Škatulka křesťanské kapely není vždy příjemná, ale nestydíme se za to, říká frontman kapely Skillet
Mluví se o nich jako o jedné z nejatypičtějších křesťanských kapel na světě. Sami mají k přílišnému spojování s vírou výhrady, nikdy se za tento přívlastek ale nestyděli. Americká skupina Skillet se po necelém roce vrací do Česka, kde se 6. května představí v rámci své Day of Destiny tour pojmenované podle nejnovějšího alba. „Chceme tvořit nové věci, aby se lidi nenudili a neřekli si, že tohle už slyšeli,“ říká frontman kapely John Cooper.
Na jednom vašem fanouškovském fóru jsem četl, že za týden v tour busu spotřebujete 1,5 kilogramu kávy, přičemž polovina kapely ji vůbec nepije. Jak vypadá váš rider do backstage? Bez čeho, kromě kávy, se tam neobejdete?
Teď už jí asi tolik nevypijeme (smích). Ale je pravda, že třeba náš kytarista Seth, ale to už je opravdu dávno, možná tak čtrnáct let, jí vypil za den klidně několik litrů. A pořád máme kávu moc rádi, takže ta určitě v naší backstagi nesmí chybět.
Losangeleská fiktivní kapela ze seriálu Daisy Jones & the Six vede žebříčky iTunes, nechybí jí ani album
Číst článek
Potom med. Korey si do kafe místo cukru dává med, takže i ten máme vždycky připravený. A nakonec hodně vody, protože já když dostatečně nepiju, tak můžu ztratit hlas. Taky nějaké ty limonády.
Takže moc druhů alkoholu ve vašem rideru pořadatelé nenajdou?
Přesně (smích). Spíš je to hodně o kafi a limonádách.
Když vás v různých rozhovorech nebo medailonech představují, nikdy se nezapomene říct, že jste křesťanská kapela. Je tohle škatulka, do které byste se sami zařadili?
My se moc kategorizovat nechceme, ale je mi jinak jedno, kam nás kdo zařadí. Mluvím o víře dost často a otevřeně, protože skrze ni vnímám svět a celý svůj život. Takže je pro mě těžké tohle od mojí osoby oddělit.
Není to něco, v co bych věřil jenom v soukromí, ovlivňuje to můj život, moje manželství, i to, jak vychovávám svoje děti. A když se mě pak někdo zeptá: „Johne, jsi ženatý 26 let, jaké je tvoje tajemství?“, tak logicky v té odpovědi musím zmínit svoji víru.
Bylo pro vás tohle označení „křesťanské kapely“ někdy problematické?
Určitě ne, vždycky je to příjemné. Když si vás hned na začátku někdo někam zařadí, je hrozně těžké se z té škatulky potom vymanit. Lidi mají o vás nějakou představu, ta ale vůbec nemusí odpovídat tomu, jací jste doopravdy.
8:32
Alex Turner z Arctic Monkeys: Snaha napsat hlučnou rockovou písničku vyšla tentokrát naprázdno
Číst článek
Vnímám to hlavně na našich koncertech - a my děláme opravdu skvělá energická vystoupení - kdy lidi přijdou s nějakým očekáváním a najednou vidí, že jsme pozitivní a nesmírně inkluzivní kapela, která prostě dělá super rock. Takže ano, určitě nám to někdy může uškodit. Ale když už lidi na naše koncerty přijdou, tak se ty jejich obavy nebo i předsudky většinou rozptýlí.
Křesťanský hudební průmysl je do určité míry americkým specifikem, v Evropě takový žánr prakticky neexistuje. Vnímáte skrz tenhle fenomén i odlišnost publik u nás a ve Spojených státech? Chodí na vaše koncerty v Americe lidi třeba jenom na základě toho, že jsou také věřící?
Máte pravdu, že Spojené státy jsou tímhle opravdu unikátní. Máme tam obrovský křesťanský hudební průmysl a určitě na nás část lidí chodí právě z tohoto důvodu. Zároveň ale Skillet úplně do křesťanského hudebního průmyslu žánrově nezapadají. Přirovnal bych ho třeba k typickému popově zaměřenému rádiu, tam těžko uslyšíte hrát Metallicu.
A přitom velká spousta rock’n’rollových legend začala koncertovat v kostelech a zpívala tradiční křesťanské písně. Vezměte si třeba Elvise nebo Johnnyho Cashe. Jenže pak se hudební průmysl rozhodl, že náboženství do muziky nepatří a z křesťanských kapel se stala pouze určitá alternativa k těm klasickým.
Abych to shrnul, tak určitě na nás někteří naši fanoušci v USA chodí z toho důvodu, že věří tomu, co my. Další část pak ale jednoduše kvůli tomu, že mají rádi naši muziku a rock.
V několika rozhovorech jste řekli, že ať se vaše hudba zvukově vyvine kamkoliv, nikdy se nestane, že byste zpívali o něčem, v co nevěříte. Je těžké napsat text tak, aby s ním souzněla celá kapela? Protože i věci týkající se třeba právě víry může každý vnímat individuálně.
Pro mě to není těžké. U nás v kapele všichni věříme hodně podobným věcem, v tom jsme možná taky celkem unikátní. Ale moje přesvědčení mi říká, že by to tak mělo být. Za hudbou, kterou děláme, musí stát celá kapela, protože tím předáváme určité poselství.
Když nás někdo vidí poprvé, tak často slyšíme názor, že působíme jako rodina. A i když to možná nedokážu úplně přesně vysvětlit, tak to tak částečně je. Vychází to hodně z našeho vzájemného porozumění a z toho, že se shodujeme na těch podstatných věcech.
‚Znovuzrození rockového žánru v moderním pojetí.‘ Zpěvačka Lenny se vrací ke kořenům moderní hudby
Číst článek
Letos vám vyšlo album Day of Destiny, které je rozšířenou verzí desky Domination, aktuálně jste s touto nahrávkou na turné. V některých písních je slyšet prolnutí různých studiových postupů, třeba trapové hi-hatky jste předtím v žádných písních moc nepoužívali a najednou tam jsou. Fanoušci často špatně nesou změny a chtějí svou oblíbenou kapelu takovou, jaká je. Jak lidé snášejí zvukový nebo žánrový vývoj u vás?
Vždycky je to trochu pohybování se na tenkém ledě. Na jednu stranu chcete tvořit nové věci, aby se lidi nenudili a neřekli si, že tohle už několikrát slyšeli. Nechceme znít pořád stejně. Zároveň se ale nemůžeme dostat příliš daleko od toho, co nás jako kapelu definuje a podle čeho nás naši fanoušci poznávají.
Naštěstí máme dost tolerantní fanouškovskou základnu, která je zvyklá na to, že Skillet často mění zvuk. Na naší předchozí desce Unleashed jsme vyzkoušeli trochu modernější elektronický zvuk, na té současné jsou zase elementy hip hopu, trocha rapování a přesně jak zmiňujete, třeba ty trapové hi-hatky. Chtěli jsme sem zakomponovat nějaké zábavnější komponenty.
Na YouTube jsem našel video, ve kterém poznáváte své vlastní písně. Překvapivě ne vždy úspěšně. Jsou některé skladby, které už na koncertech hrajete tak málo, že jste na ně skoro úplně zapomněli? Protože máte venku přes deset studiových alb a desítky dalších skladeb mimo ně.
Na to video jsem úplně zapomněl (smích). Určitě jsou občas momenty, kdy si říkám, to je přece naše skladba, ale nedokážu si ji úplně zařadit. Když ale slyším svůj hlas, většinou ji už poznám. Každopádně je pravda, že těch věcí máme venku hrozně moc. Takže ano, jsou věci, na které člověk částečně zapomene, ale asi ne úplně.
