Ukrajinská Avdijivka je už téměř rok bez proudu. Lidé se tu schází v bytovce, aby si dobili telefony
Ukrajina už se nepotýká s plošnými výpadky elektřiny, které v zimě způsobily ruské raketové útoky na energetickou infrastrukturu. Poblíž válečné linie ale lidé žijí bez proudu a prakticky bez telefonického spojení už od loňského jara. V Avdijivce se schází obyvatelé v přízemí bytovky, aby si dobili telefony, tablety nebo akumulátorové svítilny.
Doněcká oblast, město Avdijivka, přesněji řečeno její ohořelé ruiny. V jejich podzemí se stále ukrývá několik tisíc civilistů, kteří z různých důvodů své město nechtějí opustit. Zlověstné ticho, přerušované ruskými útoky a ukrajinskou reakcí, náhle střídá povědomé vrčení generátoru.
V přízemí bytovky nacházím asi dvacet lidí, kteří si tu dobíjejí telefony, tablety nebo akumulátorové svítilny. Celému tomuto energetickému zázraku velí pan Ruslan, jinak správce domu.
„Nabíjíme tady akumulátory, které lidi přinášejí ze sklepů, kde žijí. Tento generátor taky napájí jediný vysílač mobilního signálu, který v Avdijivce funguje. Takže někdy dokonce máme i internet, ale není to stabilní připojení. A taky tady vydáváme humanitární pomoc, kterou nám dobrovolníci přivážejí,“ říká Ruslan.
Správce domu by měl mít přehled o tom, kolik lidí tu z původních více než třiceti tisíc zůstalo.
4:47
Česko by v Dnipru mohlo opravit letiště. Pak by se mohlo jmenovat třeba po Janu Husovi, říká starosta
Číst článek
„Myslím si, že asi tak dva tisíce, nebo spíš více. Nevím, kolik lidí žije ve čtvrti rodinných domků. V zimě jsme jim dávali uhlí a vím, že odtud přijelo nejméně dvě stě lidí, hlavně starých, kteří se do města neodvažují. Jednou jsem tam zajel a viděl jsem, že skoro před každým domkem je ve sněhu prošlapaná cestička,“ vysvětluje správce domu.
Lidé se vrací
Podle něho se teď se do Avdijivky, ačkoli se to může zdát divné, začínají lidi vracet. „Každou chvíli se nějací noví objeví, ptám se jich: Odkud jste přijeli a proč? Většinou říkají: Z Dnipra, práci jsme tam nenašli, prodali jsme veškeré zlato, ‚vyluxovali‘ kreditní karty a už jsme tam neměli co dělat,“ přibližuje pan Ruslan.
Ponuré vstupní prostory této bytovky teď slouží nejen jako dobíjecí stanice a internetová kavárna, ale vlastně jako společenské centrum, obchod a dům služeb.
Podle Ruslana tu lidé mají všechno a můžou se tu i nechat ostříhat. „My tady bydlíme, protože naše byty a domy jsou rozbité. Teď právě rozvážíme vodu po všech krytech. Dnes je trochu klidněji, a ráno jsme proto jeli pro dříví do kamen a k vrtům pro vodu,“ vypráví.
5:09
Prý tady čekáme na příchod ruského světa, říká žena z Vuhledaru. Z města nechce odejít kvůli svým psům
Číst článek
„Pekelné ostřelování trvalo dva týdny, to jsme na ulici nevystrčili ani nos, protože palba ani na okamžik neutichala. Ale na druhou stranu: to ticho nás znepokojuje ještě více, protože Rusové obvykle něco chystají. Ale když slyšíme ‚buch, buch, buch‘, znamená to, že je všechno v pořádku, že naši chlapci jsou na místě a bojují,“ popisuje místní správce domu.
‚Jen‘ dělo
Přesunujeme se podél válečné linie na sever Doněcké oblasti do jedné z vesnic, kterou ukrajinská armáda osvobodila na podzim. Teď se odtud ukrajinské síly snaží vytlačit ruského protivníka směrem k ruské hranici. A je to slyšet, někdy až moc intenzivně.
Jeden z bodrých místních strýců nás uklidňuje, že tohle je „jen“ dělo. Ruská odpověď ale může přiletět kdykoli, připouští. Kvůli tomuto nebezpečí zatím energetici nemohou opravit poškozené elektrické vedení a vesnice žije bez proudu už deset měsíců.
Pan Anatolij a jeho žena Ljuba mají hodné sousedy, kteří přivezli solární panely, a místní si tak mohou dobít akumulátory, které vymontovali z aut. Paní Ljuba drží v ruce telefon a hledá signál. Ze zkušenosti už ví, že ho někdy najde, když se postaví do dveří mezi kuchyní a obývákem. Signál prý přichází nejčastěji ráno nebo večer.
Říká, že člověk si zvykne na všechno, i na život bez telefonu a elektřiny.
