Nucená sterilizace, poutání, ponižování. Ženy popisují čínské ‚převýchovné‘ tábory pro Ujgury
„Nezáleží jim na Ujgurech. Jestli zemřou nebo přežijí. Chtějí, aby naši lidé trpěli.“ Zažily čínské tábory pro Ujgury, které chce tamní komunistický režim údajně převychovat. Jedna byla vězněna a o hrůzách, které se jí děly, napsala knihu. Druhá byla donucena v oblasti Sin-ťiang učit. Režim se jí „odvděčil“ nucenou sterilizací. Oběma se díky diplomatickým tlakům podařilo Čínu opustit, nyní své příběhy popsaly pro Český rozhlas.
Jen málo informací probleskuje o tom, jaké poměry panují za zdmi ujgurských táborů. Kromě svědectví, jež přináší Ujguři, kterým se podařilo z Číny uprchnout, se o mapování poměrů zasadila také Organizace spojených národů (OSN). V její zprávě ze srpna letošního roku, je také zmínka o znásilňování, kterých se dozorci dopouštějí na vězeňkyních.
Zpráva OSN
Závažná porušování lidských práv, kterých se čínský komunistický režim dopouští na ujgurské muslimské menšině, konstatovala letos v srpnu zpráva Organizace spojených národů (OSN). Přečinů se Čína dopouští systematicky, strategiemi proti terorismu a extremismu v oblasti Sin-ťiangu. Dlouho očekávaná zpráva vysoké komisařky OSN pro lidská práva Michelle Bacheletové uvádí, že její vyšetřovatelé získali věrohodné důkazy, které dokládají zločiny proti lidskosti - mučení, špatné zacházení či sexuálním zneužívání. Hovoří také o existenci pracovních táborů.
Peking závěry dokumentu odmítl a tvrdí, že text používá lži a dezinformace.
Kalbinur Sidiková, která byla donucena v ujgurských táborech učit čínský jazyk, to potvrdila. K ní se tato vyprávění dostala už v roce 2017, kdy tam vyučovala. „Slyšela jsem o sexuálním zneužívání, stejně jako o praktikách, které (dozorci) používali, aby dostali, co chtěli – třeba elektrické šoky. Mělo se to dít celkem pravidelně,“ podotkla.
Ženy, kterým se něco podobného stalo, bylo podle ní poznat. Bylo to evidentní z jejich chování, i třeba z toho, jak seděly. Sidikové to poprvé řekla její kolegyně, která v kempu učila politiku. Ta o tom slyšela mluvit policisty. Později je sama přistihla, jak se o tom baví. „Zatímco popíjeli, předháněli se v tom, jak znásilňovali ženy, mluvili také o tom, že jedna z nich byla panna,“ sdělila.
Aby se takové historky po táborech šířily, nebylo v zájmu čínské vlády. Proto na místo podle Sidikové vyslala tzv. vyšetřovací tým, který se měl postarat o prevenci. Byla ale už tehdy přesvědčena o tom, že je to pouze divadlo.
Gülbahar Haitiwajiová, která prošla několik věznic a táborů, uvedla, že se o ničem takovém nedoslechla. Dodala nicméně, že se každý tábor liší. Pro Český rozhlas vyprávěla, co se dělo za jejich zdmi.
Uvnitř ‚převýchovného‘ tábora
Haitiwajiová žila od roku 2006 s rodinou ve Francii. Svůj čínský pas si ale nechávala pro případ, že by se do země potřebovala vrátit. Ujgurům, kteří mají zahraniční doklady, totiž režim neuděluje víza. Jenže ona měla v Číně stárnoucí matku, a kdyby se jí cokoliv stalo, chtěla mít možnost okamžitě pomoci.
Toho ale využili čínští představitelé. Dostala povolávací rozkaz z práce, že má okamžitě přijet. Pod pohrůžkou postihu tedy 26. listopadu 2016 přistála v Číně. O čtyři dny později jí sebrali pas, v lednu už nebyla na svobodě. Byla křivě obviněna z podněcování k demonstracím proti režimu a narušování veřejného pořádku. „Což byla naprostá lež,“ řekla k tomu po letech.
Navíc se obvinění měnila a vyvíjela v čase. Když už byla v detenčním centru, vyslechla si také, že nedodržela povinnost čínské občanky nahlásit údajně problematické chování svého manžela a dcery. Ty měli čínské úřady zachytit na fotografii během protestů vůči režimu v zahraničí. Dceru s ujgurskou vlajkou kolem krku. „Kvůli tomu, že jsem je nenahlásila, mě označili za vinou,“ uvedla Haitiwajiová.
Ze zadržovacího centra se pak v průběhu dvou let přesunula do několika věznic a táborů. Při vzpomínání na události, které tu dobu doprovázely, se neubránila slzám. Zažila v nich nelidské zacházení, byla kurtována k lůžku ve své cele a nemohla se pohnout. Do paměti se jí vrylo ponižování, kdy si deset dní nemohla dojít na toaletu, potřebu musela vykonat před ostatními.
„Na co skutečně nezapomenu, bylo to, když jsem byla uvázaná po dvacet dní v zafixované pozici. Z toho deset dní jsem si nemohla dojít na toaletu, musela jsem ji vykonat před ostatními. Na to nikdy nezapomenu, opravdu to byla nejvíce ponižující zkušenost, jakou jsem zažila.“
Gülbahar Haitiwajiová
Jako nejhorší zážitek ale popsala skutečnost a uvědomění si, že se tento útlak děje systematicky vůči jedné skupině obyvatel. „Ostatním se také děly strašné věci. Mučili je a my jsme viděli jejich poranění. To mi lámalo srdce. Vždycky to bylo bolestivé,“ vzpomínala s třesoucím se hlasem.
„Je těžké vyrovnat se s tím, jakou míru vzteku a zlosti používali a používají proti mým lidem,“ zamýšlela se.
„Hororovým“ momentem pro ni byla také chvíle, kdy je dozorci vyvedli z cel ven. Aby se „nadýchali čerstvého vzduchu“. Jenže mrzlo, podle Haitiwajiové mohlo být k minus 30 stupňům a vězni byli oděni pouze do stejnokrojů, nedostali žádné oblečení navíc.
Během několika měsíců vystřídala detenční a koncentrační centrum. Vícekrát zmínila, že každý z táborů je jiný a ona může mluvit pouze ze své vlastní zkušenosti, ale i v tomto ohledu se navzájem lišily.
V detenčním centru musely být ženy celý den v celách, připoutané k postelím. Opustit je mohly pouze ve chvíli, kdy je k tomu vyzval někdo z dozorců. O něco více volnosti měly v koncentračním táboře, ve kterém mohly navštěvovat třeba kantýnu. Volně chodily také do umýváren. Pro vykonání potřeby na toaletě byl ale vyhrazený čas.
Vězni měli zakázáno mluvit ujgursky. „Jakmile odhalili nebo zjistili, že mluvíme naším jazykem, následoval trest,“ upozornila Haitiwajiová.
‚Jako roboti‘
Povinností bylo také docházet na výuku. Hodiny se zaměřovaly na čínský jazyk, politiku a historii. Byly pro to vyhrazené celkem tři bloky – čtyři hodiny ráno, čtyři odpoledne a tři večer. Závěrem týdne, po jedenáctihodinových maratonech, skládali „studenti“ každý pátek zkoušky. Prý aby si režim zkontroloval jejich znalosti.
Učitele od ostatních ve třídě oddělovala skleněná bariéra. Na pořádek dohlíželi dva policisté. Ti ale spíš hlídali, co během hodiny zazní. O „studenty“ se příliš starat nemuseli, ti měli totiž po celou dobu nasazená pouta kolem kotníků a zápěstí, ukazovala Haitiwajiová a sahala si na místa, kde bývaly okovy.
Zpoza bariéry se na vyučovací místnost dívala několik měsíců Kabinur Sidiková. Přestože není Ujgurka, je součástí uzbecké menšiny. Do táborů se dostala jako učitelka čínštiny. „Když mi přidělili tuto práci, musela jsem podepsat dokumenty. V nich bylo přímo řečeno, že se z toho nemůžu svévolně vyvázat nebo žádat o pomoc, nemohla jsem přijít za nikým, abych žádala o přeložení. Musela jsem to přijmout,“ přiblížila svou situaci.
Od března 2017 učila nejprve šest měsíců v mužském táboře, pak ještě další dva měsíce v ženském. Dívky neměly vlasy, při vstupu do tábora jim je oholily a musely nosit stejnobarevnou uniformu, popisovala. „V jejich očích jsem viděla, že ztratily naději, ztratily iluze o životě. Fungovaly jako roboti,“ řekla.
Striktní režim platil i pro ni. Na toaletu mohla pouze ve vyhrazený čas a rozhodně to nebylo v době výuky. Stejná opatření platila pro jídlo. Učitelé měli zakázáno s kýmkoliv komunikovat, během pracovní doby se nemohli podívat na vlastní telefon.
„Bylo to jako být ve vězení,“ poznamenala k tomu, zatímco se sklesle dívala do země a u toho mačkala poutko od kabelky. „Zároveň jsem viděla, v jakých podmínkách žili ostatní. Nebyl to dobrý pocit,“ dodala.
„Museli spát na zemi, pro vykonání potřeby měli pouze jednu minutu, byli neustále spoutáni. Nedokážu si představit, jak to bylo těžké. Způsob, jak se na mě dívali – v jejich očích byla vidět naděje, že je můžu zachránit, nebo jim pomoci. Bylo to hrozně těžké a dodnes se mi tyto momenty vybavují, vracím se k nim.“
Kabinur Sidiková
Nevratný zákrok
Cílem komunistického režimu je dle svědectví menšinu „převychovat“ a také zajistit, aby se dále nerozšiřovala. Ženám se proto v táborech píchají injekce s látkou, která brání menstruaci. Dochází také k nuceným sterilizacím. Té se nevyhnula ani 53letá Sidiková.
V květnu 2019 obdržely ženy, které porodily děti, výzvu. Měly se dostavit do nemocnice na gynekologickou kontrolu. „Bylo to velmi zastrašující. Stálo tam, že pokud ji nepodstoupíme do čtyř dní, bude to mít následky pro celou naši rodinu. Mohly jsme za to pykat na ‚metalovém křesle‘. Všichni věděli, co to znamenalo,“ popsala a odmlčela se.
Následně doplnila, jak vypadalo: železné křeslo, s pouty na nohy a ruce, na sedátku byl výčnělek, který směřoval k análnímu otvoru. Sloužilo také pro elektrické šoky. Jakmile si do něj člověk sednul, byl úplně zafixovaný, nemohl se pohnout.
„Šla jsem proto na kliniku plánovaného rodičovství s rodným listem mé dcery a řekla jsem jim, že nechci mít žádné další děti,“ jenže to jim nestačilo. „Řekli mi, že i přesto musím jít do nemocnice. Vyšetření byla jen záminka.“ Nic jí neřekli. Že byla sterilizovaná, se dozvěděla až posléze.
Přeživší ujgurských táborů
Do Prahy přijely Gülbahar Haitiwajiová a Kabinur Sidiková v polovině října, na pozvání organizace Forum For Human Rights a Centra pro konstitucionalismus a lidská práva. V sérii přednášek promluvily ke studentům Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Při této příležitosti poskytly rozhovor pro Český rozhlas. S překladem pomohla Rahima Mahmutová, ředitelka pobočky Světového ujgurského kongresu ve Velké Británii.
„Položili mě na lehátko, jako při běžné kontrole, píchli mi injekci a já jsem omdlela. Pak si pamatuju akorát to, jak se mnou doktor cloumá, aby mě probudil. Řekl mi jen, že jsem hodně krvácela.“
To mělo být vše, co se o zákroku dozvěděla. „Snažila jsem se postavit, ale nemohla jsem. Cítila jsem velmi silnou bolest,“ vzpomínala. Z nemocnice nemohla dojít sama domů, musela zavolat manžela, aby ji vyzvedl. Silně krvácela i následujících deset dní. Došlo jí, že ji sterilizovali.
V říjnu 2019 dovolily čínské úřady Sidikové vycestovat za dcerou, která už v té době žila v Nizozemsku. Už se nevrátila. Od ledna 2020 veřejně vystupuje a vypráví, co zažila.
Haitiwajiová se dostala ven díky diplomatickému nátlaku Francie v srpnu 2019. Musela slíbit, že neprozradí nic z toho, co se v ujgurských táborech dělo. Zákazu však neuposlechla a kromě toho, že o svém příběhu mluví, napsala také knihu: Přežila jsem čínský gulag.
O tom, zda se v Sin-ťiangu něco změnilo, nemají zprávy. S nikým tam neudržují přímý kontakt. Nevěří ale, že by se kempy zavřely nebo by lidé byli propuštěni. Usuzují tak i podle videí, která se objevila na sociálních sítích, jak se chová čínský režim k lidem, kteří poruší covidovou karanténu. Je na nich podle obou žen například zachycené, jak úřady nechávají lidi doma hladovět. Sidiková i Hitiwajiová proto nepředpokládají, že by režim upustil od ujgurských táborů. A potvrzuje to i srpnová zpráva OSN.
