám přitom podšoupnul už dříve v replice jedné ze svých postav: „Jsme Američani.“

Snímek My měl v kinech premiéru 28. března.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít