Pražský hrad si nechal zaplatit za vyhledání stejných údajů v souvislosti s kauzou firmy Liglass Trading. Konkrétně šlo o další dopisy kancléře Vratislava Mynáře, které vedle společnosti Liglass Trading napsal na podporu českých firem.

Podle zákona o svobodném přístupu k informacím si přitom může naúčtovat jen nejnutnější náklady, peníze však dalším žadatelům odmítá vrátit. Šéf legislativního odboru Václav Pelikán se brání tím, že je to takhle pro všechny „spravedlivější“ (psali jsme ZDE). Podle Kužílka, který v letošních volbách kandidoval za hnutí Starostové a nezávislí, jde však o neoprávněné obohacení.

Hrad si nechal zaplatit za vyhledání jedné informace hned třikrát. Co na to říkáte?
Pokud Hrad třikrát požádal o úhradu vyhledání stejné informace, tak nepochybně ve dvou případech postupoval v rozporu se zákonem. Měl odkázat na již zveřejněnou informaci, protože byl povinen informaci, kterou poskytl, také zveřejnit. Neměl vůbec žádné právo žádat úhradu znovu.

Zpracování žádostí ze strany legislativního odboru Hradu ale probíhalo paralelně. Není tedy v pořádku, že platby žádal po všech žadatelích, když nevěděl, kdo z nich za vyhledání informace nakonec skutečně zaplatí? Není spíš problém v tom, že další platby teď nechce vrátit?
To tím chci říci. Už v prvotní chvíli mohli situaci uspořádat tak, aby dosáhli řádného postupu. Jednomu žadateli mohli informaci za úhradu poskytnout a odpověď pro další žadatele mohli pak třeba den dva pozdržet a zároveň už zveřejnit tu informaci i na webu. Organizačně to bylo možné, porušili obecné ustanovení správního řádu, které dopadá i na postupy dle informačního zákona. Podle něho jsou povinni uspořádávat věci tak, aby všechny strany co nejméně zatěžovali a nezpůsobovali zbytečné náklady. To porušili.

Když už se to nepovedlo a nyní už vědí, kdo zaplatil jako první, tak další platby musí vrátit. Z hlediska zákona to je neoprávněné obohacení. Jejich povinností je to napravit.

Žádná informace, žádný poplatek

Hrad argumentuje mimo jiné tím, že peníze nechce vrátit i proto, že je to vůči žadatelům spravedlivější a že doba strávená vyhledáváním informace zhruba odpovídá trojnásobku původní částky. Co si o tom myslíte?
Pan (Václav) Pelikán (šéf legislativního odboru Hradu – pozn. red.) tím pokračuje ve svých postupech zcela proti zákonu. On je tím proslulý. Vymýšlí si různé důvody, které zákon vůbec neobsahuje. Jako třeba v tomto případě, že je z jeho pohledu nevrácení peněz spravedlivé. Zákon nic takového neobsahuje. Zákon říká, že se buď vyhledává, nebo nevyhledává. Když se vyhledává, úhrada se může žádat, když se nevyhledává, tak ne.

Stejně tak ten druhý aspekt: to je úplný nesmysl. Už to jednou vyčíslili a mělo by to prvotnímu odhadu odpovídat. Opravdu – odpovědi z pera pana Pelikána z Hradu se obecně vyznačují fantazijní blábolivostí a vymýšlením si nesmyslných konstrukcí. Jsou to zjevně pokusy o obstrukce a snaha trápit žadatele, odrazovat je od přístupu k informacím a poskytování informací oddalovat.

To je vaše tvrzení a pan Pelikán na ně může veřejně reagovat. Pojďme prosím dál. Je podle vás na místě se bránit a požadovat vrácení peněz?
Nepochybně. Jde jen o to, zda chcete ztrácet s takhle rebelujícím úřadem svůj čas, který má třeba větší hodnotu než tyto platby. Principiálně by se to ale nemělo nechat být a mělo by se dostát spravedlnosti.

Ještě obecně: kdy si mohou nechat úřady za vyhledávání informace platit?
Zákon to stanovuje celkem jednoznačně. Jakmile je toho vyhledávání prostě hodně. Používá se na to gumový pojem – mimořádně rozsáhlé vyhledávání. Jde to ale v každém subjektu rozumně nastavit a zmínit v sazebníku, že pokud vyhledání vzhledem k velikosti daného povinného subjektu přesáhne třeba dvě až tři hodiny, pak je to skutečně mimořádné rozsáhlé vyhledávání a je oprávněné požadovat poplatek.

Tento případ žádosti o informace byl speciální i v tom, že tři žadatelé – včetně Českého rozhlasu – zaplatili za vyhledání jedné informace 1500 korun, odpověď Hradu ale pak byla taková, že žádný další doporučující dopis Mynáře není k dispozici.
To je poněkud překvapivý aspekt, kolem kterého judikatura poměrně tancuje, zatím se toho ale nedotkla. Můj názor je, že je nepřípustné vůbec žádat úhradu. Úhrada je vázána jen na poskytnuté informace. Nejsou-li ale poskytnuty, nelze k nim vázat úhradu, a to z jakéhokoli důvodu. Je jedno, jakým způsobem povinný subjekt zjišťuje, jestli něco má, nebo nemá.

Velmi to odpovídá kvalitě vedení spisové služby. Jestli pět hodin (odpovídá platbě 1500 korun – pozn. red.) museli hledat, zda vůbec pan kancléř napsal podobný dopis, je vlastně skandální. Nebo třeba jen nevedou evidenci, co je doporučující dopis a co je třeba jenom dopis organizační určený pro krajský úřad, že by tam chtěl pan prezident přijet na návštěvu. Ale já se skutečně domnívám, že informace, které nebyly nalezeny, nelze zpoplatnit.

Kristýna Guryčová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít