„Evropa byla světovým lídrem co se týče genderových a lidskoprávních otázek a moderního myšlení. Proto nevím, proč se v roce 2023 musíme znovu bavit o nedobrovolných sterilizacích a dostupnosti potratů,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro server iROZHLAS.cz komisařka Rady Evropy pro lidská práva Dunja Mijatovićová. Do Prahy přijela jednat nejen o odškodnění obětí nedobrovolné sterilizace, ale také o inkluzi a o právech lidí s postižením.

Exkluzivně Praha 6:35 27. února 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vím, že jste měla v plánu setkání s vládní zmocněnkyní pro lidská práva. S kým dalším o tématech budete v následujících dnech jednat?
Ve středu (rozhovor probíhal ve čtvrtek – pozn. red.) jsme měli moc hezký den, protože jsme se byli podívat na Základní škole Grafická, kde jsme na vlastní oči viděli prostředí, kde se bok po boku učí děti různých národností, včetně romských dětí a děti s individuálními potřebami.

Co se inkluze týče, tak nejde jen o financování, ale o snahu to dělat dobře. Prostředí, které jsme viděli na škole Grafická, bylo příkladem dobré praxe v tom, že všechny děti, nehledě na barvu kůže a národnost, měly nárok na stejnou výuku. To je v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv.

Individuální příklady dobré praxe samozřejmě nestačí, ale je potřeba uznat a podpořit ty, kteří to dělají dobře.

Naše návštěva probíhá tak, že se první setkáváme se zástupci občanské společnosti, neziskovým sektorem, lidskoprávními experty a také navštěvujeme terén. Poté se setkáváme s vládními zástupci. Na základě poznatků pak vydáme souhrnnou zprávu a doporučení.

Ve čtvrtek jsme byli na ministerstvech spravedlnosti a zahraničí. V pátek budeme jednat se zástupci ministerstva zdravotnictví a ministerstva práce a sociálních věcí.

Můžete nastínit, o čem jste se bavili?
V tuhle chvíli ne, ale poté, co obejdeme celé kolečko ministerstev, tak vydáme souhrnnou zprávu. Jde o to, že řada témat, která řešíme, jsou meziresortní a fragmentovaná, co se týče lidských práv. Právě proto musíme jednat s různými resorty, abychom pochopili, kdo nese jakou odpovědnost. Myslím, že i tahle fragmentace může být zdrojem problémů.

V roce 2020 jste napsala dopis předsedovi Senátu s tím, že odškodnění pro oběti nedobrovolné sterilizace by mělo být dostupné a efektivní, že by mělo být efektivně zajištěno, aby oběti protiprávní praxe byly opravdu odškodněny. Podařilo se tohle zajistit?
O problematice nedobrovolných sterilizací v Česku víme už dlouho a s oběťmi této praxe, jejich právníky a také neziskovým sektorem jsme po dlouhé roky v kontaktu. Před pár dny jsme se poprvé setkali osobně.

Již dvakrát jsem psala dopis českému státu a upozorňovala na důležitost odškodnění. Je důležité zmínit, že v rámci této tragické události je těžké najít spravedlnost, je téměř nemožné najít řešení něčeho tak bolestivého. Zasáhlo to nejen ženy, ale výrazně to narušilo fungování řady už tak zranitelných rodin.

Pozitivní je, že debata kolem odškodnění se v roce 2021 po mnoholetém boji konečně dostala tam, kam patří: do Parlamentu. Odvážné a důležité diskuse vedly ke schválení zákona o odškodnění. To klíčové rozhodnutí odškodnit oběti nucené sterilizace již padlo a je správné.

Otázkou však je, co se stalo potom. Z informací, které jsem posbírala od obětí, zástupců občanské společnosti a právníků, vyplývá, že proces odškodňování je zbytečně zdlouhavý.

Z toho, co jsem zatím pochopila, tak se oběti dočkaly jen částečné spravedlnosti. Někteří sice odškodnění dostali a to je důležité, protože ačkoliv nelze vyčíslit následky nedobrovolné sterilizace, tak odškodnění slouží jako uznání toho, že se stalo něco jednoznačně špatného.

To je, dle mého názoru, smysl odškodnění obětí. To je také důvod, proč se nástroj kompenzací používá, nejde o to finančně pokrýt škodu, která byla napáchaná, ale uznat chybu.

Vnímám, že kolem odškodnění panuje zmatek. Snad se dozvím víc od lidí, kteří s touhle problematikou pracují. Chci pochopit, co se ze strany ministerstva děje, jak si situaci vykládají, a pak vyhodnotím, co se musí stát.

Jaké jsou vaše postřehy, co se týče procesu odškodnění a momentálního jednání ministerstva zdravotnictví v této věci?
Již teď vidím, že je potřeba udělat změny v odškodňovacím procesu. Z toho, co registruji, je v rozhodování o odškodnění řada nedůsledností a zmatku.

Co mě jako komisařce Rady Evropy, ale také jako obyčejnému člověku, dělá starost, je politika přehnaného dokazování. Důsledkem je přidaná zátěž a ponižování obětí, které si znovu a znovu musí připomínat okolnosti a trauma toho zákroku. Mám pochybnosti o efektivitě a nezbytnosti takového postupu.

Ministerstvo zdravotnictví, které za celý proces zodpovídá, by mělo být garantem odborníka na tuto problematiku. Jenže z toho, co jsem slyšela, tak není jasné, co přesně by oběti měly ukázat a dokázat.

V tomto procesu jsou někteří znovu zraňováni a traumatizováni. Ministerstvo by mělo dělat vše pro to, aby retraumatizaci aktivně předcházelo.

Myslím si, že je důležité znovu otevřít žádosti, které byly zamítnuté a přezkoumat, zda v těchto případech bylo rozhodnuto na základě jasně stanovené metodiky.

Také jsem slyšela o případech, kdy oběti nemohly doložit zdravotní dokumentaci, která by sice podle zákona měla být v nemocnicích uchovaná po dobu 40 let, ale některé nemocnice skartační lhůty nedodržují a zdravotní listiny ničí již po deseti letech.

Z informací, které jsem posbírala, oběti nucených sterilizací žijí ve velké nejistotě. Nemyslím si, že částka 300 tisíc korun je nějak závratná a že její vyplacení by mělo být takto složité. Jsem přesvědčená o tom, že vyplacením částky lze důstojně uzavřít jednu tragickou éru.

Na základě toho, co jste popsala, jaké bude vaše poselství pro resort zdravotnictví?
Faktem je, že Parlament zákon o odškodnění schválil v dobré víře, komunitě obětí vyšel vstříc. I proto by mi přišlo zbytečné celý proces nedotáhnout do konce. To je to sdělení, které chci ministerstvu doručit.

Soud dal za pravdu obětem nedobrovolné sterilizace. Stěžují si na jednání ministerstva zdravotnictví

Číst článek

Nemám přesný recept, jak na to, ale jsou tu lidé, kteří na to mohou dohlédnout. K tomu je potřeba určit, co je obstojný důkaz protiprávní sterilizace a co není. Dokazování se musí dít v souladu s lidskoprávními hodnotami, ke kterým se Česká republika upsala například v rámci Evropské lidskoprávní úmluvy.

Jména konkrétních nemocnic, kde doktoři pravidelně sterilizovali romské ženy, jsou známé, tudíž by nemělo být tak těžké doložit nezákonnost zákroku, v případě, že žena rodila v dané nemocnici v letech, kdy tam nezákonné sterilizace byly běžnou praxí. Místo toho jsou oběti nuceni svou zkušenost znovu a znovu vyprávět, vzpomínat na ni a hledat důkazy. Některé příběhy, které jsem slyšela, mě přímo zděsily.

Například?
Řada obětí si musela projít ponižujícím procesem, aby dokázaly, že jim bylo ublíženo, a aby obstály před ministerstvem. Také jsem slyšela o případech, kdy oběti umřely a jejich rodiny se až posléze dozvěděly o možnosti odškodnění.

Vím, že se takové věci mohou dít, ale nemyslím si, že je potřeba oběti a jejich rodiny ještě více traumatizovat, ponižovat a problematizovat jim životy. Myslím, že to Česká republika nemá zapotřebí a je načase, aby se vláda této země postarala o urychlené uzavření této kapitoly.

Ministerstvo zdravotnictví je jediný úřad, na který se oběti nedobrovolné sterilizace mohou obrátit. Když jsem se ptala, kolik lidí se na ministerstvu problematice odškodnění věnuje, zjistila jsem, že jde o dva až tři právníky. Stačí to?
Je pro mě náročné tohle komentovat, nedokážu zhodnotit, jak si úředníci ministerstva rozvrhují práci. Jediné, co vím, je, že to, jak je to momentálně nastavené, není pro oběti a zástupce  organizací uspokojivé. Zda je to kvůli personálním, finančním nebo jiným nedostatkům, nedokážu v tuhle chvíli zhodnotit, ale proto, aby odškodňování lidskoprávních splnilo svůj účel, tak se něco musí změnit.

Co se personálních kapacit týče, tak je důležité, aby se procesu odškodňování neúčastnili jen právníci, kteří jsou nesmírně důležití. Ve své práci se bez nich nehnu a samozřejmě by u toho měli být, ale je potřeba mnohem větší škálu odbornosti než jen tu právní.

Je potřeba k procesu přizvat experty na komunikaci, lidi, kteří umí mluvit s oběťmi, a pokládat jim dotazy tak, aby je to dále netraumatizovalo. Tohle není žádný nový výmysl, to je normální postup, jak v takovýhle situacích jednat.

Česká republika přijala zákon o odškodnění pro oběti nedobrovolné sterilizace po téměř dvacetiletém boji lidskoprávních organizací, samotných obětí a také tlaku řady mezinárodních institucí jako třeba Rady Evropy, Spojených Národů a dalších. Jaké důsledky by mohlo mít, pokud by ministerstvo zdravotnictví nenapravilo současné problémy s odškodňováním?
Moje role komisařky lidských práv je na problémy upozorňovat. Z mého pohledu český Parlament zákon projednal, schválil a posléze implementoval. Většina poslanců tedy došla ke shodě, že zákon podporují. V demokratickém režimu, a Česko je demokratická země, by oni měli být ti první, kteří si pokládají dotazy, proč zákon, který sami schválili, nefunguje.

Sterilizace z důvodu romského původu: ministerstvo ale ženě odmítlo přiznat odškodnění

Číst článek

Myslím, že vyvíjet tlak je konstruktivní, a pokud se to děje se záměrem situaci zlepšit, tak v tom nevidím problém. Naší rolí je koneckonců dohlížet na aktuální lidskoprávní problémy a podporovat nápravu. V kontextu České republiky se můžeme bavit například o ratifikaci Istanbulské úmluvy, která stále nebyla přijata. Kdyby mezinárodní instituce jako Rada Evropy mlčely, tak by něco bylo zásadně špatně.

Zároveň si myslím, že efektivní implementace zákona by měla být hlavně zájmem těch, kteří ho v rámci demokratického procesu podpořili.

Český Parlament sice schválil zákon, ale postoje k romské menšině, za které byl český stát mnohokrát kritizovaný, se lepší pomalu. Kromě nedůstojného procesu odškodňování je stále aktuální například segregace romských dětí do zvláštních škol. Co se musí stát pro to, aby se situace nejen Romek, které byly sterilizované navzdory své vůli i právu, ale celkově romské menšiny, změnila? Co se musí stát pro to, aby ty změny proběhly nejen na papíře na úrovni ministerstev, ale aby se propsaly do společnosti?
O to se musí postarat vláda. A je úplně jedno, která politická strana ji vede. To je jednoduchá odpověď na extrémně komplikovanou otázku. To, že se schválí zákon, ale v realitě se nic nezmění, je samozřejmě problém, který se netýká jen Česka. Stejně tak jako to, že vlády adoptují rezoluce a stanou se členy různých mezinárodních organizací, ještě neznamená, že se v realitě něco změní.

Řada témat je smetena ze stolu s tím, že přece máme schválenou Evropskou úmluvu o lidských právech, tak co více po nás chcete.

Jenže pak vidíte, co se v zemích reálně děje. A znovu opakuji, to se netýká jen Česka. Proto je potřeba, aby orgány jako Rada Evropy situaci v jednotlivých státech monitorovaly a dohlédly na to, aby vláda opravdu jednala v souladu s lidskoprávní úmluvou a aby zákony, které byly v rámci demokratického procesu schváleny, nezůstaly jen na papíře.

Doufám, že aktuální krize jako válka na Ukrajině a předtím pandemie, ukázaly, že vlády mohou a musí jednat, že nejde jen o to sepsat zákon, ale je potřeba, aby zákon dosáhl a zlepšil podmínky těch, kterých se týká. To, že za podpory vlády jde leccos, dokázala například současná uprchlická krize.

Co se týče diskriminace Romů v České republice, tak to je téma, které český stát řeší dlouhodobě. Bylo to téma naší minulé návštěvy v roce 2012 a je to téma naší současné návštěvy v roce 2023.

Segregace ve školách nejen Romů, ale například i dětí s postižením, je něco, co se v této zemi musí změnit a je k tomu potřeba proaktivní a nebojácný přístup ze strany vlády. Chci proto vládu podpořit, aby měla odvahu se na tyto věci zaměřit nehledě na to, zda je dané téma považované jako tabu nebo společensky nelíbivé.

Na jaká další lidskoprávní témata, která mohou stále být tabu, by se Česko mělo zaměřit?
Jedno téma, které stále řeším, a to nejen v Česku, je legislativa, která nařizuje sterilizaci osobám, které si chtějí úředně změnit pohlaví.

Z 46 zemí spadající pod radu Evropy má podmínku sterilizace pro trans lidi jen dvanáct zemí. Česko je mezi nimi. 

Zrovna minulý týden ve Španělsku, které sice nikdy nemělo podmínku sterilizace pro změnu pohlaví, prošel zákon, který umožnuje lidem změnu pohlaví bez podstoupení medicínského zákroku. To jsem uvítala s otevřenou náručí, ačkoliv tomu předcházely zdlouhavé a rozostřené debaty v parlamentu.

Práva trans lidí plánuji vyzdvihnout vládním zástupcům jako námět k diskusi. Myslím, že i vzhledem k tomu, čím si Česko prošlo a momentálně prochází ohledně nezákonných sterilizací, je namístě předejít odškodnění další menšiny poškozené sterilizací. Je důležité zmínit, že tato praxe není v souladu s lidskými právy, jak již poukázal například Evropský soud pro lidská práva.

Pro mě osobně je devastující slyšet příběhy trans lidí napříč Evropou, kteří jsou nuceni podstoupit sterilizaci jen proto, aby mohli mít v pase své pohlaví. Je to obzvlášť tristní, protože Evropa byla světovým lídrem, co se týče genderových a lidskoprávních otázek a celkově moderního smýšlení. Po dekády byla Evropa místem, kde ženy měly přístup k potratům, antikoncepci a tak dále. Nevím, proč v roce 2023 musíme znovu řešit přístupy k potratům a nezákonné sterilizace.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít