Zásady zdravé výživy naordinované komunisty aneb Musilovi na Studnicích zapadli jak zrnko
Narodila se v roce 1941 v malé obci Studnice uprostřed Českomoravské vysočiny. Její rodiče Cyril a Růžena Musilovi tam měli statek a penzion, kde za války ukrývali lidi pronásledované nacisty. Po válce ale přišla StB a otce Cyrila zatkla. Ten nakonec uprchl do Kanady. Komunisté se mu následně začali mstít na členech rodiny. Ti byli vyhnáni z domu. Mladší dcera, Dagmar Šafrová, zdevastovaný rodinný penzion nakonec získala a obnovila.
Přestože její otec získal v roce 1933 stříbrnou medaili na Mistrovství světa v klasickém lyžování a o tři roky později skončil na olympiádě v první desítce, jeho dcera Dagmar si jej už od dětství vybavuje především při práci na statku, který zdědil po rodičích a po požáru v roce 1936 přestavěl na lyžařský penzion.
Otce nikdy nepoznal, jako syn ‚velezrádce‘ měl problémy. Celý život je o štěstí, říká přesto Igor Ocelka
Číst článek
„Velký statek, penzion, lyžařská škola... Maminka musela pro všechny vařit, i když jsme měli děvečku, ale ta byla spíš pro chlív. Táta dělal všechno možné, na práci si najímali i další lidi. Rodiče jsme tedy se starší sestrou moc neviděli, naopak i jako maličký, když už jsme dosáhly štětkou, musely jsme vždycky vybílit celý dům. Jinak jsme doma nebyly na nic potřeba a já jsem trávila čas s klukama z dědiny, závodili jsme, kdo bude dřív nahoře na kaštanu... Když byl táta špatný, že nemá syna, tak mu kamarádi říkali, ať si z toho nic nedělá, že já vydám za dva.“
Otec ji samozřejmě učil lyžovat, ale daleko to nedotáhla. Po válce nebyly vhodné boty do vázání a závodění nakonec nechala ještě na základní škole. Dodnes si ovšem pamatuje svůj první závod hned po válce v sousedním Novém Městě na Moravě. Bylo ji tehdy pět let, a když ji tatínek postavil na start, ani nevěděla, kam má jet.
„Ostatní děti mi ujely, tak jsem se vydala za nimi. Rychle jsem je předjela, ale zase jsem nevěděla, kudy dál. Otec na mě zavolal, ať jedu pořád rovně, tak jsem jela a přijela do cíle jako první. Těšila jsem se na párek v rohlíku, který jsem tam měla dostat, jenže párky už nebyly. Byla jsem hodně zklamaná.“
Za odboj válečný kříž, za nečinnost zatčení
Lyžařský penzion navštěvovala jak před válkou, tak po ní řada významných hostů. Během okupace ale o mnohých ubytovaných nikdo nevěděl. Musilovi se totiž záhy zapojili do odbojové činnosti.
Na statku skrývali pronásledované osoby a zajišťovali ilegální schůzky odbojových předáků - byl zde například generál Vojtěch Luža, profesor Josef Grňa, podplukovník Josef Robotka a mnozí další. „V hospodářském stavení byly chlívy, vepřín a konírna a nad tím vším velký seník. Pod jeho podlahou byl výklenek z prken s dveřmi zamaskovanými senem a tam oni byli. Samozřejmě, že kdyby se to prozradilo, tak by zřejmě zastřelili celou rodinu, tak o tom nikdo nevěděl, ani nejbližší příbuzní. Navíc sem i za války jezdili lyžaři, takže nebylo až tak divné, když se objevil někdo cizí. Ale byla v tom samozřejmě velká odvaha pomáhat potřebným, nejen otce, ale i maminky, která byla o sedm let starší a měla dvě malý děti.“
Zatímco obdobím nacistického teroru prošla nakonec rodina bez újmy a oba rodiče byli vyznamenáni Československým válečným křížem, ten komunistický přinesl záhy pravý opak. A to i přesto, že po únoru 1948 se Cyril Musil nijak zvlášť neangažoval.
Státní bezpečnost jej ale zřejmě i na základě jeho protinacistické činnosti považovala za nebezpečného, a když s ní rezolutně odmítl spolupracovat, přijeli si pro něj uprostřed žní v srpnu 1949: „Byl tehdy venku pást krávy, tak doma naložili maminku do auta, aby je vedla. A tatínka odtud odvezli, jak byl – bosého, v otrhaných šatech. Ve svých dvaačtyřiceti letech netušil, že to všechno, co má rád, už nikdy v životě neuvidí.“
Stín šibenice, vězení a útěk
Výslechy byly velmi tvrdé, utrpěl mimo jiné zlomeninu chodidla, a přestože veškerá obvinění proti němu byla vykonstruovaná, nakonec vše podepsal a přiznal vinu i u soudu – advokát mu totiž naznačil, že jinak mu hrozí trest smrti.
Odsouzen byl za vyzvědačství a nedovolené ozbrojování na dvacet let. Po rozsudku jej rodina mohla navštěvovat vždy jen na pár minut jednou za čtvrt roku: „Bylo to jak ve filmech - jeden seděl tady, druhý tady, dozorce koukal, abychom si nepodali ruku, pár minut uteklo a návštěva končila. Pracně ušetřený peníze na cestu byly za pár minut pryč, jezdili jsme za ním skoro pokaždé jinam – nejdřív to bylo na Pankrác, pak na Bory, do Pardubic, dokonce jsme byli i v Bratislavě, Ružomberoku, Iľavě.…“.
V patnácti pomáhal Rudé armádě při Bratislavsko-brněnské operaci. Mluvit o tom mohl až po roce 1989
Číst článek
A právě z Iľavy se Cyrilu Musilovi podařilo 26. listopadu 1950, přesně v den jeho třiačtyřicátých narozenin, společně s dalším vězněm uprchnout. O útěku se vzápětí dozvěděla nejen rodina, ale prakticky celá republika.
„Každý den bývaly v rádiu policejní zprávy a ten den, kdy táta utekl, začínaly: Zadržte nebezpečného zločince Cyrila Musila. Slyšela to samozřejmě i celá naše třída. Já jsem přišla do školy, ve škole se kluci smáli: Tvůj táta je nebezpečný zločinec! Ve mně bylo vždycky kus kluka, tak jsem se do nich pustila, facky lítaly, váleli jsme se po zemi, tloukli jsme se, jak to šlo. Přišla učitelka, moc se rozzlobila, já jsem říkala, že mně nemají nadávat, že táta není žádný nebezpečný zločinec. Tak to skončilo, ale šlo to se mnou.“
Oba utečenci se nakonec dostali ze Slovenska na Vysočinu a Cyril tajně kontaktoval manželku: „Napsal krátký vzkaz, který předal kominíkovi Vlčkovi a ten jej hodil při nakupování mamince do tašky. Maminka si to přečetla a hned začala plést ponožky, protože věděla z návštěv ve vězení, že tatínek má děravý boty. V noci pak jela na kole za tatínkem do lesa a domluvili se ještě na dalším setkání. Kde byl táta ubytovaný, nevím, vše jsem se dozvěděla od maminky až po řadě let, možná nějaká jména padla, ale nic mi to neříkalo.“
Odnesla to rodina
Cyril Musil se nakonec přes Rakousko a Německo dostal do Kanady, kde začal nový život. Nebyl příliš šťastný, zejména, když po násilném ukončení Pražského jara pochopil, že už se domů nevrátí. Z celé rodiny už viděl jen starší dceru, která jej přijela navštívit.
V polovině padesátých let byla zatčena i Růžena Musilová, ze sedmnácti let si odseděla téměř sedm. Na rodinném statku tak zůstaly jen dvě nedospělé dcery s osmdesátiletými prarodiči. Usedlost už sice rozhodnutím soudu připadla státu, ten se ale o nic nestaral.
„Odvezli traktor, koně, krávy... Měli jsme akorát slepice, a když snesly vajíčko, tak jsme ho musely prodat, aby jsme měli na chleba, zkrátka byl to strašný rok. Hned ten další v únoru jela Maruška do Ždáru jim říct, že už nezasejeme, že se už o statek nemůžeme starat. V květnu se najednou objevilo ve Studnicích auto. Děvčata jedeme pro vás, rychle, rychle, není čas, všechno, co potřebujete, si sbalíte o víkendu, teď musíme jet… Tak jsme s nimi odjely. A pak na víkend jsme se vrátily a už jsme si nesbalily nic, protože všechno bylo pryč, i prádlo na šňůře. To byla samoobsluha pro okolí, místní lidi, dědeček s babičkou bydleli tady na výměnku, neslyšeli...“
Zranili ho na první výročí sovětské invaze. ‚Vždy zastavím na místě, kde mě skolila dávka,‘ vzpomíná
Číst článek
Prarodiče směli na statku dožít, sedmnáctiletá Marie a patnáctiletá Dagmar musely pracovat a žít na státním statku v Křeptově u Velkého Meziříčí.
„Podmínky byly mizerný, nepotřebovaly jsme nic než tepláky a montérky, ty jsme si stačily sbalit. Nějaký jiný oblečení třeba do vlaku, to jsme neřešily, navštěvovaly jsme dědečka a babičku jak otrhánci v montérkách...“
„Pracovní režim na statku - já jsem byla nezletilá, Marušce taky nebylo 18, takže já bych vlastně neměla vůbec mít noční, ale když se silážovalo, šlapalo se, tak jsme dělaly i v noci... Mívaly jsme hlad od soboty do pondělka - fungovala tam sice závodní kuchyně, ale v pondělí se tam poprvé snídalo, v sobotu naposledy obědvalo. Během volna si rodiny, co tam byly, vařily samy, dvě svobodný ženský jezdily na víkend domů, takže jen my dvě jsme neměly kam jít. V pracovní dny se dělalo od nevidím do nevidím, jediný krámek v nejbližší obci Ruda byl v sobotu a neděli zavřený, nestihly jsme si nic koupit. Vlastně jsme, jak se ukázalo později, držely podle zásad správné výživy pravidelně vyčišťovací hladovku!“
Dědictví obnoveno, vzpomínky blednou
Po maminčině propuštění jí musely dcery ze svých skromných příjmů nakoupit vše potřebné, včetně spodního prádla. Z vězení se vrátila s podlomeným zdravím a s dcerami se usadila v Karlových Varech, kde nakonec zemřela.
Dagmar i s manželem a dětmi však pravidelně jezdila na Vysočinu a alespoň z dálky se při procházkách dívala na postupně chátrající rodné sídlo ve Studnicích. Po roce 1989 se jim je nakonec podařilo získat v restituci zpět a s nemalými investicemi opět obnovit penzion.
Ještě předtím, v roce 1992, byla odhalena pamětní deska připomínající Cyrila a Růženu Musilovy, po otci byla před několika léty pojmenována jedna z ulic v Novém Městě, ale na jejich osudy si dnes vzpomene už málokdo.
„Nedá se o tátovi říci, že by si nějaké vyznamenání nezasloužil, ale takových osudů bylo strašně moc. Vemte si, co bylo politických vězňů, každý z nich měl rodinu, těch bylo rozesetých po republice spousta. V tom houfu takhle postižených lidí nějací Musilovi na Studnicích zapadli jak zrnko. Mělo by se to připomínat, ale už to nikoho nezajímá.“
