Dokud bude zdraví sloužit, budu na olympiády jezdit, říká před Paříží sportovní střelec Tomeček
Krátce před startem olympijských her zavítal do studia Radiožurnálu Sport sportovní střelec Jakub Tomeček. Jak náročná byla kvalifikace na Paříž? Kde budou mít střelci umístěnou mikroolympijskou vesnici? Jaké jsou nejhorší podmínky pro takto specifický sport? Kdo z členů rodiny podpoří Tomečka přímo v dějišti olympiády?
Kubo, přispěchal jsi k nám z fasování olympijské kolekce. Jak se ti líbí?
Jsem rád, že jsem se dostal vůbec z Brna do Prahy. Mě se to asi líbí, nemám s tím problém. Nevím, jestli bych to vybral, kdybych měl na výběr, ale když jsem to měl na sobě, tak mě to nepohoršuje.
Poslechněte si celý rozhovor se sportovním střelcem Jakubem Tomečkem v pořadu Na síti
Mluvíš o té nástupové kolekci?
Asi s obojím. Beru to tak, že Paříž je město módy a měla by to být vysoká móda, které jsem nikdy nerozuměl. Někdo tomu rozumí víc, než já, řekl, že je to vysoká móda a já to tak beru.
Co říkáš na to, že je to unisex?
Vidím v tom, že je to spíš klučičí, než holčičí, ale asi mi to nevadí. Mám rád třeba hodinky a ty jsou taky unisex. Některé mají růžový číselník, ale proč ne.
Překvapila tě finální podoba nástupové olympijské kolekce Jana Černého?
Překvapilo mě, že když jsem to oblékl, tak je to strašně těžké. Brutálně těžké...
Nemyslíš ten plášť?
Ne, ten je lehoučký. Ale triko s těma kalhotama je fakt neuvěřitelně těžké. To triko je hopsací, na člověku to poskakuje. Moc se mi to líbí, je to super design. Je to ale spíš takový svetřík. Bylo to myšlené do oversize, jako se teď nosí, takže když je moje velikost běžná XL a pak dostanu ještě oversize, tak je to opravdu hodně látky.
Jak funguje fasování olympijské výbavy?
První věc je, že dostanete pozvánku od Českého olympijského týmu. Vybere si termín, nahlásí se a jak už to tak bývá, ještě vám to pak čtyřikrát připomenou, že máte přijet. Na místě je to nádherně připravené, vyzdobené prostory minulými kolekcemi, na recepci se vás ujmou a dostanete pomocníka, který s vámi projde kolekci, která je částečně připravená podle velikostí, co jste si nahlásili. Pak se vše zkouší, když jsou dvě stejné trička, tak si může vzít dvě rozdílné velikosti. Mám větší ruce a ramena, takže v XL je mi velikostně v pohodě, ale mám krátké rukávy. Když bych v tom měl závodit, drhla by mi pažba o biceps a to je hrozně nepříjemné. Mám tedy XXL a jedu si tedy v oversize.
Třeba tenistům se ale dovoluje hrát v jiném oblečení, protože tenisové oblečení je specifické. Budeš tedy závodit v tom, co jsi nafasoval?
Mohu, ale nemusím. Na druhou stranu hledat něco, kde by nebyl brand, je složité a zalepovat izolepou brandy. Když to jde, tak proč ne.
S tím, v čem budeš soutěžit, jsi tedy spokojený?
Budu si muset zvyknout. Nejsem z těch sportovců, co by byli zvyklí sportovat v reprezentačním oblečení. Je to moc bílé, moc červené a modré. Nějak se v tom necítím.
Máš raději jednobarevné?
Mám nejraději ranger green, pískovou, tmavě modrou. Je to takové pro mě moc křiklavé. Na druhou stranu je důležité, abychom byli vidět. Budu si na to muset zvyknout.
Střelec Tomeček je podruhé v kariéře mistrem Evropy ve skeetu, vystřílel si i účast na olympiádě
Číst článek
Kubo, jak vrcholí přípravy na Paříž?
Razím teorii, že nejlepší forma se dá naladit během týdne, čtrnácti dnů před. Někdy je to lepší, než se připravovat rok dopředu, protože ta finální forma je dlouhodobě neudržitelná. Nedávno jsem se vrátil z Řecka, což byl poslední přípravný závod před olympiádou a utrpěl jsem tam výhru. Má to příznivý vliv na duši sportovce, zůstal jsem tam o něco déle a trénoval na jejich vrhačkách a terčích, protože jsou stejné, jako budou na olympiádě. Jirka Lipták zvolil jinou strategii, nejen na stejné vrhačky, ale jel na podobné pozadí. Já jsem zvolil mechaniku, protože s tím mívám problém. 90 procent času střílíme na jiného výrobce, který má plynulé lety. Ty v Paříži jsou ostré na výletu a pak zpomalují. Chtěl jsem si na to zvyknout, ale očividně to takový problém nebyl, takže se budu muset případně na olympiádě vymluvit na něco jiného. Zbývá mi ještě týden doma a pak vyrazím do Paříže, kde bude finální příprava, pak odjedu, protože nastoupí moji kolegové na trapu. Byl bych tam tři dny na sucho, takže se vrátím domů, doma a vrátím se na závod.
Máš to takto rozkouskované?
Kdybych měl zůstávat, byl bych pryč 19 dní a to by bylo brutální.
Zvlášt, jako táta dvou dětí...
Ano, maminka by to taky špatně nesla.
Co všechno je potřeba ladit u skeetaře?
Na to když přijdu, tak už budu jen vyhrávat. Je to stejné, jako v každém jiném sportu. Technika, kondice, psychika.
Jak moc je to o hlavě?
V podstatě to je jenom o hlavě. Střílet se naučí každý, není to tak těžké, ale vyhrávat, závodit. U nás to není o tom, kdo víc trefí, ale kdo méně mine. Když jdu na první položku z pěti a udělám dvě chyby, tak vím, že další nemohu. Udělám tři, jdu do rozstřelu a udělám čtyři, tak jsem na výletě. Čtyři chyby v první položce je hodně neštěstí, ale stává se to. Člověk začne, udělá chybu, 24 z 25. Jde podruhé, stane se to samé, jde potřetí a zase.
Je tam velký tlak na to neminout?
Neměl by být. Záleží na sportovci, jak si to dokáže nepřipouštět. Musíš tam jít s tím, že trefíš pokaždé.
Jak moc s hlavou pracuješ?
Já a moje hlava spolu hodně bojujeme. Navíc jsem narozený jako blíženec, takže ve mě žije několik lidí, kteří se perou o slovo a záleží, kdo je zrovna u kormidla.
Na síti
Svého hosta se ptá bývalá tenistka, stříbrná medailistka ve čtyřhře z LOH 2012 v Londýně a dvojnásobná grandslamová šampionka ve čtyřhře Andrea Sestini Hlaváčková. Poslouchejte každý čtvrtek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Kdo v rámci tvého týmu má šanci tě do Paříže doprovodit?
Jsou daná pravidla, která udávají počet činnovníků na počet sportovců. Pojede státní trenér i osobní trenér, což je jedna stejná osoba. Pak tam budu mít fanklub z rodiny a kamarády, co si nakoupili lístky.
Jaká byla tvoje cesta do Paříže? Šla podle očekávání?
Podle očekávání vůbec, bylo to ráz na ráz. Začalo to ještě před Tokiem. My střílíme o olympiádu snad devět let v kuse. Začala příprava, než bude nominace, pak měla být olympiáda a tu posunuli. Čekali jsme, připravovali se, přišla olympiáda a pak nepřišel rok, co se odpočívá, ale nominuje. Mě se povedlo probojovat do finále, vyhrát mistrovství Evropy a díky tomu jsem získal kvótu. Bylo to na Kypru, já tam odjížděl s tím, že jsem měl předtím nějakou nemoc, vyskočilo mi CRP a dostal jsem antibiotika. Když jsem měl odjíždět, řekli mi, že mám po rentgenu plic nějaký stín, ale že rakovina to není, ale že se na to pak podívají. To byla paráda, s tím se skvěle odjíždělo...Myslel jsem, že je to astma a když tomu nepomohlo moře na Kypru, kde jsem celý závod profuněl a zjistil, že mám šanci bojovat o finále, tak jsem se zmotivoval. Dopadlo to dobře, prošel jsem do finále. Seděl jsem tam opřený o boudu, přišel si za mnou lehnout nějaký pejsek, tam bylo pětatřicet stupňů ve a já tam ležel, jak vyplavená velryba. Pak přišlo finále, byli jsme tam čtyři nejlepší a mě nenapadlo, že budu usilovat o kvóta plac. Placka by byla hezká, říkám si. Už nejsem třetí, když už jsem třetí, tak si říkám, že by bylo hezké mít tu kvótu. Když jsem byl druhý, tak si říkám, že už to nepustím. No a tak jsem vyhrál mistrovství Evropy, přijel domů, stín na plicích nebyl, uzdravil jsem se. Vše bylo špatně a dopadlo to nejlépe.
Na poslední olympiádě v Tokiu jsi byl těsně sedmý. Vracíš se tam někdy v myšlenkách?
Vím úplně přesně, co bylo. Člověk to v sobě má, nejde to vymazat. Nebylo to tak, že by mi stoupala nervozita, ale mě odešla. Už jsem se viděl tam, a už to bylo dobré, ale ono to dobré bylo špatné. Minul jsem nejjednodušší terče, šel do rozstřelu a udělal stejnou chybu jako všichni. I když jsem porazil spoustu soupeřů, tak bohužel první nepostupující.
S čím jedeš do Paříže? Je to vidina placky?
Není to tak, že bych jel bojovat o medaili, protože ta cesta je strašně dlouhá. Jakmile se člověk upne na ten vyzobnutý oříšek na konci, tak to nefunguje. Jedu tam s tím podat, co nejlepší výkon a když ho podám, tak to bude stačit. Měl jsem možnost střílet v Paříži jen jednou a za úplně strašných podmínek, sněžilo, byly čtyři stupně, foukal vítr a nebylo to ideální. Chci si tam na tréninlku zlepšit sebevědomí a pak to tam rozsekat.
Závodit budete mimo Paříž, ale budete mít šanci bydlet v olympijské vesnici?
Mělo by to být Chatou Roe, je to na jih od Paříže asi dvě až tři hodiny. Možnost bydlet ve vesnici byla, ale musel bych vstávat asi ve dvě ráno, abych to stíhal. Je lepší bydlet blíž, tak tým vybral nějaké ubytování a máme svoji mikrovesnici pro střelce a budeme tam sami střelci. Vše tam budeme mít svoje, nevím, jak to bude s jídlem, jak to bude s ubytováním, v kolika lidech budeme spát. Je to jeden z největších střeleckých areálů v Evropě, protože je to obří vojenská střelnice, kterou upravili a není olympijská. Nějak se s tím ale Francouzi popasovali, tak uvidíme. Vrhačky jsou standardní Laporty, co používají dlouhodobě. Je tam val, který pozadí sjednocuje, tak uvidíme, jak nastaví lety. Je to taková laboratoř.
V čem tě to místo může ovlivnit? Pozadí, vrhačky?
U nás se to skládá z mnoha věcí. Já, jakožto majitel dioptrických brýlí, tak bojuji s pozadím a vnímáním terče. Potřebuješ zaostřit oči do vzdálenosti, odkud terč vylétá. Pokud je pozadí špatné, nejhorší jsou mraky jako ze Simpsonových, takové ty vykreslené, to jsou pak terče snad poloviční. Hrůza.
Pokud je val a terče létají na sjednoceném pozadí, nebo modré nebe, tak se nemají kam schovat. Kdyby tam bylo listí, tak máme oranžový terč a je to nepříjemné. Další faktor je pak vítr, najednou to létá nahoru, dolů...
Co déšť?
Taky to není nic moc, myslíš na to, že je ti zima a ne na terč. Nejhorší je, když se potká vše dohromady, prší, fouká a je zima. To bylo tehdy na přípravném závodě. Jeli jsme tam, abychom střelnici viděli, byla to jediná příležitost. Mám tedy povědomí o tom pozadí a vím s čím tedy počítat
Je výhodou, že je to v Paříži?
Byla by to velký výhoda, kdyby to bylo v Paříži, ale je to v Chatou roa, což malinko komplikuje dopravu. Doletím z Vídně za hodinu do Paříže, ale pak mě čeká dvě hodiny martyrium na letišti kvůli zbrani, což je specifikum a pak tři hodiny přejezd. Pořád ale lepší, než kdyby to bylo v Brazílii.
Kubo, co je vlastně ve skeetu nejtěžší?
Asi trefit všechny terče. Nedá se říct, že by jedna věc byla stěžejní. Jsme individuální sport a každý má jinou techniku, jak trefit terč. Někdo puškou jde před terč, někdo ho nechá přeletět, technik je spousta. Já raději razím teorii raději později, než dřív. Určitě bude velmi důležitý postřeh, přesná reakce skoro všech svalů na těle. Puška váží čtyři kila a musíme ji nahodit přesně. Terč má deset centimetrů a letí stovkou a já nahazuji přesně k němu.
Kolikrát pušku za trénink zvedáte?
Když bude trénink krátký, tak 150 ran. V přípravném období klidně 400 ran.
Takže ty svaly máš z toho?
Ne, ty mám z kuřat. Jinak ale ano, kuřatům pomáhá ta puška. Určitě to vliv na muskulaturu má, ale jsme hodně zkroucení. U nás platí dvojnásob, že sportem k trvalé invaliditě. Kdyby nás měřili na oblek, tak bude jeden rukáv kratší a druhý delší. Kdysi dávno jsem měl rozdíl mezi rukama 300 gramů.
Na čem trávíš nejvíc času v tréninku?
Samotná střelba. Kondice taky, ale je to v tom, že když na tom nejsem dobře fyzicky, tak na tom nejsem dobře psychicky. Nejvíc ale to střílení. Nejvíc času trávíme tím, že děláme rámus a rozbíjíme asfalt.
Jak je to s výbavou? Měnil jsi od Tokia něco ve výbavě?
Měnil jsem vestičky, ale vrátil jsem se k té, co jsem měl v Tokiu. Jinak změn velmi málo, pořád trochu rostu, tak jsem musel prodložit pažbu. V tričkách jsem přešel na XXL, jinak se nic nezměnilo.
O jakých rychlostech se bavíme?
400 metrů za vteřinu je úsťová rychlost náboje, rychlost terče je plus minus 100. Celé střeliště je 40 metrů, já střílím do půlky, létá to stovkou, já reaguji v jedné třetině, takže mám asi dvanáct metrů, abych to trefil.
Jak se tedy vy skeetaři díváte na střelce, kteří jen stojí a střílí?
Naštěstí to nejde srovnávat. Občas se špičkujeme s trapem, ale co se týče statického střílená, tak oni trefují strašně malé terče. Mají to těžké zase jinak.
Ty jsi dvojnásobný táta. Kdo z rodiny bude moct dorazit do Paříže?
Žena měla v plánu přijet, že dáme staršího kluka na hlídání k prarodičům.
S miminkem?
S miminkem nepojede, protože jsem jí do toho hodil vidle. Máme teď čtyřměsíční holčičku a ta momentálně nebere v potaz to, že táta jede do práce. Můj pracovní plán je stejný, jako u ostatních sportovců, ale ten malý chlapeček, kterému budou v září tři roky, tak se ptá. Kde jsi? Já říkám, že v práci a on, že ne, že jsem na pláži. Nebo že jdu do sauny. Moje práce pro něho znamená, že jdu střílet, na pláž, do sauny, do posilovny.
Přijedou se ale podívat rodiče s bráchou a kamarádi. Budu velice rád, když jim dopřeji koukání na finále a to i mé ženě, aby mě viděla alespoň v televizi. Budu muset makat, aby to bylo dobré.
Jak moc tedy syn vnímá, že tě čeká olympiáda?
To asi vůbec. Vůbec asi nevnímá ani to, že se někdo živí tím, že chodím do sauny. On třeba spinká, když jedu na trénink, pak se vzbudí a já mu říkám, že se ještě vrátím do práce a pak když se ptá maminky, tak mu řekne, že je táta v sauně.
Bude z něj sportovec?
To bude asi na něm, není to na mě. Povedeme ho ke zdravému životnímu stylu, energie má na rozdávání, takže to asi ke sportu bude. Uvidíme.
Cílíš po Paříži dál, tedy do Los Angeles?
Vzhledem k tomu, že se žena nemohla ještě na olympiádu podívat, tak bych jí to měl dopřát. Zatím se necítím starý, sportovní vrchol ve střelbě je nějakých 35 let, takže ještě chvilku mám. Střelba je se zbraněmi a zbraně jsou momentálně trochu nepřítel, tak uvidíme, jak dlouho střelba na olympiádě vydrží a kdy nás třeba nahradí e-sport. Dokud budu zdravý a dokud mě někdo bude chtít někam posílat, tak budu jezdit.