Na děti a dospívající kladou velké nároky jak rodiče, tak školy a také sociální sítě, odhaduje Flemrová důvody, proč tolik narůstá počet dětí, které potřebují odbornou pomoc.

Přehrát

00:00 / 00:00

„Souhlasím s vámi, že je to alarmující.“ Jak budovat odolnost u dětí? Jak zlepšit komunikaci? A kde hledat pomoc? Poslechněte si Houpačky s Miroslavou Flemrovou a Luciou Vaškovou

„Děti se hodně pohybují na sítích, kde se prezentuje svět těch úspěšných, výjimečných. Ale reálný svět a možnosti jsou jinde. A tato disproporce očekávání, tlaku na výkon a možností dětí – je to i způsobem výchovy, jsou někdy až moc opečovávány – vede k tomu, že děti jsou v něčem trochu křehčí. Na jednu stranu se zvyšují očekávání a tlak na to, co všechno by měly, a na druhé straně je ta křehkost,“ říká Flemrová v pořadu Houpačky Radia Wave.

S tím, že děti jsou dnes vychovávány jinak, souhlasí i dětská psychiatrička Lucia Vašková:

„Dnešní doba je definována kultem šťastného dítěte. Snažíme se dětem dopřát jen to hezké a příjemné. To je na jedné straně fajn, ale tím je neučíme, že život je plný překážek, které se potřebují naučit zdolat. Děti se tak diskomfortu v některých situacích vyhýbají, když jim něco nejde, mají tendenci to už nezkusit znova, aby to přepsal nějaký úspěch.“

Učit sebe i děti sebereflexi

Psychiatrička Vašková připomíná také to, že děti jsou dnes zahlcené různými informacemi. Ale dospělí je neučí pracovat s vlastními emocemi.

„Nazýváme to uměním sebereflexe. To, že já jsem schopna vnímat poprvé, co se ve mně odehrává, podruhé to pojmenovat a potřetí vědět, co s tím dělat – to naše děti neumí.“

Sebereflexe je ovšem obtížná i pro dospělé, doplňuje Flemrová z Domu tří přání.

„Je potřeba na tom celoživotně pracovat. A z pohledu rodičů je důležité učit děti ta slova: toto je strach, tohle smutek a je v pořádku to normalizovat,“ doporučuje a přidává příběh dívky, která na workshopu přiznala, že sice v osmé třídě dokázala popsat buňku, ale neuměla pojmenovat, že to, co prožívá, je deprese.

„Děti vidí, že svět je náročný. A nemají nástroje, jak se s tím vypořádat. Spíš unikají do virtuálního světa,“ pokračuje psychiatrička Vašková.

„Vidíme to po pandemii, jak naše děti nefungují poté, co byly dva roky víceméně uzavřené školy, nemohlo se chodit na kroužky, rozvíjet se a potkávat. Spousta dětí a dospívajících už znova nenastartovala, emočně a psychicky to nezvládla.“

Nepohoda ve školce a ve škole

Že je dítě v psychické nepohodě, je podle psychiatričky Vaškové vidět už v několika málo letech.

„Osmnáctiměsíční děti zkoumají pediatři prvními dotazníky třeba na poruchu autistického spektra. Pokud jde o jiné duševní nemoci nebo diskomforty, tak do tří čtyř let už je vidět, zda je něco v nepořádku. Když se dítě rozpláče, že mu něco nejde, je to v pořádku. Ale pokud je úzkostlivost dlouhodobá, trvá několik týdnů? Většinou se ve školním a předškolním kolektivu pozná, kdy se dítě nezvládá zařadit do kolektivu nebo nezvládá separaci od rodičů,“ doporučuje psychiatrička vyhledat v takovém případě odborníka.

Je také potřeba přemýšlet o tom, co to vypovídá o rodině, ze které dítě pochází, doplňuje Miroslava Flemrová:

„Symptomy se objevují třeba ve chvíli, kdy v rodině panuje výrazná nepohoda. Maminka s tatínkem se hádají, rozešli se. Dítě to samozřejmě vnímá. A tohle může udělat právě odborník nebo učitelky ve školce, mohou se zeptat, jak to vypadá v rodině. Čím je dítě mladší, tím spíš tohle všechno bude odrážet.“

Na základní škole se zase rodinná nepohoda pozná na tom, jak dítě zvládá docházku a vyučování.

Výchova k odpovědnosti od malička

Flemrová i Vašková se shodují, že užitečné je děti od malička vystavovat neúspěchům a situacím, které jsou nové a které se děti učí zvládnout a mít pod kontrolou.

„Třeba tábory, ty jsou výborné. Dítě je tam vystavené nějaké míře nebezpečí a učí se to zvládnout, být sám ve tmě, nemluvit,“ chválí například skautské tábory.

Navrhuje také třeba posílat menší děti pro jednoduchou věc do obchodu nebo pustit je samotné do školy. Anebo třeba s nimi hrát deskové hry, při kterých se musí počítat i s prvkem náhody – děti se tak musí vyrovnat, stejně jako v životě, s tím, že někdy se něco nepovede.

Psychiatrička Vašková k tomu doplňuje, že by rodiče měli své děti učit určité odpovědnosti za sebe sama.

„Předškolní děti už si dokážou připravit oblečení. Dokážou se rozhodnout, co chtějí dělat. Mohou vyřešit konflikt se spolužáky nebo sourozenci. Když si nejsem jistá, jestli to mám za své dítě udělat, nebo ne, tak si řeknu: Připravuji ho tím na život, nebo ho učím, že to za něj někdo udělá? Někdy je to tenká hranice,“ připouští.

Povídejte si

Psychiatrička také doporučuje nezávazně si s potomky povídat. „Sama na sobě si všímám, že všechno je ve spěchu. Často jsou ve spěchu i dovolené, lidé chtějí toho hodně zažít a pak není prostor to zpracovat, podělit se o tom s dětmi,“ upozorňuje.

Převzato z Radia Wave

„Mnoho dětí je v dospívání uzavřeno, ani je nenapadne něco rodičům říkat. Takže je třeba začít postupně budovat důvěru. Ale do toho je potřeba investovat už od raného dětství, aby nám pak děti měli chuť něco říct. My vidíme, že rodiče často neví, že se děti v teenagerském věku pokusí o sebevraždu. Spíš se děti svěřují kamarádům,“ říká a dodává:

„A pak jsou rodiče v šoku z toho, co se děje. Dítě navenek funguje normálně, ale v terapii mluví o tom, že dva roky přemýšlí, že si sáhne na život. Nebo se objeví sebepoškozování.“

Celý rozhovor si poslechněte v audiozáznamu.

Michaela Sladká, kac Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít