Centrum pro uprchlíky i oběti domácího násilí. Na Ukrajině jich je jedenáct, další vznikne v Praze
Vzpomínky na útěk před ruskou armádou, traumata ze sexuálního násilí, anebo taky strach o své blízké na frontě. I s tím se v posledních měsících vyrovnávají statisíce Ukrajinců. Přímo v zemi jim s tím pomáhají třeba speciální centra pro přeživší. První mimo území Ukrajiny má vzniknout v Praze. Na Ukrajině jich funguje už jedenáct.
Hlavní ulici v západoukrajinských Černivcích lemují historické domy. Dál od centra přejdou v bytovky postavené za Sovětského svazu. Jedna z nich má v přízemí velká okna a nad nimi novou ceduli s nápisem Centrum pomoci přeživším.
Centrum pro uprchlíky i oběti domácího násilí. Na Ukrajině jich je 11, první za hranicemi vznikne v Praze
Vevnitř na pohovce sedí mladá matka se dvěma dětmi. Další žena si ověřuje, že má na matku správné telefonní číslo.
Rastislava je takzvaná case manažerka, tedy pracovnice, která má v centru na starosti zjišťování potřeb jednotlivých klientů a jejich propojování s dalšími pracovníky.
Pro běženkyni z Luhanské oblasti a její dvě malé děti zrovna domlouvá stěhování do nového bydlení za městem.
„Už na západě žije přes rok i s partnerem. Několikrát se nepohodli a naposledy ji velmi silně zbil,“ popisuje Rastislava situaci, ve které se mladá matka ocitla. „Takže utekla z domu a v trolejbusu viděla náš plakát. Tak za námi přišla s prosbou o pomoc.“
„Přišla jsem sem a neměla jsem u sebe ani žádné peníze. Dali mi nějaké peníze, pomohli mi zařídit si nový pas,“ vzpomíná běženkyně na první zkušenosti s centrem.
Nejdřív jí pracovnice zajistily dočasný krizový pokoj. Potom ji propojily s centrem sociálně-psychologické pomoci. Centrum rodině taky pomohlo najít jiné bydlení ve městě. Teď běženkyně přišla o pomoc s bydlením požádat znovu, protože majitel původního bytu zvýšil nájem a na to už neměla.
„Nerozdáváme tu humanitární ani materiální pomoc. Ale můžeme lidem dát kontakty na konkrétní organizace a taky s nimi přímo zavolat,“ vysvětluje vedoucí centra Alona Ignacievová.
O klienty se tu stará multidisciplinární tým. Kromě case manažerky jsou tu i psychologové, právnička a sociální pracovnice. „To je tvář našeho centra,“ představuje Oksanu její vedoucí. „S ní se tu lidé setkají jako první. Ona vytváří tu příjemnou atmosféru. Její úkol je, aby lidé pocítili, že toto je bezpečný prostor.“
„Mámu psychologa i psycholožku. Takže ženy, které prošly nějakou nepříjemnou zkušeností s muži, si můžou samy vybrat, s kým chtějí pracovat,“ popisuje vedoucí centra a ukazuje mi místnosti, ve kterých můžou lidé s psychology své těžkosti probrat v soukromí.
Zatímco matka z Luhanské oblasti se sociální pracovnicí a case manažerkou řešila svou bytovou situaci, jejím dětem se věnoval místní psycholog Ihor: „Hráli jsme si s nimi, využívali jsme taky techniky arteterapie. Ukázalo se, že mají hodně energie, takže jsme se jim věnovali, aby máma měla dost času pro sebe.“
Když se napijí, přicházejí konflikty
„Ale děti nezapomínají, co viděly…“ říká matka, když jedno z dětí začne vyprávět o tom, jak mají mámu rádi, ale jak ji otec bil.
Případů domácího násilí podle Rastislavy od začátku války nicméně obecně ubylo. „Muži často odešli bojovat,“ vysvětluje. „Ti, kteří zůstali, ví, že když přijde policie, může je poslat do války. A ten, kdo se toho hodně bojí, tak se zvlášť snaží na sebe neupozorňovat. Ale když se napijí, tak často přicházejí konflikty.“
Jak pomoci dětem, které trpí válkou? Když zní sirény, tak si zpíváme, říká psycholožka z Kyjeva
Číst článek
S násilím se v rodinách setkávají i staří lidé. „Přišla k nám třeba babička s tím, že už ji delší dobu bije její syn,“ vypráví Rastislava jeden z příběhů, se kterým se za posledního půl roku setkala.
„Takže jsme se spojili s policií a nakonec začali věc vyšetřovat. Babička k nám stále přichází, děkuje za pomoc, říká, že vůbec nevěřila, že je možné z toho všeho utéct,“ dodává case manažerka.
Přijít může kdokoliv
Podle vedoucí Alony Ignacievové může do centra přijít kdokoliv – běženci i místní lidé. Do centra vede nájezdová rampa, aby se sem dostali třeba i lidé na vozíku. Žádné dokumenty nebo osobní údaje tu po nich nepožadují.
„Stačí jen, aby přišli a řekli, s čím potřebují pomoc,“ popisuje Ignacievová nízkoprahový přístup centra. „Víte, jsou případy, kdy nám lidé nechtějí říct své příjmení a ani jméno. A my to respektujeme a říkáme jim, že na to mají právo.“
Když jeden den ráno přišla do práce, tak našli na schodech před centrem muže. „Do města přijel v sobotu a žil dva dny na vlakovém nádraží,“ vypráví Rastislava. Někdo dal muži kontakt na centrum, ale to je přes víkend zavřené.
Když se s ním v pondělí ráno pracovnice setkaly, tak zjistili, že je to běženec ze Sumské oblasti ležící na severovýchodě Ukrajiny při hranicích s Ruskem. To pohraniční vesnice téměř každodenně ostřeluje.
Rastislava muži vysvětlila, kde je centrum pro nouzové ubytování, kam se zaregistrovat jako vnitřně vysídlený, u koho požádat o humanitární pomoc. „Říkal, že on je připravený pracovat,“ pokračuje Ratislava.
„Napsala jsem mu adresu úřadu práce. Ale kdyby ho nenašel, tak klidně může znovu přijít k nám. Můžou nám z úřadu poslat seznam volných pracovních míst a může si je prohlédnout přímo tady.“
Záběr toho, s čím zvládne centrum poradit, je poměrně široký. Za rohem velké vstupní místnosti s dětským koutkem, recepcí a několik stoly pro psychology a taky zástupce různých spolupracujících organizací sedí právnička Olga. Chvíli čekám, až skončí konzultaci.
„Vnitrostátním uprchlíkům radím hlavně s rodinnými záležitostmi - stanovení péče o dítě nebo blízkou osobu,“ popisuje Olga. „Čím se ale zabývám já bezprostředně, jsou zmizelí – pohřešovaní - vojáci a vojáci v zajetí. Ta žena, se kterou jsem teď mluvila, tak její muž je nezvěstný.“
S podobnými případy přicházejí za Olgou manželky a taky rodiče mobilizovaných vojáků stále častěji. Konzultuje s nimi, na jaké úřady a organizace se můžou obrátit. „Často neví, jak svůj dotaz formulovat. Pomáháme jim stanovit si první kroky,“ vysvětluje právnička.
„Radíme jim taky, na které linky je možné zavolat a zjišťovat informace,“ dodává Olga. Lidé se jí pak často ozývají, že už jim třeba přišel balík s dokumenty o zesnulém synovi nebo manželovi.
Nedávno se jí ale taky ozvala žena, která neměla o svém manželovi sedm měsíců žádné informace. Olga jí poradila, na koho se obrátit. Žena nakonec získala potvrzením, že její muž je v zajetí a že tedy žije.
Problémem jsou peníze
Přestože centrum je otevřené pro kohokoliv z celé Černivické oblasti, místní pracovníci si uvědomují, že jejich služby jsou dostupné hlavně těm, kteří žijí přímo ve městě.
Jak čelit strachu z války? Zaměřte se na rodinu a sport, radí vojenská psycholožka
Číst článek
„Víme, že z oblasti by k nám mohlo přicházet i více lidí. Problém jsou ale peníze a taky to, jak se k nám dostat,“ přiznává vedoucí Alona. „Jak nemají alespoň 100, 150 hřiven (60–90 korun), tak k nám nejspíš nepřijdou.“
Občas se snaží zástupci centra vycházet i do terénu a navštěvují například kolektivní centra, ve kterých stále ještě bydlí někteří běženci, nebo některé vesnice. Mluví v nich i s rodiči dětí a nabízejí jim psychologickou podporu.
„Děti často špatně jí a špatně spí,“ popisuje case manažerka Rastislava. „Už je to třeba i rok, co viděli hrozné věci během války, ale stále je ty vzpomínky ještě drží. Ale rodiče si často říkají, že děti z toho vyrostou a zapomenou na to. Jenže tak to nefunguje. Tak se rodičům snažíme vysvětlit, aby k nám přeci jen přišli.“
Podle Rastislaviny zkušenosti si rodiče často celou situaci promyslí a nakonec do centra přijdou. Třeba i měsíc od prvního setkání. A nezřídka se stává, že nakonec pomoc psychologa vyhledají i dospělí. „Lidé třeba stále vzpomínají, jak bylo těžké odjet z oblastí bojů,“ říká Rastislava.
Případ někoho, kdo by zažil násilí od ruských vojáků, ještě v centrum neměli. S podobnými případy se podle vedoucí Alony setkávají spíše v centrech blíž bojové fronty. Například v Chersonu a Charkově má centrum mobilní týmy. Jeden z nejnovějších přírůstků v síti je středisko ve městě Kropyvnyckyj ve střední Ukrajině – bezpečnější míst stále docela blízko jižní i východní frontě.
Bezmoc, nejistota a strach. Lidé v Česku řeší psychické problémy spojené s válkou na Ukrajině
Číst článek
Centrum v Černivcích otevřelo před půl rokem – za tu dobu se na něj obrátilo přes tisíc lidí. Stejné zařízení funguje taky v západoukrajinském Lvově. Právě tam vyjeli v uplynulých dnech i zástupci české vlády.
Centrum pomoci v Česku
„Ve Lvově proběhlo jedno ze série jednání. Na něm byl představen model center, která již fungují na Ukrajině,“ popsala zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. „My nyní jednáme s českými NNO (nevládními neziskovými organizacemi, pozn. red.) a dalšími institucemi poskytujícími pomoc obětem, jak tento model využít a nastavit v ČR.“
Už na konci května o zřízení centra Laurenčíková v Česku jednala s Katerynou Levčenkovou, zmocněnkyní ukrajinské vlády pro rovnost pohlaví. Centrum v Česku bude podle obou zástupkyní vlád sloužit i jako místo pro shromažďování důkazů při vyšetřování zločinů proti lidskosti.
Ukrajinská centra financuje Populační fond Organizace spojených národů. Podporu od agentur OSN by mělo získat i centrum v Česku. „Financování tohoto centra bude zejména při rozjezdu a první fázi realizace garantovat Mezinárodní organizace pro migraci,“ říká zmocněnkyně vlády pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.
Organizace samotná ale podporu zatím nepotvrdila. A stále taky není jasné, kdy začne centrum v Česku fungovat. „V tuto chvíli nemůžeme dát nějaký konkrétní termín otevření centra v Praze. Věřím ale, že se k němu postupně blížíme,“ uvedla vládní zmocněnkyně.
