Češi by kvůli regulaci migrace na hranicích znovu zavedli stálé kontroly. Do Česka by ale většina lidí přijala zahraniční studenty a odborníky i uprchlíky před humanitárními katastrofami a válkami. Ukázal to exkluzivní průzkumu agentury Median pro projekt Radiožurnálu a Českého rozhlasu Plus Česko 2025.

ČESKO 2025 Praha 6:40 4. června 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Určitě ano. Bylo by to k něčemu dobré,“ odpovídá na otázku ohledně návratu hraničních kontrol žena z Orlického Záhoří na hranici s Polskem. „Jelikož tam jezdíme nakupovat, tak by to bylo vzhledem ke zdržení složitější. Holt to čekání, museli bychom se s tím smířit.“

Závory z hranic zmizely se vstupem Česka do schengenského prostoru v prosinci 2007. Češi od té doby můžou jezdit napříč většinou Evropské unie a několika dalšími státy bez pasových kontrol. Překročení hranic většinou poznají jen změnou jazyka na dopravních značkách.

Pro návrat stálých kontrol na hranice byly v květnovém průzkumu dvě třetiny z tisícovky dotazovaných. Největší podporu má opatření na východě Čech v Pardubickém a Královéhradeckém kraji. Loni tady policie zadržela celkem tři běžence, kteří by spadali do „lidové“ kategorie „nelegální migrant“.

Jde o osoby, které do schengenského prostoru vstoupily na jeho vnější hranici a přes Česko se snaží dostat do dalších zemí Evropské unie.

Takových lidí policie loni v Česku zadržela celkem 420 – hlavně ze Sýrie. Zhruba polovina z nich přiletěla z Řecka. Další se na naše území dostali v kamionech, dodávkách, autech, případně také vlakem. Policie loni zaznamenala čtyři vážné případy převaděčství. Letošní čísla jsou zatím nižší než v předchozích letech, kdy Česko zavedlo dočasné kontroly na některých částech hranice. Za rok 2022 policie zaznamenala skoro 22 tisíc případů této takzvané tranzitní migrace. V roce 2023 zhruba 4700.

Nelegálních vstupů přímo do schengenského prostoru přes Česko – což je v tuzemsku možné jen na letištích – bylo loni asi 300. Nejvíc z Gruzie a Velké Británie. Kromě tranzitních migrantů a nelegálních vstupů do kolonky „nelegální migrace“ ministerstvu vnitra spadnou také cizinci, kterým vyprší platnost dokumentů, díky kterým můžou v Česku pobývat. To se většinou týká lidí, kteří k nám přijdou za prací. Celkově se tak takzvaná nelegální migrace loni v Česku týkala 9500 lidí. To je méně než v předchozích třech letech.

Další pokles migračních čísel zatím letos hlásí i státy na vnější hranici schengenu jako Španělsko, Itálie a Řecko. Jediný rok, kdy neregulérní migrace do Evropské unie byla na počet lidí podobně rozsáhlá jako legální migrace, byl rok 2015. Pochodem přes Balkán se tehdy snažily získat v Evropě ochranu stovky tisíc lidí hlavně ze Sýrie zasažené válkou, ale také z Afghánistánu a dalších zemí. Tlak na azylový systém vyvolal roky debat o tom, jak ho změnit.

Výsledkem je takzvaný migrační pakt. Nový soubor unijních pravidel pro azyl a migraci začne platit za rok a zavede mimo jiné flexibilní solidaritu. Státy si budou moct vybrat, jestli na zvládání tohoto typu migrace v dalších unijních zemích pošlou finanční prostředky a materiální zabezpečení nebo převezmou žadatele o azyl, případně vyřídí žádosti lidí, kteří přišli nelegálně z jiné unijní země. Státy ale budou moct usilovat o výjimku z podílení se na flexibilní solidaritě, pokud už hostí velké množství běženců. To je například i případ Česka, jelikož u nás našlo útočiště velké množství uprchlíků z Ukrajiny.

Mezinárodní ochrana

Nová pravidla mají také zrychlit posuzování žádostí o mezinárodní ochranu a návraty osob bez oprávnění ke vstupu. Toto a některá další opatření obsahuje azylová novela, která je před třetím čtením ve Sněmovně. Podle neziskových organizací pracujících s migranty nová pravidla zřejmě počet udělených azylů opravdu sníží. Nevládní organizace se obávají, že ochranu nedostanou lidé, kteří by na ni měli mít právo.

Počet žádostí o azyl nebo doplňkovou ochranu se v posledním desetiletí v Česku dlouhodobě drží okolo 1500 ročně. Nejvíc, a to 18 tisíc lidí, požádalo o azyl v Česku v roce 2001.

