Dvořák, Mahler, Janáček... Paradoxně nejtěžší bylo dovézt do Ameriky Bedřicha Smetanu
Jedním z vrcholů Roku české hudby bude koncert 5. prosince v Carnegie Hall v New Yorku, ve kterém vedle České filharmonie vystoupí také Pražský filharmonický sbor a Pavel Haas Quartet. Co se lidem v Americe vybaví, když se řekne česká hudba? Jak probíhá příprava zahraničních koncertů? A jak náročné je pro umělce a umělkyně vystupovat na netradičních místech? Pozvání Českého rozhlasu Dvojka přijal ředitel České filharmonie David Mareček.
„Příprava zahraničních koncertů je velmi zajímavý proces, protože sály, jako je například newyorská Carnegie Hall, si určují dramaturgii samy. V Carnegie Hall nesídlí žádný orchestr, neputují tam žádné dotace z veřejných zdrojů, proto management musí vybrat takový program, aby se sál vyprodal. Proces domlouvání koncertu je tím pádem velmi dlouhý. Vždycky samozřejmě chceme hrát něco, co není úplně typické, – a nutno říct, že vedení Carnegie Hall má pro to pochopení –, ale přesto se vždycky vybírají věci, které vyprodají sál,“ přibližuje v pořadu Jak to vidí... generální ředitel České filharmonie David Mareček.
Dvořák, Mahler, Janáček
V případě České filharmonie jsou to vždy koncerty Antonína Dvořáka, houslový, klavírní i violoncellový. Zajímavý moment však nastává podle Marečka ve chvíli, kdy se mají zvolit sólisté a sólistky.
„V Americe totiž stejně jako v Japonsku, Německu nebo v Korey mají své favority a ti, kteří vyprodají sál v Česku, nemusejí nutně vyprodat sál v New Yorku. Od Carnegie Hall jsme tedy dostali návod, kdo by měl koncerty hrát, aby se prodávalo co nejlépe.“
25:09
Vystoupit v Carnegie Hall je jako olympiáda. Dostat tři koncerty je výjimečné, říká šéf České filharmonie
Číst článek
Kromě oblíbeného Dvořáka zazní během amerického turné i Gustav Mahler a Leoš Janáček, které americké publikum vřele přijalo už dříve. Paradoxně nejtěžší bylo podle Marečka prosadit do repertoáru Bedřicha Smetanu.
„Chtěli jsme hrát celou Mou vlast tak, jako ji budeme hrát na zahájení Pražského jara v příštím roce se Semjonem Byčkovem. Pan šéfdirigent na tom dokonce trval. Říkal, že nepojedeme do Ameriky, pokud nás nenechají hrát Mou vlast. Nakonec jsme se ale museli dohodnout na kompromisu, protože pořadatel se bál, že je to na druhou část koncertu příliš dlouhé. Zazní tedy jenom Vyšehrad, Vltava a Šárka. A budeme doufat, že takto pootevřeme dveře a že při příští návštěvě některého českého orchestru tam Má vlast zazní celá.“
Specifika koncertních sálů
Kromě upraveného repertoáru se filharmonie musí vypořádat i s koncertováním v nezvyklých podmínkách nebo akusticky odlišných sálech.
„Když se hraje venku, problém může být zima, horko, přímé slunce, vlhkost v případě deště anebo vítr, který vám otáčí noty. To, co lidé nevidí, jsou ale i nesnáze, která přinášejí specifika koncertních sálů. Každý sál je jiný nejenom vizuálně, ale hlavně akusticky. Stejný orchestr bude znít jinak v pražském Rudolfinu, v newyorské Carnegie Hall nebo třeba v Suntory Hall v Tokiu.“
Koncertní sály ale zní jinak i hudebnicím a hudebníkům navzájem. „Jsou pódia, kde se velmi dobře slyší a mají spolu sluchový kontakt, a jsou pódia, kde se neslyší vůbec. Což ale neznamená, že pro posluchačstvo to nemůže znít krásně. Proto se dělá tzv. akustická zkouška, kdy se orchestr sejde na pódiu a hraje s dirigentem část programu právě proto, aby si na sebe různé části zvykly. Dirigent je sice nejdůležitější postavou, kontakt mezi sebou ale potřebují mít i umělci,“ dodává David Mareček.
