Televize a rozhlas o událostech na Národní třídě neinformovaly, i tak zasáhly do dění, říká historik
Po 17. listopadu 1989, kdy byli v Praze studenti na vzpomínkovém pochodu zmasakrováni pohotovostními pluky a dalšími příslušníky Sboru národní bezpečnosti, bylo klíčové, jak tyto informace dostat k lidem. Nebylo to vůbec jednoduché, protože tehdy byly všechny sdělovací prostředky prodlouženou rukou vládnoucí komunistické strany a pravdivé informace měly cenu zlata.
Jedinými zdroji informací tak byly zahraniční rozhlasové stanice, které vysílaly přes železnou oponu, a komunistický režim vynaložil velké úsilí a velké peníze, aby právě tohle znemožňoval. Ale v roce 1989 mu postupně docházel dech, protože naštvání lidí se projevovalo stále častěji a v přímé úměře s tím se také lidé zbavovali svého strachu z režimu.
Ani slovo o Národní třídě
„Československý rozhlas a televize byly pro komunistický režim klíčovými médii, protože měly velký divácký a posluchačský zásah. Obě média musela plnit stranická zadání a sloužit tak jedné straně,“ konstatuje historik Daniel Růžička.
V televizi i v rozhlase to bylo velmi podobné, ze zpravodajství se tak televizní diváci nedozvěděli nic. „O tom, co se na Národní třídě stalo, nepadlo ani slovo,“ potvrzuje.
Postupně se situace měnila a vyhrocovala, takže po dlouhých 20 letech se pracovníci obou médií začali ozývat a chtěli vysílat pravdivé informace. Dostávali se tak do střetu se svými šéfy. „Na všech vedoucích funkcích seděli lidé zcela oddaní režimu,“ vysvětluje historik.
26:40
17. listopad dnes slouží k různým formám protestu. Společnost bariér a příkopů ale nejsme, tvrdí politolog
Číst článek
V televizi se diskusní platformou staly pověstné garáže, kde se šířily informace mezi pracovníky technických profesí, především přenosových vozů.
Postupně se k nim přidávali další. V rozhlase se diskutovalo v jednom ze studií a mezi lidmi začaly kolovat magnetofonové pásky s popisem pražských událostí.
A přestože byla obě média přísně hlídaná, bylo jasné, že „se novináři vydali na cestu pravdivosti, a tak se postavili proti pokynům KSČ a zároveň věděli, že dělají dobře,“ konstatuje Růžička.
Akce Vlna
Jedním z klíčových dnů byl 24. listopad. „Televize byla obsazena v rámci akce Státní bezpečnosti Vlna, která měla zabránit zneužití protisocialistickými silami. To byla největší hrozba pro televizní pracovníky, protože měli být dle plánu vystřídáni těmi armádními,“ říká historik.
Také rozhlas byl obsazen soudruhy ze Sboru národní bezpečnosti. Se svými samopaly stály ve foyer a oprávněně vzbuzovali strach. Naštěstí právě ten den odstoupil tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš a další členové předsednictva.
3:11
‚Bylo tam 200 tisíc lidí, strašný masakr.‘ Mezi hrdiny sametové revoluce v roce 1989 patří i sportovci
Číst článek
A naštěstí nebyly vyslyšeny výzvy k nasazení armády – jak chtěl třeba tehdejší generál Zdeněk Zbytek a příslušníci Lidových milicí.
Ty se do Prahy sjely z celé republiky, ale nezasáhly. Motiv „nenechejme si bít naše děti“ rozhýbal i ty, kteří by možná zůstali v pozadí.
Pravdivé informace
Postupně se tak diváci a posluchači v celém státě dozvídali pravdivé informace nejen o pražském dění. Ve vysílání se začali objevovat lidé, kteří byli donedávna na proslulých „blacklistech“ a cenzura odcházela do ztracena.
Na otázku, zda televize a rozhlas nezasáhly v listopadu 1989 do tehdejšího dění, historik Daniel Růžička odpovídá:
„Zasáhly, přestože KSČ dělala všechno proti tomu a přestože v obou médiích probíhal ostrý střet zaměstnanců o pravdivé a objektivní zpravodajství a šlo to opravdu velmi ztuha. Televize a rozhlas proti vůli KSČ pomohly rozšířit pravdivé informace do celé země.“
