„Líbilo se mi to, ale potřeboval bych se ještě zeptat, co znamenaly některé věci,“ přesvědčoval během závěrečných titulků vedle sedící muž svou partnerku, aby po projekci ještě zůstali na diskuzi.

Sál kultury, kde se Žáby bez jazyka v neděli představily prvním českým divákům, byl v tu chvíli poměrně vyprázdněný. Nejen horko a těžký vzduch, který se marně snažilo rozproudit několik větráků, ovšem zvedaly lidi ze sedaček už během projekce.

Novinka Miry Fornay skutečně není tím typem filmu, u kterého si člověk odpočine, a to jakýmkoli způsobem. Vyžaduje pozornost, dávku trpělivosti i odolnost proti naturalismu některých scén, ale stejně tak dokáže odměnit ty, kteří se rádi pitvají příběhem, inspiracemi, narážkami, opakujícími se motivy i bizarními dialogy nebo hereckým projevem.

Příběh začíná bajkou, vyprávěnou skupinou klevetivých žen. Ta pak provází Jaroslava K. (Jaroslav Plesl) na jeho cestě, kterou jako správný řecký sbor komentuje a předvídá.

Jaroslav se snaží dostat na zahradu za svými dětmi, o které má podle svých slov strach. Jenže Stařenka ho tam nepustí, protože nemá klíč od zámku, který je přidělaný na plotě. Ten jí dá Jaroslavova žena Blanka (Jazmína Cigánková), když Jaroslav sežene od své matky (Regína Rázová) malý panelákový byt. Jenže ta ho na něj nepřepíše, dokud jí a jejímu novému muži neuvaří Jaroslavův otec oběd.

Už tehdy po vší té zvláštní mluvě a nekončícím řetězu podmínek nejspíš divákům vyvstane v mysli pohádka o slepičce a kohoutkovi. „Leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře…“ Žáby bez jazyka svou strukturu ale kombinují ještě s prvky počítačových her, kdy má Jaroslav možnost vrátit se zpátky do určitého bodu a zkusit postupovat jinak.

„Chtěl bych se zeptat, o čem to vlastně mělo být?“ zněl pak během diskuze po projekci vůbec první dotaz z publika. A nelze se moc divit, že Fornay odmítla takto zpříma odpovědět, a tak raději reagovala otázkou: „A o čem to bylo podle vás?“

Chtít po umělci vysvětlit svůj autorský záměr není nikdy moc fér, protože se to nakonec může podstatně lišit od toho, co si v díle najde divák. U Žáb bez jazyka je navíc motiv agrese a domácího násilí natolik silný, že je těžké si ho nevšimnout i mezi všemi těmi padajícími jukeboxy a vtipech o tom, kolikrát se člověku vymění zuby.

Jaroslav se brzy projeví jako falešný hrdina, který sám jako oběť výchovy a života se vzory agresivního chování převzal agresivní sklony a ke svému okolí se projevuje násilnicky a manipulativně.

„Ta ku**ička mě opustila,“ opakuje zraněně, když vejde do domu a žena ho nečeká v kuchyni. Místo toho ji najde v posteli, čímž automaticky usoudí, že ho musí podvádět. V jakémsi začarovaném kruhu přitom opakuje prázdné sliby o tom, jak se změní, polepší a nikdy už to neudělá.

„Třetí celovečerní film Miry Fornay je komplexní příběh rodiny, který nezachycuje domácí násilí tak, jak jsme ve filmech zvyklí, ale zabývá se mechanizmy ve vztazích, které vedou či podporují domácí násilí,“ popsal snímek producent Viktor Schwarz.

Fornay se inspirovala rozsáhlým výzkumem, který prováděla v mužských a ženských věznicích. Čas trávila také na sezeních s domácími násilníky a agresory. Sama snímek nazývá „velmi ostrým a nekompromisním pohledem na domácí násilí, kde jsou všichni hráči zodpovědní, a to jen tím, že agresivitě a manipulaci Jaroslava K. neoponují, ale tolerují ji“.

Co se týče absurdnosti Žáb bez jazyka, na to Fornay říká, že jinak podobné téma ani uchopit nemohla. „Domácí násilí jako vzor chování je samo o sobě absurdní. Proto i absurdní film,“ prohlásila po projekci v Uherském Hradišti.

Snímek Žáby bez jazyka uvidí diváci v kinech už 15. října.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít