Na cestách pořád přespávám u cizích lidí na gauči. Hudba už můj život neovládá, říká zpěvák George Ezra
Po celém světě má desítky milionů fanoušků, během svých zahraničních cest ale pořád přespává u cizích lidí na gauči. Řeč je o zpěvákovi Georgi Ezrovi, který 21. února přijede do Prahy se svou nejnovější deskou Gold Rush Kid. V rozhovoru pro Radiožurnál mluvil ale i o spolupráci se staronovým producentem nebo řešení nezdravé závislosti na hudbě.
15. února vyjíždíte na tour po Evropě, které pak od června doplní ještě vystoupení na festivalech. Tomu všemu předcházely dlouhé sessions ve studiu a další povinnosti profesionálního hudebníka. Máte ještě vůbec čas jen tak jet na roadtrip a pozorovat míjející žlutou a zelenou z předního sedadla (narážka na refrén písně Shotgun – pozn. red.)?
Teď už naštěstí víc než dřív. Do vydání druhého alba Staying at Tamara’s byl můj kalendář přeplněný. Měl jsem tak koncentrovaný život, že to bylo neúnosné, všichni jsme jeli nonstop. Neříkám, že to bylo špatné nebo nepřínosné, to vůbec ne.
Hudbu pořád miluju, ale v jednu chvíli kompletně ovládla můj život, nedokázal jsem rozhodovat sám za sebe, přiznává hudebník George Ezra
Ale čas strávený doma je čas strávený doma. Je to zdravější a je to pro člověka, jakým jsem já, výrazně lepší. Navíc se pak na turné víc těšíte, protože vám nezevšední. Je to o nalezení správné životní rovnováhy.
Dá se tedy říct, že jste teď se svojí kariérou a svým životem spokojenější? Ptám se pro to, že v posledních letech se mezi lidmi často spekulovalo o tom, že s hudbou skončíte. A i vy sám jste v této věci párkrát něco naznačoval.
Jo, máte úplnou pravdu, cítím se teď spokojenější. Najít si nějakou rovnováhu bych doporučil fakt každému. Tu fázi, kdy člověk se sklopenou hlavou pořád jen pracuje, pracuje a pracuje, prožije spousta lidí, ale řada z nich s tím bohužel nedokáže nic udělat. Všichni se za něčím ženeme, ale moc už nepřemýšlíme o tom, jestli za to ta daná věc stojí.
A co konkrétně pomohlo vám s tím ambivalentním vztahem, že něco nesnášíte a milujete zároveň. Jak jste to řešil?
Pomohlo mi uvědomit si, že je to jen a jen moje chyba. Nemůžu hudbu vinit z toho, že jsem na ní závislý. To, že si každý večer sednu na několik hodin ke kytaře, je prostě moje rozhodnutí.
Občas je ale nutné si říct, že už stačí. Hudbu pořád miluju, ale v jednu chvíli kompletně ovládla můj život, nedokázal jsem rozhodovat sám za sebe. Pořád jsem se snažil někam posouvat a tím, že v hudbě dokonalosti, minimálně ve svých očích, nedosáhnete nikdy, začal jsem se v tom topit.
Hudební ‚odvykačka‘
Takže jste si naordinoval defacto hudební odvykačku?
V podstatě ano. Akorát s tím rozdílem, že si pořád s kytarou večer můžu sednout, nemusel jsem skončit úplně. Stejně tak můžu v klidu a šťastný jezdit turné a hrát koncerty. Ale dělám to už hlavně pro ten pocit, že mě to baví. Stejně jako mě baví chodit ven s přáteli nebo cestovat.
Když mluvíte o cestování, připomíná mi to historku, jak jste album Staying at Tamara’s skládal v Barceloně, kde jste byl ubytovaný u úplně cizí domovnice, která ani nevěděla, kdo jste. Cestujete tímto způsobem pořád? Mají lidé šanci ubytovat George Ezru?
Nějakou dobu už jsem takto necestoval, ale to bylo hlavně kvůli pandemii. Myslím, že to pořád možné je, zase nějakou takovou cestu určitě vymyslím. Třeba ve Španělsku to udělám určitě, tam mě to tehdy hodně bavilo.
Baví mě pozorovat obě dvě varianty - když mě lidi poznají a i když vůbec neví, kdo jsem. Ta první skupina většinou po otevření dveří vyvalí oči a něco zmateně zakřičí. A ta druhý mi zase krásně připomene to, jak jsem se cítil před pár lety, když mě ještě neznal vůbec nikdo. Takovéto cestování má své obrovské a nezaměnitelné kouzlo.
Pojí se nějaká podobná historka, jako byla ta s paní Tamarou, i s albem Gold Rush Kid, se kterým jedete do Česka teď? I když jste ho tentokrát neskládal na cestách, právě kvůli pandemii, tak stát se mohlo ledacos.
Právě asi ta pandemie samotná. Nahrávky jsme si museli posílat, nemohli jsme si je společně zahrát, byla to prostě obrovská škola. A když jsme se pak mohli sejít ve studiu společně, byli jsme všichni rozjaření, jako kdybychom tam byli úplně poprvé.
‚Není to jen ždímání slunce‘
A neodrazila se pandemie kromě pracovního procesu taky v některých textech? Protože vaši tvorbu mají lidi hodně zafixovanou jako tu pozitivní letní hudbu, ze které by se dalo ždímat slunce. Když jsem si ale procházel ty texty, měl jsem pocit, že z nich často jde něco úplně opačného. Baví vás kombinovat tyto protichůdné roviny?
Ano, určitě se to podepsalo i na textech. Ta kombinace je podle mě hodně potřebná. Člověk by si měl připomínat, že má jeho osobnost vícero rovin a že to nikdy není jen ždímání slunce nebo jen ponurá deprese. Obojí je pravdivou výpovědí o mně.
Možná proto řada kritiků označuje tohle album jako vaše nejosobnější. Texty od písní jako Green Green Grass, kde narážíte na svůj silný zážitek z Karibiku, nebo závěrečná balada Love Somebody Else to celkem potvrzují. Vnímáte to tak taky?
Asi ano. Neznamená to, že by byla lepší než ostatní, to vůbec. Dřív jsem hodně vycházel z příběhů jiných lidí, které jsem pozoroval, nebo ze zážitků z cest. A nic z toho jsem během pandemie neměl, tak jsem začal víc objevovat sebe.
K mému velkému překvapení vám tentokrát album neprodukoval Cameron Blackwood, ale Joel Laslett Pott. S tím už jste sice spolupracoval na předchozích albech, všechno píšete dohromady, nikdy ale nebyl přímo producentem. Proč tato změna?
S Camem jsem nahrával svoje první EP, první album, druhé album a prostě úplně všechno. A bylo to samozřejmě skvělé. Ale ještě před tím, než jsem začal třetí desku vůbec psát, jsem si řekl, že bych to chtěl vyzkoušet i s někým jiným.
Vůbec to nepramení z nějaké zášti nebo tak. A v ten samý moment jsem si řekl, že by to mohl být Joel, se kterým, jak říkáte, píšu úplně všechno. Joel je fakt skvělý kluk, mám ho moc rád, takové lidi v životě potřebuju. A ještě k tomu udělal tu desku skvěle, takže to všechno dopadlo nejlíp, jak mohlo.
V Praze a na všech dalších zastávkách vašeho turné s vámi vystoupí také zpěvák Passenger. Když jsem se díval do jednotlivých programů, tak v některých městech je označený jako speciální host a v některých jako předkapela. Která varianta je správná? Protože z hlediska hierarchie je v tom poměrně zásadní rozdíl.
Určitě je speciálním hostem. Beru to jako velkou čest, že s ním můžu jet společnou tour. Doufám, že si to všichni fanoušci užijí, protože já se na to těším moc. Je zajímavé, že jsem s Passengerem ještě nikdy nespolupracoval. Ani na festivalech jsme se nepotkali. Tak jsem zvědavý.
George Ezra je neskutečně pozitivní a ryzí člověk. Mám fakt strašnou radost, že jsem ho mohl alespoň takhle krátce poznat.
— Josef Kaňka (@JosefKanka) January 12, 2023
Mluvili jsme o boji s hudebním vyhořením, přespávání na gauči u cizích lidí i únorovém pražském koncertu. Zítra na @Radiozurnal1 a @iROZHLAScz pic.twitter.com/l3iKuO10LF
