Jásající, zdevastované město. Do Aleppa se vrací syrští uprchlíci a místní slaví v oblaku nejistoty
Do rodného města se vrátili z Turecka i odjinud, kde bylo bezpečněji než v Sýrii. Když ne natrvalo, tak alespoň aby zjistili, co zbylo z místa, kde by mohli žít. Syřané obcházejí domy a procházejí se po starých čtvrtích, z nichž některé už přestaly existovat. Náladu ve městě Aleppo, v mnohém symbolu syrské občanské války, popisuje tři dny po pádu režimu Bašára Asada deník The New York Times.
Třiadvacetiletá Amar z města uprchla s rodinou před téměř deseti lety a skončila v Turecku. Tam se vdala, měla dvě děti, nikdy ale nepřestala doufat v návrat do Aleppa. Do rodného města se vrátila v neděli.
„Dá-li bůh, už Sýrii nebudeme muset nikdy opustit,“ řekla Amar, když stála zády k jezdecké soše zesnulého bratra diktátora Asada. Socha je teď z většiny zničená. Mladá žena před ní stojí s manželem a bratranci, kteří ji berou po významných památkách ve městě. „Tohle se stane historickým místem,“ řekla a její muž dodal: „Právě tady svrhli režim.“
Jejich první zastávkou byla citadela ze 13. století, středověká budova, která se tyčí nad městem. Dříve bývala pevností, teď je nejslavnější budovou v celém Aleppu. Mladí kluci tu prodávají syrské vlajky těm, kteří mají chuť s nimi zapózovat. U vstupní brány do citadely pouliční prodavač popcornu přehrává dokola píseň s refrénem, který se opírá do Asadova režimu: „Ten, kdo vraždí své lidi, je zrádce.“
Čtyřiačtyřicetiletý Ali rovněž uprchl během války. Středa byla prvním dnem jeho návratu. I on šel jako první k citadele a vzal s sebou svého syna. „Dá-li bůh, budeme šťastní. Ale je to nejisté,“ řekl otec poté, co nadšeně tančil za zvuku protirežimní písně, nedalekého bubnujícího uskupení a všeobecného mumraje.
Ačkoliv divoké nadšení a vzrušení jsou v některých částech Aleppa hmatatelné, nad městem se po 13 letech občanské války stále vznáší nejistota a chmury.
2:41
V Damašku je po pádu Asada klid. Významné mohou být boje o ropná pole na severovýchodě země
Číst článek
13 let války
Kousek dál ulicí od jezdecké sochy jsou stále patrné zbytky posledních Asadových násilných činů. Na ulici je malý kráter v místě, kam 30. listopadu dopadla raketa a zabila asi 15 lidí. Na chodníku je stále zaschlá krev, většina návštěvníků si ji však patrně nevšímá.
Jedním z místních, kteří ze Sýrie neuprchli, je 43letý Zuhajr. Žije ve čtvrti, kde v roce 2012 protivládní rebelové a Asadovy síly sváděli první bitvy. Jsme vedle jeho malé autoopravny a když hovoří, trhá chléb pita na malé kousky a hází je skupince holubů. Cinkání malých náramků, které mají ptáci kolem nohou, jako by přiživovalo ponuré téma hovoru, píše v reportáži The New York Times.
Všude kolem Zuhajra jsou hromady trosek. Co zbylo z domovů i dalších budov, už před lety zničily syrské nálety. Jiné stavby ve čtvrti vypadají, jako by se rozpadly na dvě poloviny. Vláda sem nikdy nepřišla, aby trosky odklidila nebo aby stavby opravila.
Obyvatelům samotným to podle Zuhajra nebylo dovolené: „Nikdo tu nic neudělal. Byla to pomalá smrt. Chtěli nás pomalu zabít a nemohli jsme nic říct.“
Zuhajr pracoval ve dne v noci, aby ušetřil peníze pro svého nejstaršího syna a mohl ho poslat do Dubaje. Teenager se tak vyhnul povinné vojenské službě pod syrskou vládou.
Několik týdnů před překvapivou ofenzivou rebelů začala armáda obcházet čtvrti v Aleppu a shromažďovala velké skupiny třicátníků a čtyřicátníků, popsal muž. Teď, když režim padl, doufá, že se jeho syn bude moct vrátit z Dubaje.
I další lidé se podle něj na místo vracejí, i když nemají kde žít: „Podle toho, co říkají, nás čekají lepší časy. Ale už jsme viděli a protrpěli mnoho.“
Strhané symboly
V parku, který se jmenuje Prezidentské náměstí, leží další padlý monument svrženého režimu – busta Háfize Asada, otce Bašára Asada a bývalého prezidenta. Teď z ní je kus roztříštěného kamene, který drží pohromadě několik pokroucených kovových prutů. Na piedestalu, na kterém busta stála, sedí 17letý Abdulhádí.
„Sedím tam, kde byl vůdce. Chtěl jsem si sednout na jeho místo,“ říká mladík, kterému se nad horním rtem objevuje náznak kníru. Po chvíli si ho ale kolemjdoucí začínají fotit a Abdulhádí seskakuje. Bojí se prý, co by se stalo, kdyby někdo viděl, jak vyjadřuje pohrdání režimem, který v Sýrii stále budí strach.
„Spoustu lidí šlo do vězení. Dostali jsme strach,“ vysvětluje mladík a hovoří o záběrech zmučených vězňů, které se v posledních dnech dostaly na veřejnost. „Máme strach, že by se prezident mohl vrátit,“ dodává.
V parku, když někdo bustu strhával, Abdulhádí nebyl. Video ze scény ale viděl na internetu a chtěl bustu vidět na vlastni oči a usednout na její místo. Jiní na ni jednoduše plivají. Přes ulici je radnice, na které stále visí velká fotografie Asada. Je netknutá. Zatím se nikdo nedostal k tomu, aby ji odstranil.
