Češi nevěří státní správě ani politikům, vyplývá z nedávného průzkumu OECD. Podle Matěje Chytila z platformy BYRO, která usiluje o zlepšení kvality české veřejné správy, je kámen úrazu i to, jak česká veřejnost vnímá úředníky. „Veřejná správa nemůže dělat svou práci dobře, dokud všichni do zblbnutí opakují bludy o úřednících – o tom, jak jsou líní, neschopní, nic nedělají, chodí domů ve dvě a mají své jisté,“ říká pro iROZHLAS.cz a Radiožurnál.

Rozhovor Praha 6:20 23. července 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Podle průzkumu OECD jsme ve všech ohledech důvěry ve stát, politiku a politiky i sebe navzájem lehce či více pod průměrem zbytku OECD zemí. Nabízí se otázka, proč?
Není úplně divné, že jsme na tom o něco hůř než země, které mají státní instituce stabilněji zavedené po delší dobu. Není ani překvapivé, že nejsme nejhorší.

První věc, kterou bychom si mohli říct, je, že české instituce a český stát na tom nejsou vůbec špatně. Řešíme digitalizaci státu, dostupnost vzdělávání nebo kvalitu zdravotního systému – ale to nejsou unikátní výzvy. Potýkají se s nimi i okolní státy, včetně těch západních.

Když to odlehčím, každého Pražana může těšit, že starosta města New York před dvěma týdny slavnostně oznámil zavedení popelnic na směsný odpad. Tím úspěšně dohnal rok 1931, kdy jsme je zavedli v Praze.

Je občas dobré si užít ty chvíle, kdy nějaká západní metropole slavnostně zavádí něco, co my dávno používáme a funguje nám to. Z druhé strany je také důležité upozorňovat na ty věci, které všechny okolní státy mají dávno hotové a my přešlapujeme na místě. Nebo hůř - zatímco ostatní metropole odstraňují městské autostrády, my je budeme ještě dvacet let budovat.

Asi bych nepoužíval OECD report jako nějakou ponurou zprávu o tom, že jsme na tom špatně. Česká republika se ho účastnila poprvé a je dobré si uvědomit, že OECD měří určité parametry, které jsme do teď příliš neřešili. 

Jako například?
Například důvěru ve stát, v samosprávy a v instituce v mezinárodním srovnání. Důvěra je důležitý prostředek k tomu, aby interakce mezi veřejnou sférou a lidmi fungovala dobře. Aby lidé platili daně a vůbec dodržovali dohodnutá pravidla, potřebují důvěryhodného partnera ve veřejné správě. 

A zároveň je důležité říci, že OECD průzkum se zaměřoval na demokratické země. A v demokratických zemích to není tak, že by lidé a priori měli nadstandardně důvěřovat vládám. 

Trocha nedůvěry ve vládnutí je namístě a myslím si, že není cílem žádného takového průzkumu, ani snahy politických stran a politiků, aby lidé měli stoprocentní důvěru ve vládu. Nežijeme v Severní Koreji. 

Průzkum říká o všech zemích OECD, že důvěra v policii a soudy je nejvyšší a důvěra v národní vlády je nejnižší, což je ale v něčem dobrá zpráva i pro politiky a neměli bychom jim výsledky otloukat o hlavu. 

Kdyby to bylo naopak, lidé nevěřili soudům a policii, ale věřili víc politickým stranám, tak máme zaděláno na průšvih. Do takové situace směřují například Spojené státy, kde bude na podzim polovina lidí věřit víc svému kandidátovi na prezidenta než volebním komisím či dokonce soudům.

Jedna věc je důvěra ve vládu a druhá věc je důvěra ve státní správu, tedy aparát, který by měl být nezávislý na politice. Podle průzkumu věří státní správě jen 34 procent Čechů, přičemž průměr důvěry v zemích OECD je přes 45 procent.
Myslím, že zajímavé je se podívat, v čem Česko z toho průzkumu vyčnívá. U nás mají starostové obcí větší důvěru než státní správa, což zdaleka není v Evropě pravidlem.

V jiných zemích je to opačně nebo jsou čísla vyrovnaná. S tím je důležité pracovat, například když teď diskutujeme efektivitu hospodaření a práci těch nejmenších samospráv.

Česko má mimořádně vysoký počet obcí, ty mají proto často obtíže získat potřebné nástroje a kompetence pro svou práci a jejich efektivita je nízká. Ale pokud mají vyšší důvěru občanů, je potřeba velmi opatrně přistupovat k jakékoli změně.

A proč je u nás státní správa méně důvěryhodná než v jiných zemích? 

Moje interpretace situace je taková, že ve střední Evropě se před třiceti lety setkaly a sečetly dvě vlny v uvažování. Tou první byla vlna neoliberalismu, který od osmdesátých let v celé Evropě prosazoval zmenšování státu, outsourcing a privatizaci řady státních služeb a institucí.

Například v Británii?
To je jeden z nejznámějších příkladů. Tato vlna uvažování se přelila i do střední Evropy, kde ale navíc vládla hluboká deziluze z pozdní normalizace.

Tam se při změně politického režimu rozpadla strnulá, zkorumpovaná komunistická byrokracie a následkem byla zcela pochopitelná a správná společenská reakce: zakládání firem a budování soukromého sektoru, opravování domů, zakládání spolků, obnova univerzit a tak dále. Práce pro stát nebyla atraktivní pro většinu mladých lidí ani pro lidi ve středním věku, kteří začínali své kariéry často od nuly a v jiném odvětví. 

Obě tyto vlny pomalu doznívají, ale pořád mají svou sílu. Dnes mladší generace vnímají práci na ministerstvu nebo jiném úřadě jako prestižní a atraktivní práci s velkým dopadem. A jejich rodiče se podivují, proč chtějí pracovat pro „národní výbor,“ když mají příležitosti jinde.

Pak jsou ale aspekty státní správy, se kterou jsou Češi podle průzkumu spokojení. Příkladem je zdravotnictví, kdy 59 procent Čechů uvedlo spokojenost se zdravotním systémem, ačkoliv průměr ostatních zemí OECD je pouhých 52 procent.
To je důležité: neházet veřejné služby a instituce do jednoho pytle. V něčem jsme napřed, v něčem průměrní a jinde pozadu. Máme velmi dostupnou zdravotní péči – to vědí nejen čtenáři výzkumu OECD, ale i každý, kdo chvíli žil v jiné ze západních zemí, které jsou na tom hůř.

O digitalizaci státu často mluvíme a píšeme jako o mále katastrofě – ale v německých novinách se dočtete víceméně totéž.

Česko má nejhlubší propad reálných mezd ze zemí OECD, za rok klesnou o 8,3 procenta

Číst článek

Byla by škoda házet všechny služby do jednoho pytle a říkat, že stát nefunguje a úředníci nefungují. Některé instituce fungují výborně a měli bychom o nich vědět.

Například Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) je relativně mladá instituce, která má však mimořádný dopad na debatu o tom, jak má vypadat kyberbezpečnost států. Její zaměstnanci pravidelně školí a vzdělávají své protějšky v řadě západních zemí.

Dnes patří mezi několik málo úřadů, které nastavují profesní standardy pro celý svět. To většina Čechů neví, protože tento úřad má na jejich každodenní životy těžko viditelný dopad.

Dalším příkladem může být Institut plánování a rozvoje a jeho Centrum architektury a městského plánování. Po pražském vzoru dnes podobnou instituci staví například Bratislava. Institut získává prestižní mezinárodní ocenění v oblasti geografických informačních systémů a mapování. Navíc výborně komunikuje s pražskou veřejností velmi složité téma, které je politické i odborné zároveň.

Činnost těchto úřadů není široce známá a většina lidí ani neví, že existují. Jsou ale dobrým příkladem něčeho, co se daří a na co bychom měli být hrdí.

My se často soustředíme na to, co skvělého se děje ve Finsku, Dánsku nebo Británii a proč Česko zaostává. Inspirace zahraničím má určitě smysl, ale jako vzor pro proměnu jsou často užitečnější národní příklady úspěšné praxe, která obstojí v mezinárodním srovnání.

A když to vezmeme z opačného konce, čím by se naopak Česká veřejná správa měla inspirovat v zahraničí?
Dobrým příkladem v řadě ohledů bývá Británie, nejen proto, že má státní správu na vysoké úrovni. Zároveň všichni umíme anglicky a známe sira Humphreyho ze seriálu Jistě, pane ministře.

Britská veřejná správa prošla neoliberální vlnou stejně jako ta česká a potýká se i s podobnými problémy – nedokáže zaplatit dobré lidi v nedostatkových profesích, bojuje s resortismem i s politickou nestabilitou, obtížně prosazuje složitější reformy.

V čem nás mohou Britové inspirovat, je nepochybně komunikace státu, design veřejných služeb nebo digitální transformace.

Srozumitelná, jednotná a přístupná komunikace státních organizací v mnoha oblastech zlepšuje a usnadňuje fungování státu. Britská státní správa má dnes stejné logotypy a vizuální styly všech ministerstev, jejich webové stránky mají stejný vzhled a orientace na nich je relativně snadná, všechny jsou na jedné doméně (tu zavádí postupně i Česko).

To může znít jako formality, ale je to kriticky důležité – občanům nezáleží na tom, jak se jmenuje váš úřad, ale zda rychle najde srozumitelně popsané řešení životní situace.

Většině lidí je úplně fuk, jestli jste úřad práce, ministerstvo nebo nějaká agentura. A stovky logotypů, vizuálních a komunikačních stylů či webů jsou nejen mimořádně nepřehledné, ale taky fenomenálně nákladné.

Potřebujete stovky lidí, zpravidla externistů, kteří vám vytvářejí layout každého složitějšího výstupu – letáků, plakátů, prezentací, malých webových stránek (microsites), dílčích komunikačních kampaní a tak dále. Do toho každých pár let nákladně soutěžíte nové weby, nové logotypy a nové styly, které málokdy dokážete dobře implementovat.

Britové zjistili, že podobně jako my budou roky propojovat a sjednocovat historické digitální systémy ve veřejné správě, databáze a informační celky, které jsou často v zajetí historických smluv a vendor-locku (zjednodušeně závislost zákazníka na dodavateli konkrétního řešení). Ale co mohou udělat hned, je změnit komunikační rozhraní s veřejností, a ušetřit tak peníze i úsilí.

Nabízí se otázka, proč jsme to ještě neudělali?
České vlády podobné návrhy projednávaly mnohokrát. Jenže všichni, od předsedy vlády po posledního posluchače rozhlasu, se dokolečka ptají jen na náklady – co nás to bude stát?

Všechny podkladové studie počítají náklady, ale žádné úspory. Přitom stávající komunikační chaos je mimořádně drahý – v přímých nákladech za externí dodavatele, i v nepřímých, spojených s obrovskou ztrátou v efektivitě komunikace.

Dnes jsme zamčení do resortů ve velkých, kamenných, památkově chráněných budovách, které mají zpravidla obskurní webové stránky, na nichž se často nevyznají ani úředníci, natož veřejnost. A každou chvíli nějaká instituce zahájí nákladnou přestavbu svého komunikačního a vizuálního stylu.

Úředníci pak dál zadávají externím agenturám práci i na jednoduchých komunikačních výstupech, protože nemají jednu robustní, společnou a tudíž levnou sadu nástrojů, jak tyto výstupy lidem dodávat. Náklady jsou ve stovkách milionů korun ročně. 

Dokud nebudeme mluvit o tom, kolik nás stojí současný stav, změna se nemůže odehrát. Ve chvíli, kdy někdo spočítá, kolik nás stojí současný stav, začne lidem připadat drahý a tou změnou projdeme. A tuhle debatu mohou kompetentní úředníci vést už dnes, nemusíme čekat na další volby a politickou spásu.

To nás vrací zpátky k otázce o důvěryhodnosti státu. Jednotný komunikační styl veřejné správy není otázka hezčího loga, ale dostupnosti a důvěryhodnosti informací, které nám státní instituce poskytují. To  je podle mě způsob, jak budovat důvěru občanů ve stát. 

Zmiňoval jste, že Britové jsou také napřed v digitalizaci služeb. Můžete být konkrétní?
Británie se probudila do digitální doby jen o trochu dříve než Česko. Oni v tomhle nebyli nějak extrémně před námi, ale zjistili, že nemohou nic postavit na zelené louce a mají celou řadu historických datových sad, které spolu nekomunikují, které se navzájem nemohou doptávat a které nejsou moc užitečné pro člověka, který řeší konkrétní životní situaci. Jednotlivá ministerstva spravují nástroje a data, která si jen obtížně rozumí s těmi ostatními.

25:01

Odklad digitalizace by byl proti výstavbě, říká úřednice. Hospodářská komora mluví o problémech

Číst článek

Běžného občana ale samozřejmě vůbec nezajímá, zda jste úředníkem v přenesené nebo samosprávné působnosti, jak se jmenuje vaše ministerstvo či organizace. Prostě jste úředník, ať už vydáváte správní rozhodnutí, nebo radíte, kam si přistavit popelnici. 

Britský stát vytvořil centrální digitální jednotku, které říkají Government Digital Service. A ta poskytuje podporu, součinnost, ale i standardy všem centrálním organizacím.

A postupně tak překonává roztříštěnost nejen v oblasti digitálních nástrojů, ale i v digitálních službách. A v tom je klíčová přidaná hodnota: soustředí se primárně na potřeby uživatelů – občanů v konkrétní situaci – a staví digitální služby okolo nich.

Ve státní správě jste strávil přes deset let. V Británii jste studoval veřejnou politiku a nyní usilujete o posílení české veřejné správy skrz platformu BYRO. Co vás přimělo k tomu, vystoupit z role úředníka a snažit se veřejnou správu zlepšit?
Po zkušenostech v soukromém sektoru i v politice jsem největší profesní výzvu zažil ve chvíli, kdy jsem měl za úkol realizovat strategické změny schválené politickým vedením hlavního města, a posléze jednoho ministerstva. Tedy podpořit cestu mezi strategickým rozhodnutím a jeho naplněním. Ta cesta ale připomíná spíš močál, ve kterém se všichni po kolena v bahně snaží neutonout.

Abych to objasnil: ať jde o vzdělávání, zdravotnictví, ekonomiku či myslivost, většina veřejné pozornosti je upřena k politické diskusi, která končí rozhodnutím Parlamentu.

Implementaci, tedy to, co konkrétně zákon přinese, však často přehlížíme. A právě implementace, kterou mají na starosti úřady a úředníci, je v mnoha oblastech naprosto kritická. 

Pro příklad: pokud se vláda rozhodne změnit sazbu DPH o jeden procentní bod, čeká ji spousta politického vyjednávání, vysvětlování a dřiny, ale schválením novely zákona je práce v podstatě hotová – implementace takové změny je jednoduchou administrativní operací. Změní se několik předpisů, formulářů a je hotovo.

Digitalizace veřejné správy by mohla využívat otevřený kód. Systém by byl efektivnější, věří expert

Číst článek

Pokud se ale politická reprezentace rozhodne například reformovat péči o duševní zdraví, snížit byrokratickou zátěž malým farmářům nebo dekarbonizovat ekonomiku, je politické rozhodnutí jen důležitá první část obrovské skládačky.

Regulace v těch oblastech jsou komplexní a propojené s mnoha dalšími odvětvími, dopadají na spoustu aktérů. V implementaci takových rozhodnutí selháváme – a politici za to nesou jen dílčí část odpovědnosti. Potřeba velkých, systémových změn roste úměrně tomu, jak se proměňuje náš svět.

Aby tohle stát dokázal, potřebuje sebevědomou, kompetentní, otevřenou a důvěryhodnou veřejnou správu. A politici to za vás neudělají, protože na to prostě nemají čas – dali jste jim čtyři roky na to, aby dokázali nemožné, zázraky pokud možno do konce kvartálu.

Veřejná správa ale nemůže dělat svou práci dobře, dokud všichni do zblbnutí opakují bludy o úřednících – o tom, jak jsou líní, neschopní, nic nedělají, chodí domů ve dvě a mají své jisté.

Když tohle nějaké profesi dekády otloukáte o hlavu, nemůžete pak od ní čekat, že vám rychle a účinně pomůže při globální pandemii neznámého viru, prudkém zhoršení bezpečnostní situace nebo při adaptaci na měnící se klima.

Proto jsme založili BYRO, je pro tvůrčí a odhodlané úředníky, kteří chtějí už teď dělat svou práci dobře, přispět k vyšší kvalitě života v Česku a pomoci v tom i svým kolegům. Mají základní ochotu k otevřenosti, nepotřebují schovávat věci, které nejsou tajné. Mají mezinárodní rozhled, dobré vzdělání, kompetence a energii.

Někteří jsou mladí, jiní na vrcholu své kariéry. Referenti, ministerští radové, sekční ředitelé i tajemníci. Muži i ženy, samozřejmě. Spojuje je odhodlání zlepšit efektivitu a důvěryhodnost českého státu a samospráv. A vrátit tomuto odvětví profesní prestiž.

BYRO takové lidi propojuje a podporuje. Ti, kdo už mají něco za sebou, se stávají mentory mladších kolegů. Napříč resorty a sekcemi, abychom posílili spolupráci a odstraňovali překážky a neporozumění. Ředitelé odborů, sekční ředitelé ministerstev, vedoucí agentur hledají společné způsoby, jak svou práci dělat důvěryhodně, efektivně a jak vrátit tomuto odvětví profesní prestiž.

Abychom mohli dobře hospodařit s veřejnými prostředky, potřebujeme nejen transparentní, ale také efektivní stát. Účinnost nedokážeme zajistit bez toho, aby lidé, kteří se na tom podílejí, měli odpovídající nástroje, kompetence, vzdělání a pracovní prostředí.

Co vnímáte jako hlavní výzvy?
Kdyby byl český úřad auto, pak má velikou a silnou brzdu – i tu ruční, a jen malinký pedál plynu. Každá změna je nákladný a bolestivý proces plný omylů – pokud o ni stojíte, dejte prostor lidem, kteří si za vás natlučou nos. 

Možná to začíná vzdělávacím systémem, kterým moje a starší generace prošly. Hlavním úkolem bylo hodiny poslouchat, jak se věci mají a jak svět funguje. Na konci pak samostatně, bez ostatních vypracovat odpověď na otázku s jedinou správnou odpovědí, v jedné konkrétní disciplíně. Neúspěch se měřil podle počtu chyb, k úspěchu stačilo žádnou neudělat. 

Méně vysokoškoláků i nižší platy. Český vzdělávací systém je ve srovnání se zahraničím podprůměrný

Číst článek

Jaké kompetence ale potřebuje dnes vrchní sekční ředitel ministerstva? Rychle se zorientovat v nepřehledném světě, dobře komunikovat, prezentovat a zjednodušovat. Umět spolupracovat s lidmi různých povah, pochopit strategické zadání a vytvořit to operativní. Lineárních procesů a jednooborových výzev ubylo.

Těch komplexních rychle přibývá. Na nic není dost času. Potřebujete generalisty schopné pochopit základy mnoha odvětví a vytvořit týmy schopné dojít rychle k mlhavému cíli. Vaše někdejší úspěchy v diktátu z češtiny vám v tom nijak nepomohou.

Český stát čelí krizi, protože byl designován pro jinou dobu. Centrum legitimní moci bylo ve Vídni, později v Praze, lidé měli minimální možnost na ní participovat. Tato moc se prostřednictvím hierarchických organizacích propisovala dolů – prostřednictvím papírů, které jsme si posílali. Při zrodu a na vrcholu existence národních států, na začátku a vrcholu industriální doby to dávalo naprostý smysl.

Tato doba však zmizela a my nejsme připraveni přemýšlet znovu o fungování státu. Státu, ve kterém za sto let dramaticky vzrostla osobní i politická svoboda lidí, úplně se proměnilo hospodářství a digitální technologie porazily knihtisk a potrubní poštu.

Bez lidí, kteří tvoří stát, tu výzvu překonat nezvládneme. Sen řady politiků a veřejnosti, totiž že přijdou, vyházejí neschopné úředníky a nahradí je nějakými kompetentními spasiteli, se nikdy neuskutečnil a neuskuteční. 

Reálné platy úředníků podle nejvyššího státního tajemníka Jindřich Fryče v období 2019 až 2024 poklesly o zhruba 11 procent.  Je vůbec možné dosáhnout změny v době, kdy veřejná správa není schopna nabídnout úředníkům konkurenceschopné platy?
Samozřejmě je to v něčem začarovaný kruh, já bych ho rád rozbil z jiné strany. Ultimátním chlebodárcem všech úředníků jsou čeští daňoví poplatníci. A pokud lidé, kteří v Česku platí daně, nevěří tomu, že v těch úřadech někdo dělá dobrou práci, nebudou za to chtít platit. 

Přesvědčit je můžeme jen tím, že ukážeme odhodlání, kompetence a výsledky, které už dnes úředníci mají. A zároveň i ty předpotopní technologie a toxické pracovní prostředí, v němž pracují – a navzdory jemuž jsou někteří schopni těch výsledků dosáhnout. A pak teprve má smysl bavit se o platech. Plošné přídavky jsou jako plošné škrty – zatím nikomu moc nepomohly.

Věřím, že část veřejnosti pak připustí, že za malé peníze a v toxickém prostředí vám příliš dlouho nikdo dobrou práci dělat nevydrží.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít