Jak se žije v Afghánistánu po tom, kdy se vlády v srpnu ujalo islamistické hnutí Tálibán? Hrozí zemi vážná humanitární katastrofa, jak varovala Organizace spojených národů? Jak funguje tamní nemocnice provozovaná organizací Lékaři bez hranic? Tomáš Pancíř se ptal Jana Vetešníka, člena týmu Lékařů bez hranic, který působí přímo v zemi.

Dvacet minut Radiožurnálu Laškargáh/Praha 12:01 10. prosince 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Můžeme prozradit, kde přesně v Afghánistánu působíte, nebo z bezpečnostních důvodů budeme nekonkrétní?
Můžeme, mám to povoleno od kolegů. Působím v Laškargáhu, což je na jihu Afghánistánu. Je to jedno z větších měst v Afghánistánu.

Město má asi 200 000 obyvatel, odpovídá to?
Ano, odpovídá.

A pro orientaci, podle Googlu je to asi 12 hodin jízdy od Kábulu. Lékaři bez hranic tam provozují nemocnici, o té samozřejmě budeme mluvit víc za chvíli. Ale základní otázka, která napadne asi každého, kdo sledoval v létě záběry, jak Tálibán ovládl velmi rychle celou zemi a jak zahraniční vlády, včetně Česka organizovaly evakuaci svých lidí, je jednoduchá: jak se aktuálně v Afghánistánu žije? Je tam bezpečno?
To je dost komplexní otázka. Nicméně ve zkratce: je zde určitě bezpečněji, než zde bylo dřív. Já samozřejmě budu mluvit pouze o místě, kde působím, nemám přehled o celé zemi. Tady je to mnohem bezpečnější. Samozřejmě probíhaly docela intenzivní boje, neustálá střelba, bombardování... Takže bych řekl, že kolegové, které tady máme, a místní obyvatelstvo i přes to všechno strádání, kterým procházejí, cítí, že je tady bezpečněji.

Bezpečněji než předtím? Řekněme před převratem, před rokem, před třemi?
Ano, určitě.

Jak dlouho vy osobně v Afghánistánu jste? Byl jste tam už v srpnu? V době, kdy se bojovalo a kdy Tálibán celou zemi včetně Kábulu ovládl?
Jsem zde téměř tři a půl měsíce. Když probíhaly boje na začátku srpna, měl jsem být na misi v Súdánu. Doletěl jsem do jižního Súdánu a volali mi kolegové z kanceláře v Amsterdamu, jestli jsem ochoten změnit destinaci na Afghánistán. Takže jsem se sem dostal až po interních bojích, po převratu. Ale byli jsme už tomu vystaveni docela intenzivněji po příletu.

Každopádně to znamená, že vy osobně nemůžete srovnávat, co bylo a nebylo jiné před tím, než Tálibán Afghánistán letos v létě ovládl? Přesto, když sledujete chování lidí, když sledujete třeba fungování vaší nemocnice, cítíte nějaký tlak Tálibánu? Cítíte strach, který by Tálibán u obyvatel v okolí vyvolával?
To úplně asi ne. Spíš to jde ruku v ruce s celkovým zhoršením situace, ekonomické situace. My jako MSF (mezinárodní zkratka Lékařů bez hranic – Medecins sans frontieres – pozn. red.), samozřejmě můžu mluvit pouze za nás, s Tálibánem jednáme. Je to kvůli tomu, abychom mohli zajistit péči pro pacienty. Tlak z Tálibánu určitě existuje, ale místní obyvatele, myslím, že jsou teďka více... Omlouvám se za svoji češtinu. Mluvím teď většinou anglicky, takže je to pro mě trošku komplikovanější. Takže spíš mají obavy z celkového úpadku své ekonomické situace v Afghánistánu.

Nějakou atmosféru strachu v okolí necítíte?
Úplně ne.

Zažil jste či slyšel třeba věrohodná svědectví o tom, že by se nový režim mstil těm, kteří dříve spolupracovali se zeměmi, jejichž vojáci v Afghánistánu působili?
Ty zprávy se k nám dostávají, ale opravdu je zase nemůžu komentovat. Nemám žádnou konkrétní vlastní zkušenost. Zprávy samozřejmě jsou, ale bohužel to nemůžu ani potvrdit, ani vyvrátit.

V Afghánistánu působili také čeští vojáci. Zažil jste za těch tři a půl měsíce situaci, kdy by na vás kvůli tomu někdo koukal skrz prsty?
To ne. Tady jsou vlastně lidé docela zvyklí. Lékaři bez hranic tady působí už nějakou dobu. Konkrétně v Laškargáhu přes 10 let, takže místní jsou zvyklí vídat i cizince. S nějakou hostilitou, nepřátelstvím vůči mně jsem se nesetkal vůbec, ba naopak.

Jak je to se zásobováním v té části Afghánistánu, kde jste? Mají tam lidé co jíst a pít?
To je asi momentálně největší problém. Nevím, jestli se do České republiky dostávají tyhle informace, ale Afghánistánu hrozí jedna z největších humanitárních katastrof. Je to v důsledku i současné situace. Samozřejmě ten systém podle mě nefungoval v Afghánistánu ideálně ani před tím převratem, nicméně je to kombinace více faktorů, jako je sucho, neúroda v posledních letech, a jak jsem zmiňoval, celkové zhoršení ekonomické situace.

Potravinová a ekonomická krize

Generální tajemník Organizace spojených národů António Guterres už v září varoval, že v Afghánistánu hrozí masivní potravinová krize. Znamená to tedy, že se varování opravdu naplňuje?
Ano, naplňuje. Určitě to vidíme i v naší nemocnici. Přibývají nám případy podvyživených dětí a celkové zhoršování zdravotního stavu lidí, což jde ruku v ruce s tím, když lidé nemají dostatečný zdroj potravin a tekutin.

Projevuje se to přímo v obchodech? Že vlastně není co nakoupit?
Částečně. Samozřejmě i v Laškargáhu je určitá skupina lidi, kteří stále mají nějaké finanční zdroje, ale většina lidí v tuhle chvíli nemá práci. Bankovní systém je celkově před kolapsem, takže je to spíš otázka toho, že lidé nemají ani finance na nákup základních potravin.

‚Chceme dobré obchodní vztahy‘. Afghánský premiér měl první proslov, žádal o pomoc s humanitární krizí

Číst článek

Když mluvíte o hrozícím kolapsu bankovního systému, i na to nedávno upozorňovala Organizace spojených národů. Jak se to projevuje v praxi? Znamená to, že banky nefungují nebo že si lidé nemohou vybrat peníze, které někde mají uložené?
Než jsem přijel, bylo běžné, že jsme výplaty posílali zaměstnancům do banky a mohli si tyto peníze kdykoliv vybrat. Nicméně po tom, co jsme se sem dostali po převratu, byl bankovní systém zcela ochromený, což je částečně i z toho důvodu, že Světová banka a Mezinárodní měnový fond vlastně zmrazily spoustu účtů…

Omlouvám se, že do toho skáču, ale mimo jiné jsou zmražené zásoby afghánské centrální banky?
Ano.

Takže to se projevuje?
Ano, ano, projevuje. Když se nám zatím daří naplňovat, respektive platit lidem za jejich práci, máme stále nějaké zdroje na nákup základních medikamentů a potřeb pro nemocnici, ale hotovosti rapidně ubývá, takže bankovní systém stále vlastně limituje množství výběrů veřejnosti. Obecně je ta hladina hotovosti dosti nízká. Většina lidí si v té panice vybírá finance z banky a neukládá. Takže to s tím jde ruku v ruce.

Nápor na nemocnici

Pracujete v nemocnici, kterou provozuje organizace Lékaři bez hranic, a to od roku 2009. Jak velká ta nemocnice je, kolik má lůžek, kolik lidí v ní pracuje?
Nemocnice v Laškargáhu má 300 lůžek. V tuto chvíli už jsme dost nad kapacitou. Máme cca 1000 zaměstnanců a je to vlastně jeden z největších MSF projektů, které celosvětově máme. Rozlohou bych si představoval cca kilometr na kilometr. Máme spoustu oddělení – chirurgické, dětské, porodní, laboratoř, rentgen atd., takže vlastně taková regulérní nemocnice. Samozřejmě standard je trošku někde jinde, když byste to srovnal s evropskou nemocnicí.

Četl jsem výpovědi některých vašich bývalých kolegů, že po bojích letos v srpnu byla nemocnice přeplněná, že na jednom lůžku leželo třeba víc dětí, že řada lidí předtím odkládala návštěvu. Jak je to teď, už ten nápor trošku ustal?
Maličko ustal. Ve srovnání se situací po bojích, kde přicházelo více a více pacientů. I s uklidněním bezpečnostní situace se lidé více odvážili chodit k nám i ze vzdálenějších oblastí. Nemocnice v Laškargáhu je vlastně provinční nemocnice, takže spádová oblast je kolem dvou milionů lidí. Více jich přicházelo po změně režimu, po ustání bojů. V tuhle chvíli se to trošku snižuje, ale samozřejmě se to vyvažuje zase s jinými faktory, jako je celkový kolaps zdravotnického systému v Afghánistánu.

Jak jsem říkal, nemocnice v Laškargáhu je komplexní nemocnice, takže léčíme, poskytujeme zdravotní pomoc v široké škále. Přicházejí lidé s banálními nemocemi, jako je chřipka nebo nachlazení, ale samozřejmě zde máme i velmi komplexní zranění. Velkou složkou v naší nemocnici je porodní oddělení. Jen tak pro představu: denně se nám tady rodí až 100 dětí.

V Česku a v Evropě v současné době řešíme přeplněné nemocnice kvůli covidu. Jak je to s covidem v Afghánistánu? Řešíte to i vy ve vaší nemocnici?
Už máme vyčleněné oddělení, vyčleněné zaměstnance, jsme na covid připraveni. Nicméně covidových pacientů nemáme moc – je to v řádu desítek za měsíc. Covid tady úplně patrný není. Snažím se trošku monitorovat situaci v České republice a s tím se to opravdu nedá srovnávat.

Je to tím, že je Afghánistán uzavřený, nebo pro to máte nějaké vysvětlení?
Těžko říct, nejsem úplně medik. Když se ale s kolegy snažíme přijít na příčiny toho, že tady covid tolik neexistuje nebo není tak patrný, jedna z možných příčin je, že hromadné testování tady ani není možné. Takže covid tady možná nějakým způsobem existuje, ale není tak dobře detekován jako u nás.

Existuje v Afghánistánu nějaké očkování proti covidu?
Neexistuje.

Nezávislost Lékařů bez hranic

Když se od covidu vrátím k jiným nemocem a zraněním, jak je vlastně vaše nemocnice vybavená? Co všechno zvládáte sami a s čím musíte pacienty odesílat někam jinam?
Jak jsem zmiňoval, máme mnoho oddělení. Jsme schopni si poradit i s celkem komplexními operacemi. Máme chirurgický tým, máme laboratoř, máme rentgen, takže většinu věcí jsme schopni zajistit zde. Samozřejmě jsou některé komplexnější nemoci, které vyžadují specializaci, kdy posíláme pacienty třeba do Kábulu.

Pokud jde o vybavení, je něco, co byste urgentně potřebovali, čím byste chtěli vaši nemocnici dovybavit?
Tak to jste mě překvapil. To bych se musel zeptat kolegů, to jsem úplně nečekal. Určitě bychom toho potřebovali hodně, ale jak jsem říkal: tento projekt zde funguje již delší dobu, takže základní vybavení, abychom mohli fungovat, myslím máme.

Kdo vlastně financuje fungování vaší nemocnice, tedy nemocnici Lékařů bez hranic v Afghánistánu? Dostáváte nějaké příspěvky od afghánské vlády?
Ne, ne, ne. Lékaři bez hranic jsou neutrální. Jsme nezávislí na jakýchkoli příjmech od vlád, včetně třeba Evropské unie, což nám samozřejmě potom umožňuje fungovat nezávisle a umožňuje nám zde zůstat i po změně režimu. Veškeré peníze, které máme, jsou soukromých dárců.

Postavení žen

Už jsem se vás ptal, kolik lidí pracuje ve vaší nemocnici. Říkal jste, že to je kolem tisíce lidí. Kolik z toho jsou Afghánci, jestli vůbec někdo?
Převážná většina. Vlastně tohle číslo, 1000 lidí, jsou naši afghánští kolegové. Expertů, mezinárodních kolegů, kteří tady fungují, nás je v tuhle chvíli asi cca 12. Drtivá většina jsou opravdu místní kolegové, kteří pracují pro Lékaře bez hranic.

Pracují v nemocnici také Afghánky?
Ano, pracují. Zhruba polovina našich zaměstnanců jsou ženy. Jsem na to docela pyšný, respektive mám radost, že se některé prognózy, že ženám nebude po změně režimu dovoleno pracovat, nenaplnily. Máme spoustu žen i ve vedoucích pozicích. Právě nedávno jsme sem najímali lékařku, takže máme tady spoustu žen.

‚Stojíme uprostřed pouště a nevidíme nic.‘ Afghánka o životě pod vládou Tálibánu a své cestě do Česka

Číst článek

Částečně odpovídáte na to, kam jsem mířil, protože zahraniční média od srpna hodně rozebírají postavení žen v Afghánistánu – jak se mění. Necítíte tlak na ženy, aby nepracovaly a nechodily do školy?
Ne, ne, ne, vůbec. Nemůžu samozřejmě mluvit za ostatní části Afghánistánu, ale zde ženy chodí naprosto běžně do zaměstnání a žádný tlak na to, aby se to změnilo, opravdu necítíme. Postavení ženy zde v Afghánistánu je trošku jiné, než jsme zvyklí u nás. Musí se zde separovat i kvůli pacientům ženské a mužské oddělení. Ale co se týká zaměstnanců, žádný tlak na změnu opravdu není.

Říkáte, že to postavení žen je jiné. V čem ještě je jiné?
I pro mě bylo trošku složitější se adaptovat. Takový příklad: nemůžete například zůstat v místnosti se ženou sám. Já bych nemohl zůstat se ženou sám v místnosti, protože by to mohlo ohrozit její reputaci.

Vláda islamistického hnutí Tálibán minulý týden zveřejnila vyhlášku, podle které ženy v Afghánistánu nemají být považovány za majetek a musí souhlasit se sňatkem. O tom informovaly minulý týden zahraniční agentury. Má to nějakou odezvu v oblasti, kde působíte? Vědí to lidé? Reagují na to? Je to pro ně nějaká změna?
My jsme tu zprávu zaregistrovali. Uvítali jsme ji, nicméně lidé jsou k těmto proklamacím afghánské vlády trochu skeptičtí. Doufejme, že se to naplní, že se postavení žen zde změní, zlepší. Uvidíme, jaký bude mít dopad. Je to těžké, je to taková proklamace afghánské vlády. Samozřejmě ale doufáme, že budou podniknuty adekvátní kroky, aby se to opravdu nějakým způsobem naplnilo.

Pokud má afghánská vláda potřebu vydat vyhlášku, že ženy nemají být považovány za majetek, dá se to chápat tak, že jsou řadou lidí ženy chápány v Afghánistánu za majetek?
Nemůžu opravdu mluvit obecně, ale mám i spoustu místních kolegyň, Afghánek. Z mého pozorování, respektive denního kontaktu, jak jsou ony vnímány kolegy, je zde respekt vůči ženám. Samozřejmě v některých komunitách a v některých oblastech Afghánistánu to může být jinak. A pravděpodobně je.

Média a internet

Když mluvíme o tom, jak se šíří zprávy: jak je to vlastně v Afghánistánu s médii? Existují tam nějaká nezávislá média, nezávislé zpravodajství?
Nemám úplně přehled. Vlastně první médium, se kterým komunikuji, jste vy. Máme zprávy, respektive kolegové mi sdělují, co například slyšeli v rádiu, co četli v novinách, takže jistá míra nějaké nezávislosti médií zde asi je.

Internet minimálně ve vaší nemocnici funguje, jinak bychom se teď neslyšeli. Je dostupný všeobecně?
Ano, je dostupný všeobecně. Není zde ani žádné omezení, jak jste zmiňoval. Internet je přístupný komukoliv.

A je cenzurovaný?
Myslím si, že ne. Nemůžu na to asi povolaně odpovědět, ale myslím si, že ne. Asi se dá předpokládat, že vláda nějakým způsobem může monitorovat média, ale opravdu nevím, jak detailně. Nebo respektive jestli se to děje.

Ale to, že byste se vy osobně nedostal na nějaký web, tak s něčím takovým jste se nesetkal?
Ne, to vůbec. Žádné omezení tady nemáme.

Tajně podporovali radikály, pravou tvář odhalili až letos. Jak infiltrace Tálibánu pomohla k pádu Kábulu

Číst článek

Ještě se vrátím k zahraničním odborníkům, kteří působí ve vaší nemocnici. Říkal jste, že jich je asi 12. Odkud jsou?
Máme tady opravdu velmi pestrou směsici. Máme tady kolegy z Ugandy, ze Zimbabwe, z Jordánska, z Kanady, z Argentiny, Německa, takže je to opravdu pestré složení.

Pro vás osobně, jestli se nepletu, je to třetí mise v rámci Lékařů bez hranic. Kde jste působil?
Byl jsem v Nigérii. Druhá mise před touto byla v Etiopii, v oblasti Tigraj.

Když ta tři místa srovnáte, kde to bylo nejnebezpečnější? A jaké jsou mezi nimi rozdíly?
Nejnebezpečnější určitě byla oblast Tigraj v Etiopii. Tam jsme vysílali emergency tým, kterého jsem byl součástí. Dalo by se říct, že to byla válečná zóna ve srovnání s Afghánistánem. Je to tady opravdu velmi klidné. Tam jsme každý den kličkovali mezi ohořelými torzy v tanku. Tady se nic takového neděje, takže opravdu Tigraj, opravdu taková válečná zóna, dalo by se říct.

‚Vše je relativní‘

Jak dlouho běžná mise u Lékařů bez hranic na jednom místě trvá?
Záleží na pozicích, záleží i na povaze mise. Jestli se jedná o emergency misi, pohotovostní misi. Většinou trvá kolem tří měsíců, ale v Nigérii jsem byl na mé pozici rok.

V Afghánistánu se chystáte být jak dlouho?
Původně jsem přiletěl na pár týdnů, ale pak jsme se domluvili, že zde zůstanu déle kvůli zajištění nějaké kontinuity ve financích a v personálních zdrojích. Měl bych tu zůstat do konce února, takže zhruba sedm měsíců.

Jak je to náročné psychicky?
Asi záleží člověk od člověka. Samozřejmě je to náročné na psychiku. Nicméně je důležité si to trošku srovnat v hlavě, akceptovat a adaptovat se. Situace není jednoduchá. Na druhou stranu zde mám spoustu zkušených kolegů. Spousta lidí tuhle práci dělá trošku jako nějaké poslání.

Před chvílí jste říkal, že sledujete zprávy z Česka. Mění taková mise, když působíte v Afghánistánu, když vidíte to prostředí, o kterém jsme mluvili v posledních 20 minutách, váš pohled na to, co je a co není podstatné právě třeba směrem k Česku?
Určitě, dalo by se říct, že vše je relativní. Tady spousta lidí řeší základní potřeby. To, jak přežít, jak mít každý den aspoň něco k jídlu, což se nedá samozřejmě srovnávat s Českou republikou. Ale jak říkám, všechno je relativní. I ve srovnání s místními podmínkami by se hodně věcí zdálo jako marginální problémy, které řešíme v České republice. To je to relativní.

Poslední otázka je možná klišé, ale přesto. Co je nejsilnější zážitek, který zatím z těch tří a půl měsíců v Afghánistánu máte?
Jé, těch by bylo.

Můžeš jich být víc.
Asi bych zmínil něco pozitivního. Je pěkné vidět, když k nám přichází… Máme tady, jak jsem zmiňoval, spoustu podvyživených dětí. Hodně dětí se rodí matkám v ne úplně ideální kondici, takže se sám vydávám na oddělení, abych nebyl jenom zavřený v kanceláři.

Je pak pozitivní vidět, jak ti malí tvorečkové, kteří neměli skoro žádnou naději, respektive mimo nemocnici by neměli žádnou naději na přežití, tak sílí a rostou. A tohle člověka určitě posiluje mentálně.

Tomáš Pancíř, ban Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít