Vysoké smrky v kopcích Trentina si v nadsázce řečeno pamatují i boje na italské frontě za první světové války. Tmavovlasý Scarian Girolamo je místní správce lesů. I přesto hrdě nosí světle šedivou uniformu. U pasu má připnutou pistoli, kterou jak doufá, nikdy nepoužije.

Zamířil s námi do skladu dřeva, který ale připomíná spíše úschovnu sýrů. Přesně nařezaná polena totiž vypadají jako trojúhelníkové výřezy parmazánů. Náš průvodce bere do ruky jedno rozštípnuté poleno s tmavým místem. Právě v něm je zarostlá pár centimetrů velká střela. Na to ale přijdou často až na pile.

„Jeden kousek stojí čtyřicet eur. To je za první kvalitu. Ale jsou tu jiné. Třeba tady vidíte kus s vypáleným písmenem L. To je dřevo, které jsme sklízeli při posledním podzimním úplňku. Měsíc totiž, podobně jako moře, ovlivňuje i lymfu, která stromy proudí,“ přibližuje Girolamo pro Radiožurnál.

Do místních lesů chodil v sedmnáctém století například houslař Stradivari, aby si osobně vybral to nejlepší dřevo na zpracování. Tradice se místní správci ale drží i v tom, že klády spouští do údolí po vodě. V ten moment se dřevo poprvé nárazy o sebe v řece rozezní.

„Místní smrky jsou velmi odolné. Dřevo se pak díky tomu pod tlakem strun neohýbá a nekroutí. Materiál je ale zároveň v jádru velmi flexibilní a skvěle přenáší rezonanci. A v neposlední řadě musí být dřevo velmi lehké. Čím je lehčí, tím je lepší,“ vysvětluje správce lesů.

Výroba pro Petrof

Někteří výrobci stráví i několik hodin tím správným výběrem dřeva, kdy ho třeba oťukávají nebo hladí.

Podobně jako drobná dáma Piera Ciresaová, která vede v údolí Val di Fiemme firmu na výrobu ozvučnic. Tedy například předních částí houslí nebo viol. Tisíce kusů smrkového dřeva tam postupně promění také v horní části klavírů. Ty pak zamíří i do královéhradecké společnosti Petrof, se kterou spolupracují už čtvrt století.

„Tady ta část je slepená z mnoha latí, které musíte k sobě přisadit tak, aby letokruhy přesně lícovaly. Ozvučnice tu necháváme jeden měsíc uležet. A pak se jejich povrch vyhladí tak, že je téměř hedvábný,“ ukazuje Ciresaová.

A zároveň připomíná, že nejvíce materiálu na zpracování měli před pěti lety po extrémně silné bouři Vaia.

„Hned jsme vyrazili a hledali místa, kde bychom mohli nakoupit dřevo. Plán byl mít materiál tak na pět let. Během covidové pandemie ale vzrostl zájem o kytary a naše zásoby zmizely rychleji, než jsme čekali,“ popisuje.

„Teď jsme v lesích znovu. Jsou ale silně zasažené kůrovcem. I přesto se dají najít dobré kousky. Musíte ale brát vyvrácené stromy, ne ty zlomené, protože tam by hrozilo, že se trhliny po čase třeba na houslích projeví. Nám se tady konkrétně bouře Vaia vyhnula a nic nám na halu nespadlo. Prostě zázrak, jako by nás ochránil duch lesa,“ doplňuje Ciresaová, jejíž firma funguje v severoitalském Trentinu více než sedmdesát let.

Martin Hrnčíř Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít