Rychleji už to nepojede. Vrcholoví lyžaři a lyžařky se dostali na limit vybavení, tratí i lidských možností
Olympijským sjezdařům trvalo kratší dobu zrychlit z průměrných 50 kilometrů v hodině na 100 než ze 100 na 110. Vliv technologií se snižuje, už zase rozhoduje hlavně kondice, hodnotí expert.
Na „nacistické“ olympiádě v Garmisch-Partenkirchenu 1936 měly premiéru dva nové sporty: na přání německého vůdce závody vojenských hlídek, pozdější biatlon, a také alpské lyžování. Vítěz závodu ve sjezdu, Nor Birger Ruud prosvištěl trať průměrnou rychlostí 48 km/h.
Vítěz olympijského sjezdu v minulém týdnu, Švýcar Beat Feuz, jel rekordním průměrem 110,5 km/h. Tedy 2,3× rychleji.
‚Jako bys mi z bobu vypadl.‘ Olympionici se za posledních sto let změnili, kdo měří a váží jako vy?
Číst článek
Ruud za svůj výkon v roce 1936 medaili nezískal – sjezd byl součástí kombinace se slalomem a v něm minul branku. O pár dní později si to vynahradil vítězstvím ve skoku na lyžích. Dobové záběry z her ve Svatém Mořici 1928 ukazují, jak skokani teprve pátrali po efektivní technice letu. Styl sjednotila až právě Ruudova pozice s rukama nataženýma nad hlavu.
Norský olympionik byl také jediným vrcholovým lyžařem, který kdy dokázal obě vzdálené disciplíny spojit. Později to znemožnila profesionalizace a rozchod fyzických předpokladů: sjezdaři mohutněli, zatímco skokani ztráceli na váze.
Při olympijské pauze vynucené válkou pak Ruud svoje lyžařské schopnosti využil v norském hnutí odporu.
V článku se budeme zabývat průměrnými rychlostmi, pro představu ale uvedeme i tu rekordní maximální: v závodu světového poháru v roce 2013 naměřili sjezdaři Johanovi Clareymu 161,9 km/h.
Revoluce v 50. letech
Rychlosti vítězů a vítězek olympijských sjezdů ukazují, jak se disciplína za necelých devadesát let od premiéry na zimních hrách změnila. Tečkovaná linka naznačuje trend. Menší grafy pak popisují proměnu sjezdových tratí. Chybí údaje z těch olympijských závodů, u kterých nejsou k dispozici data o délce tratě.
„V 50. letech se místo šlapání botami a lyžemi začaly sjezdovky upravovat ratraky, prvními rolbami,“ popisuje pro iROZHLAS.cz období největších změn Pavel Korvas z Centra sportovních aktivit brněnského VUT.
Pavel Korvas
Doc. PaedDr. Pavel Korvas, CSc. působí na Centru sportovních aktivit Vysokého učení technického v Brně. Zabývá se kinantropologií, vědou o pohybu člověka. Zaměřuje se především na trénink běhu na lyžích.
„Šlo hlavně o to, aby co nejvíc závodníků mělo stejné podmínky. Slalomáři s vyšším startovním číslem tehdy kličkovali do půl těla v korytě, které vyjeli ti před nimi.“
„Ve stejné době se na dřevěné lyže začaly montovat kovové hrany. V 60. letech přibyly laminátové prvky a nakonec se vyráběly kompletně umělohmotné lyže,“ pokračuje Korvas v popisu technologických změn. „K tomu se začalo uměle zasněžovat. Technický sníh má jinou kvalitu, může být tvrdý, pevný, až ledový. I tím se alpské lyžování zrychlilo.“
Největší pokrok se ale podle něj netýká materiálu.
„Klíčová změna je v tom, že mezi 50. a 70. lety se ohromně navýšil objem a intenzita tréninku. Včetně silové vytrvalosti, která je u sjezdařů kriticky důležitá.“
V novém století posun minimální
Zrychlili i slalomáři a slalomářky, i když ne o tolik. Průměrná rychlost se u obou pohlaví zvýšila z 30 km/h na lehce přes 40 km/h. V datech nicméně chybí parametr, který je pro slalom klíčový: jak nahusto jsou branky postaveny, tedy jak prudce musejí lyžaři měnit směr.
„Carvingové lyže, které se objevily v 90. letech, změnily stavbu tratí,“ připomíná Korvas. „Víc se zatáčí, jsou zavřené, náročnější a taky pomalejší. Diváci chtějí vidět souboj na hraně a závodníci i stavitelé tratí se tomu přizpůsobují.“ Zrychlení slalomu je proto dramatičtější, než se na první pohled zdá z průměrných rychlostí. Přesvědčit se můžete porovnáním záběrů ze slalomu v Oslu 1952 a vítězné jízdy Slovenky Petry Vlhové letos v Pekingu.
„V 80. a 90. letech se objevily také nové typy vosků nebo skluznic, například skluznice z vysokomolekulárního polyetylenu s nižším třením, specifické pro různé typy sněhu,“ dodává Korvas. „Pro alpské lyžování ale nejsou tak podstatné jako pro běžkování. Slalomáři dnes kloužou především po hraně, na skluznici se zdržují jen minimálně.“
„Dá se říct, že vliv technologií na sjezd a slalom se v poslední době snižuje. Už není tolik věcí, které by mohly výkon dále ovlivnit. A podobně je to fyzickou připraveností závodníků. Už delší dobu známe metody a tréninkové prostředky, kterými můžou výkonnost posunovat. Takže když se podíváte na závody v posledních dejme tomu dvaceti letech, nárůst rychlosti už bude minimální.“
Statistiky Korvasův závěr potvrzují.
Český vynález, rakouské lepidlo
Běh na lyžích se objevil už na prvních zimních olympijských hrách v Chamonix 1924, ženy v něm soutěžily až v Oslu 1952.
Mužských 15 km a ženských 10 km klasickou technikou je v olympijském programu dodnes, proto pro srovnání rychlostí vybíráme výsledky z těchto tratí. Podobně jako u alpského lyžování, ani tady porovnání vítězných temp nezohledňuje rozdíly například v profilu tratí, kvalitě sněhu nebo počasí.
„V roce 1974 na mistrovství světa ve Falunu se poprvé objevily lyže s umělou skluznicí,“ dostává se Korvas k novým technologiím u běžek. „První umělohmotné lyže na světě vyvinuli v Novém Městě na Moravě, patentovali to v Artisu. Jenže chyběla lepidla, kterými by skluznici s lyží spojili, a taky výrobní kapacity. Koupila a rozvinula to rakouská firma Kneissel, od ní později Fischer.“
„Během 60. let se také začalo přecházet z bambusových hůlek na kovové a z nich koncem sedmdesátek na karbonové hole, které jsou extrémně lehké, ale také velmi křehké.“
„Třetí důležitou změnou té doby byly vosky,“ pokračuje Korvas. „Do té doby se používala mazadla na bázi dehtu nebo smůly. V průběhu 60. let začal Swix produkovat syntetické vosky: lépe držely na skluznici, měly lepší odrazové i skluzové vlastnosti.“
Největší dopad na běžecké lyžování měl ale vynález Američana Billa Kocha: běžkařský experimentátor si na konci 70. let začal na závodech pomáhat odšlapováním do strany. Později to rozvinul v plnohodnotnou běžeckou techniku nazývanou skating, česky bruslení.
Na tratích se stopami upravenými pro klasiku se několik let střetávaly oba styly. Rychlejší bruslaři se nezřídka museli vyvážet za pomalejšími závodníky ve stopě, protože je neměli jak předjet. Na rovinatých úsecích většina držela jednou lyží stopu a druhou bruslila vedle.
„Na mistrovství světa v Seefeldu 1985 už se bruslily všechny tratě a nikdo nevěděl, co s tím,“ vzpomíná Korvas. „Následovaly pokusy, kdy se na některých úsecích smělo jet pouze klasicky. Ale běžkaři to obcházeli, nějak ten úsek překulhali nebo na lyže lepili různé fólie, které pak strhli.“ Na dalším šampionátu se proto závody rozdělily na klasické a bruslařské.
Čekání na pokroky
„Z dlouhodobého hlediska rychlost hodně ovlivňuje posun běžecké techniky. Když se podíváte na videa ze 60. let, běžkaři jsou předklonění, mají krátké hole, není to tak rychlé. Později se napřímili, prodloužily se jim hole, takže měli delší páky. To vše jim umožnil intenzivnější silový trénink. Klíčové je poznání, že když pojedete frekvenčněji, je to účelnější, než když se na lyžích budete vozit. Tady vnímám roli analýz pohybu.“
Podobně se podle Korvase u lyžařů měnila technika bruslení. Zpočátku používali kratší hole, hluboko se předkláněli a využívali hlavně práci trupu nahoru a dolů. Dnes mají zpevněný trup a díky krátkých odpichům pažemi zkracují cyklus mezi odrazy, při kterém klesá rychlost.
„Studie Bauera s Ostrowskim pomocí faktorové analýzy ukázala, že progres v rychlosti v 80. a 90. letech byl zapříčiněn především novými technologiemi. Samozřejmě i progres z hlediska kondice tam byl, ale ne tak velký,“ upozorňuje Korvas.
„Technologie samozřejmě závody stále ještě zrychlují, ale jejich vliv dnes není tak velký jako ve druhé polovině 20. století, kdy se měnila stavba lyže i materiály. Dnes se zlepšují spíš detaily, na další velké technologické pokroky se čeká,“ dodává.