Loni dostalo mezinárodní ochranu v Česku zhruba 200 lidí, nejvíc jich bylo z Ukrajiny, Myanmaru, Súdánu a Ruska. Úspěšných v poslední instanci byla loni něco málo přes čtyři procenta žádostí, unijní průměr je 27 procent. Celkem teď v Česku žije asi 2500 lidí, kteří mají jeden ze dvou základních typů mezinárodní ochrany.

Podpora přijímání lidí z humanitárních důvodů je mezi Čechy o trochu nižší než podpora přijímání zahraničních studentů a pracovníků. Běžence, které z domovů vyhnala humanitární krize a přírodních katastrofy, by do Česka podle průzkumu agentury Median pro Radiožurnál a Český rozhlas Plus pustilo 60 procent lidí, běžence z válečných oblastí 55 procent. Jedinou skupinou cizinců, které by Česko nemělo přijímat podle více než poloviny lidí, jsou pronásledovaní političtí aktivisté.

Zvláštní status – takzvanou dočasnou ochranu – pak mají v Evropské unii váleční uprchlíci z Ukrajiny. Na počet obyvatel jich ze zemí Evropské unie hostí nejvíc právě Česko. Podle ministerstva vnitra v tuzemsku žije asi 370 tisíc Ukrajinců s dočasnou ochranou. Většinou jsou to ženy a děti.

O prodloužení ochrany si musí zatím žádat každý rok. Letos v dubnu ale mohli zažádat také o nový zvláštní dlouhodobý pobyt, který by jim dal pětileté oprávnění k pobytu na českém území. Zájem projevil zhruba každý čtvrtý běženec. Musí ale splnit podmínky například ohledně svého příjmu. Průzkumy PAQ Research ale opakovaně ukazují, že mnoho rodin ukrajinských běženců žije na hranici chudoby.

Podle ministerstva práce a sociálních věcí letos v dubnu legálně pracovalo skoro 160 tisíc ukrajinských běženců. Podle resortu uprchlíci přes daně a odvody z práce přispívají do státního rozpočtu víc, než kolik země vydává na celkovou pomoc.

Cizinci v Česku

Příchod ukrajinských běženců v roce 2022 téměř zdvojnásobil počet cizinců v Česku. Podle ministerstva vnitra pobývá aktuálně v Česku zhruba milion cizinců. V první pětce jsou kromě Ukrajinců občané Slovenska, Vietnamu, Ruska a Rumunska.

Obecně se dá říct, že víc cizinců je v Čechách než na Moravě. Nejvíc migrantů na počet obyvatel žije v Praze. Výrazněji jsou cizinci zastoupení také v okresech Cheb, Tachov a Mladá Boleslav.

Expertka na migraci a integraci z Univerzity Karlovy Marie Jelínková ale upozorňuje, že koncentrace cizinců způsobuje některé těžko řešitelné situace: „Ať už se to týká přetížení ubytování a jakékoliv infrastruktury i pocitu bezpečnosti místních obyvatel.“ Cizinců ve zmiňovaných okresech přibývá hlavně kvůli tomu, že tam vyrostly průmyslové zóny, a tedy i pracovní místa.

Kvůli práci přichází do Česka naprostá většina cizinců. S přijímáním kvalifikovaných pracovníků pro odborné pozice souhlasí v průzkumu Medianu 78 procent lidí. Dvě třetiny dotazovaných by také do Česka nechaly přijít cizince na dělnické pozice. S tím, aby Česko přijímalo zahraniční studenty, souhlasí tři čtvrtiny lidí.

Česko je jednou z mála zemí Evropské unie, kde je zaměstnanost cizinců ze států mimo Unii vyšší než u rodilých Čechů. Zároveň ale značná část imigrantů pracuje v horších zaměstnáních, než na jaká mají vzdělání.

2:05

‚Sluníčko tu hodně pálí.‘ Chmelnici v Ročově nejčastěji udržují dělníci ze zahraničí, jezdí sem ale i studenti

Číst článek

Jenže v Česku je podle Dušana Drbohlava právě po nekvalifikované práci migrantů poptávka. Zastávají tak často takzvané 3D pozice. Jde o zkratku anglických slov dangerous, difficult, demanding, v češtině by šlo spíše o 3N pozice – nebezpečné, nesnadné a náročné. „Tedy s malou atraktivitou, nízkým platem, malým sociálním zabezpečením, nejsou v nich jistoty ani kvalifikační růst,“ poznamenává geograf Dušan Drbohlav z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Podle Evropského orgánu pro pracovní záležitosti je v Česku největší poptávka po dělnících, pečovatelích, řidičích a uklízečích. „Pak tu jsou další specializované středně kvalifikované profese jako například svářeči, po kterých se volá,“ dodává Drbohlav. Zájem je i o kvalifikované pozice zdravotních sester, lékařů nebo třeba programátorů a inženýrů v technických oborech.

Z části v tuzemsku pracují občané Evropské unie, kteří mají právo pracovat ve kterémkoliv unijním státě. Lidé z mimounijních zemí by v Česku měli pracovat jen s platným povolením. Stát podporuje příchod cizinců také přes programy pracovní migrace. Například výzkumníci z týmu Geomigrace na Karlově Univerzitě ale upozorňují na to, že i desítky tisíc cizinců, ne-li více, můžou v Česku pracovat v šedé ekonomice.

Ukrajinská diaspora

Velkou část cizinců pracujících v Česku teď tvoří právě běženci z Ukrajiny, kteří v Česku získali dočasnou ochranu. Lidé z Ukrajiny byli pro český pracovní trh zásadní i v minulosti. „Nejprve to byli klasičtí cirkulační krátkodobí migranti. Mladí muži, kteří přicházeli, našli si práci a co je důležité, cirkulovali mezi Ukrajinou a Českem. Velmi často tady byli několik měsíců, na zimu jeli domů,“ popisuje expert na migraci Dušan Drbohlav z Univerzity Karlovy podobu migrace z Ukrajiny do Česka v 90. letech.

„Postupně se mnozí začali usazovat, začaly přicházet také ženy,“ dodává Drbohlav. „Možná tři čtvrtiny z nich už na konci druhé dekády tohoto století měli trvalý pobyt. Přizvali své rodinné členy a byla to taková stabilizovaná skupina.“ Pak ale přišel únor 2022 a ruský vpád na Ukrajinu. Do Česka přišly stovky tisíc běženců. Mezi nimi byly především poměrně vzdělané matky s dětmi, které v Česku zůstávají stále.

Podle expertky na migraci a integraci Marie Jelínkové z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy většinou právě ony pracují hluboce pod svojí kvalifikací: „A tohle se nedaří měnit. Pokud by začínaly pracovat na nízkokvalifikovaných pozicích a byla by tam nějaká pracovní mobilita, tak by nás to asi zase tak trápit nemuselo. Ale my vidíme, že ve špatně placených pozicích zůstávají, i přestože kvalifikaci mají.“

Pracovní vykořisťování

S příchodem ukrajinských běženců se podle výzkumníků a neziskových organizací vrátil také klientský systém zprostředkovatelů, který v Česku fungoval už v 90. letech.

„Zprostředkovatel pomáhal zajistit příchozímu migrantovi práci. Často mu pomáhal také s bydlením, organizací financí, stravováním, prostě začal organizovat jeho život,“ popisuje systém Drbohlav. „To ovšem nedělal zadarmo, bral si za to velmi vysoké částky z jeho výdělků a velmi často se stal takovým otrokářem a lidé, o které se staral, byli novodobí otroci.“

‚Migrace je lakmusový papírek české společnosti,‘ říká expertka. Dvě třetiny Ukrajinců tady chtějí zůstat

Číst článek

Že se tento problém do Česka vrátil, dokazují případy, které zmapovala nezisková organizace Diakonie Západ v Plzeňském kraji. „Cizinci pracují velmi často bez zdravotního a sociálního pojištění, čelí nevypláceným mzdám či neetickému jednání agentur práce a dalších subjektů,“ shrnují autoři výsledky šetření. „Setkáváme se i s ubytováním v izolaci, nelegální prací a vyhrožováním, což často vede k sociálnímu vyloučení a sekundárnímu vykořisťování,“ popsala.

„Inspekce práce se určitě snaží, úřady práce taky, ale dneska ta míra toho nedodržování pracovních podmínek a práce v nedůstojných podmínkách je extrémně rozšířená,“ shrnuje Marie Jelínková z Univerzity Karlovy. Špatné materiální podmínky jsou podle ní také překážkou pro dobré začlenění do společnosti.

Integrace a emoce

Češi přitom integraci cizinců na pracovním trhu většinou hodnotí kladně. V průzkumu Medianu pro Radiožurnál a Český rozhlas Plus víc než polovina lidí také souhlasí s tím, že integrace je úspěšná i v oblasti bydlení a vzdělávání. Naopak integraci co se týče znalosti češtiny, bezpečnosti společnosti a společenských norem pozitivně hodnotí méně než polovina lidí.

Policejní statistiky ukazují, že i když počet cizinců v Česku roste, registrovaných trestných činů naopak dlouhodobě ubývá. Na druhou stranu mají občané cizích států na trestné činnosti mírně vyšší podíl, než by odpovídalo jejich podílu na obyvatelstvu. Tento trend ale v posledních letech slábne. A třeba kriminalita Ukrajinců – jako největší zahraniční diaspory – je ve srovnání s jejich počtem podprůměrná.

Migrace pro Čechy podle Jelínkové zůstává emocionální a polarizující téma. „Diverzita v české společnosti před druhou světovou válkou byla docela velká. My ale máme v historické paměti období komunismu a extrémně homogenní společnosti. A na soužití s těmi trochu odlišnými spoluobčany si znovu zvykáme,“ dodává Marie Jelínková z Univerzity Karlovy.

Jana Karasová, pek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít