„Nic jiného ani čekat nešlo, uvážíme-li, že magnát přišel s nebývale nacionalistickou a izolacionistickou rétorikou. A když po pouhých pětadvaceti dnech musel odejít jeho bezpečnostní poradce Michael Flynn, zdálo se, že Washington vstupuje do nekonvenčních časů," dodává v analýze.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Jenomže jak plynou měsíce, je zřejmé, že zahraniční politika nové administrativy žádné katastrofické scénáře nenaplňuje. Překvapení se zkrátka nekoná. Vzdor prezidentově zuřivému tweetování a nestandardním výrokům nabízí jeho vláda starý známý a osvědčený republikánský přístup k mezinárodní politice.

„Pravdou ale je, že Trump nevládne ještě ani půl roku a řada klíčových postů není obsazena, takže k prognózám je třeba přistupovat opatrně," píše Abrams v analýze pro Foreign Affairs. „Už teď je nicméně jisté, že Trump v zahraniční politice žádnou revoluci nepředvede. V zásadě dělá to, co americká diplomacie podnikala několik posledních desetiletí. Jeho zahraniční strategie je pozoruhodně nepozoruhodná," dodává.

Faktor Bannon

V počátcích Trumpovy vlády se přitom očekávalo, že směřování vlády zásadně ovlivní hlavní stratég administrativy Steve Bannon, populistický nacionalista a provokatér v jedné osobě. A Trump mu zprvu hodně naslouchal. Severoatlantickou alianci označil za "zbytečný přežitek", vyděsil evropské spojence varováním, že jim Spojené státy nemusejí přijít na pomoc a rozzuřil Čínu telefonáty s tchajwanskou prezidentkou. Opakovaně hájil Vladimira Putina a pohrozil, že odstoupí od Severoamerické dohody o volném obchodu a od americko-korejské obchodní smlouvy.

V dalších měsících ale začal Trump brzdit. Podpořil politiku "jedné Číny", odmítl obvinit Peking z měnových machinací a "neroztrhal na kusy" jadernou dohodu s Íránem, jak sliboval. V dubnu už zjistil, že NATO zbytečné není, ale zejména nenaplnil své sliby o tom, že radikálně zlepší vztahy s Ruskem. Naopak, udeřil v Sýrii proti režimu Bašára Asada, který podporuje Moskva.

„Pokud se v Kremlu radovali z Trumpova vítězství ve volbách, k němuž zřejmě zkoušeli tajnými operacemi přispět, mohou mít nyní pocit, že dvakrát dobře nenakoupili," upozorňuje analýza. Když přijde na Rusko, mluví nyní Trumpova administrativa velmi nepřátelsky. Ani protiruské sankce uvalené na Moskvu Barackem Obamou za anexi Krymu nikdo neodvolal.

Lidé, kteří čekali od Trumpa zásadní politické změny, začali mít pochybnosti hned po nominaci renomovaných generálů a kongresmanů do klíčových silových postů. Trumpův tým dnes ztělesňuje establishment stejně výrazně, jako za časů Johna F. Kennedyho či Dwighta Eisenhowera, míní Abrams. V Bílém domě sice stále ještě působí stoupenci ideologie "Ameriky na prvním místě", ale jejich vliv slábne. Politické názory Trumpova zetě Jareda Kushnera sice pořád ještě nikdo nezná, nezdá se ale, že by vybočovaly z průměru.

Konvenční republikán

„Sečteno a podtrženo, Trumpova vláda je vcelku konvenční republikánskou záležitostí," shrnuje Foreign Affairs. Personální politika Donalda Trumpa je daleko méně výstřední, než se čekalo.

Jediným opravdovým odklonem od normálu byl raketový úder proti syrským pozicím prezidenta Asada. Zatímco Barack Obama nijak nekomentoval brutální potlačení liberálního „Zeleného hnutí" v Íránu a v Sýrii se nechal Ruskem vymanévrovat ze hry, Trump zjevně vsadil na ofenzivnější strategii. „Jenomže když bombardování zdůvodňoval šéf americké diplomacie Rex Tillerson, tvrdil, že USA jednaly v zastoupení mezinárodního společenství, aby bylo zřejmé, že použití chemických zbraní není přípustné," připomíná magazín. Jinými slovy, jeden raketový útok ještě z prezidenta jestřába neudělá.

'Nežhavá' lidská práva

Navíc není jasné, jaké cíle Spojené státy v Sýrii sledují. Idealistická obrana lidských práv a nevinných životů se rozhodně Trumpovým poradcům zamlouvat nebude. Ale Trump o ni zřejmě neusiluje. Při návštěvě čínského prezidenta na Floridě se úplně vyhnul otázce lidských práv, takže to s jeho obhajobou lidsko-právních hodnot nebude tak žhavé. Egyptského prezidenta Sísího Trump navzdory otřesnému porušování lidských práv chválil za "fantastickou práci". Tureckému prezidentu Erdoganovi gratuloval k vítězství v problematickém referendu ještě dřív, než volební komise potvrdila výsledky.

Podle Foreign Affairs však tyto přemety mezi pragmatickou a idealistickou politikou nejsou ničím výjimečným. Ronald Reagan také během návštěvy filipínského prezidenta Ferdinanda Marcose v roce 1982 lidská práva nezmínil, aby o čtyři roky později tlačil kvůli lidsko-právní agendě na jeho odstoupení. „Zkrátka se mu morální apel hodil do krámu. Nebylo by proto překvapivé, kdyby podobný obrat provedl i Trump," píše.

Novinkou v Trumpově pojetí zahraniční politiky je oproti Baracku Obamovi především snaha porazit Islámský stát, zatlačit Írán a pomáhat Saúdské Arábii v boji proti jemenským rebelům. A je dost dobře možné, že prezident překvapí i v řešení klíčových problémů, které na něj čekají. Co se Severní Koreje týče, šéf americké diplomacie Tillerson nedávno nahlas a zcela oprávněně politoval "dvaceti promarněných let", během nichž se dalo na KLDR tlačit víc. Tím ale novátorství Trumpova týmu končí, jinak se omezuje jen na vyzývání Pekingu, aby s Pchjongjangem něco udělal.

Podobně nejasné je, jak si Trump představuje řešení íránské jaderné hrozby. A zcela v mlze jsme, co se týče plánů Bílého domu na řešení expanzivní politiky Pekingu v Jihočínském moři. „Ovšem tyto neznámé by existovaly, i kdyby seděl v Bílém domě jiný prezident. Pár měsíců po inauguraci nelze čekat zásadní kroky," myslí si politolog. Podle něj každá administrativa kombinuje v politickém stylu staré a nové prvky. „Trumpova rétorika slibovala v zahraniční politice více nového, praxe ale potvrzuje, že můžeme čekat daleko více starého a osvědčeného," končí Elliott Abrams analýzu.

Gita Zbavitelová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít