‚Dokola opakující se horor.‘ Do Izraele jsem se vrátil už asi padesátkrát, popisuje válečný reportér Chauvel
V Panamě málem vykrvácel po zásahu kulkou, v Libanonu jej považovali za izraelského špiona a na poslední chvíli tam unikl trestu smrti. Již desítky let francouzský fotograf a reportér Patrick Chauvel opakovaně vyráží do míst zasažených válečnými konflikty, včetně Blízkého východu. „Izrael je jedinou zemí, kam se od roku 1967 opravdu pravidelně vracím, byl jsem tam snad padesátkrát. Nemá to řešení,“ říká v druhé části rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
Na vaší novinářské helmě se vyjímá zkratka SSDD – Same Shit, Different Day (stejná sr**ka, jiný den – pozn. red.). Co vás přimělo si tam daná slova napsat?
To jsem si tam přidal ve Vietnamu. Pořád dokola se opakovalo to samé – hlídky v džungli, nesnesitelné vedro, komáři, léčky, boje, zvuk vrtulníků neustále kroužících nad námi a vracejících se pro raněné... A do toho pak noční kluby v Saigonu. Původní význam se pro mě ale postupem času změnil, už nešlo o opakující se dny, nýbrž o další války a konflikty.
Luxusní kožich a pod ním znetvořené tělo. Mít silný a publikovatelný snímek je těžké, říká válečný fotograf
Číst článek
Vezměte si válku na Ukrajině. Opět umírají mladí kvůli rozhodnutím starších. Je to neuvěřitelně absurdní. Ti, kteří si válku navzájem vyhlašují, se často osobně znají. Na bojištích ale válčí lidé, kteří se nikdy neviděli a jsou jen oběťmi politických rozhodnutí. Namísto different day, jiného dne, bych dnes tedy mohl spíše říct Same Shit, Different Year (stejná sr**ka, jiný rok – pozn. red.).
Kdybych fotografie pořízené u Záporoží vyvolal černobíle, vypadaly by téměř identicky jako ty z první světové války. Vidíte na nich zákopy, temno. Na Ukrajině nezapomeňme na to, že jsme v Evropě, tamní zima je opravdu neúprosná. Mimo další věci se vojáci například nemohou oholit, nemají vodu.
Z toho samého důvodu se francouzským vojákům během první světové války přezdívalo poilus (chlupáči – pozn. red.). Změnily se jen druhy výzbroje a zbraní, ale tma, zima nebo děsivá zranění jsou stejné. Vzpomínám si například na mrtvé ruské vojáky ležící ve sněhu s rozpřaženýma rukama… Pořád jsou to ty samé snímky.
Co se vám vůbec jako fotografovi honí hlavou, když jste uprostřed další války s vědomím, že někteří kolegové během své práce zemřeli, a i vy s možným rizikem musíte počítat?
Profesi jsme si vybrali sami. Víme, že je riskantní, ale zároveň je naší vášní. O nebezpečí něco vím, několikrát jsem byl zraněný. Často myslím na oběti mezi palestinskými a izraelskými novináři, přátele mám na obou stranách.
Patrick Chauvel
Archiv francouzského válečného fotografa a reportéra Patricka Chauvela, narozeného v roce 1949, čítá na 380 tisíc snímků. Novinářskou kariéru započal v sedmnácti letech fotografiemi ze šestidenní války, doposud dokumentoval téměř čtyřicet konfliktů od Vietnamu, Čečenska, Panamy, Severního Irska nebo Afghánistánu po izraelsko-palestinský konflikt a probíhající válku na Ukrajině. Sedmkrát byl vážně zraněn. Je autorem několika knih a dokumentů. Za sérii snímků z Čečenska obdržel cenu World Press Photo, ve francouzském Caenu má svou stálou výstavu. Na Univerzitě Karlově v minulosti vedl několik fotografických seminářů.
Moc se o nich nemluví, ale riziko, které na sebe berou, je obrovské. Vše je pro ně navíc mnohem osobnější, jde o jejich zemi. I proto bychom dané konflikty měli jako zahraniční novináři dokumentovat, můžeme si zachovat odstup.
Smrt blízkých je vždy neuvěřitelně zdrcující, na druhou stranu v nás ale vzbuzuje ještě větší odhodlání pokračovat v tom, co děláme. Nezastavíme se „jen“ proto, že některého z našich kolegů zabili.
Do válečných konfliktů jdeme proto, abychom hledali pravdy – ne jednu, ale vícero, protože nikdy neexistuje jen jedna. Svou práci dělám také z toho důvodu, že chci, aby lidé měli informace o dění na dotyčných místech. Nechci slýchat výmluvy, že něco nevěděli nebo neviděli.
Válka a lidskost
Jak stručně řečeno vypadá vaše příprava před tím, než se rozhodnete odjet do další země, kde zuří konflikt?
Jedu-li někam poprvé, nakoupím si o dané zemi spoustu knih. O Ukrajině nebo Rusku už jich mám nespočet. Chci rozumět tomu, kam vyrážím a proč, číst je opravdu potřeba. Pokud je to možné, zkontaktuji se před cestou s místními novináři, abych znal jejich názor.
Když už jsem na místě a s nikým z médií se mi předtím nepodařilo spojit, zajdu obvykle na univerzitu, kde vždy potkám vzdělané a anglicky mluvící lidi. Bavím se se studenty a profesory, abych pochopil místní kulturu a vyhnul se zaprvé chybám v úsudku a zadruhé pak pochopil, čemu přihlížím a proč se daný stát dostal tam, kde je.
Možná by bylo lepší, kdyby Alláh kalašnikov nestvořil. Válečný reportér bere čtenáře do světa islámu
Číst článek
V jednom z rozhovorů jste kdysi uvedl, že se ve válce cítíte více doma než v Paříži. Pořád to platí?
To záleží. Je ale pravda, byť to může vyznít divně, že v určitých chvílích válka odkrývá, v čem může spočívat opravdová lidskost. Občas jsem byl svědkem opravdu velkorysých a odvážných činů nebo vzájemné mezilidské pomoci, s čímž se ve světě, kde převládá mír, ne vždy setkávám.
Válce samozřejmě vévodí hrůza a tragédie, ale zmíněná velkorysost ji provází také. Ve světě míru vídám lidi, kteří se zrazují, ale důsledky nejsou tak strašné. Kdyby však tu samou věc udělali ve válce, následky by mohly být fatální. Je v ní více vidět pravda, společnost ukazuje svou pravou tvář.
Záběry z Izraele
Zastavme se ještě u probíhajícího konfliktu mezi Hamásem a Izraelem. Právě tam jste v sedmnácti letech pořídil své první snímky, a to z šestidenní války. Jestli se nemýlím, odjel jste tam jako dobrovolník sbírat pomeranče do kibucu, z něj jste ale utekl, abyste se jako fotograf na pár dní přidal k izraelské armádě?
Ano, a od té doby jsem se tam vrátil snad padesátkrát. Asi před patnácti lety jsem se o možném řešení konfliktu bavil s jedním izraelským generálem, tehdy mu bylo přibližně osmdesát let. Říkal, že jedinou možností je nějaký naprosto převratný krok, drama. Možná je to to, co v říjnu uskutečnil Hamás.
Poté dodal, že po onom dramatickém zvratu bude třeba nastolit mír. Oponoval jsem, že Izraelci by ale mír mezi danými dvěma stranami nepřijali. On se na mě podíval a řekl: „Ne přijmout, nastolit.“ Mezinárodní společenství na Izrael vyvíjí tlak, uvidíme, jestli jej donutí, aby v daném směru něco podnikl.
Nyní je v oblasti spousta místních fotografů, kteří své snímky posílají zahraničním médiím, včetně těch francouzských. Do Pásma Gazy vstoupit nelze, můžete jen na Západní břeh Jordánu. Naštěstí mám v Izraeli i Palestině spoustu známých a kamarádů a určitě bych ve svém archivu chtěl mít i aktuální fotografie, pokud to bude možné.
Chování příslušníků Hamásu se vykazuje opravdu silnou brutalitou, izraelská vláda novinářům před několika týdny zveřejnila necenzurované záběry. Viděl jste je? Jak je možné v podobných chvílích zachovat chladnou hlavu a být schopen fotografovat?
Záběry jsem také viděl. Izrael ale udělal chybu, že reagoval moc rychle, což Hamás přesně chtěl. Kdyby židovský stát chvíli počkal a poslal nejprve své vojáky, aby se pokusili zachránit rukojmí, svět by stále měl v živé paměti zmíněné fotografie brutálně zmasakrovaných lidí v kibucech.
Ale od doby, kdy Izraelci začali útočit na Pásmo Gazy, veřejnost nevidí děsivé snímky z kibuců, nýbrž ty z bombardování Palestinců v Gaze. Čím více civilistů tam zemře, tím silnější teroristé jsou. Příměří, které strany na pár dní uzavřely, přišlo příliš pozdě, názor napříč světem už je vytvořený.
Nedostatek jídla jako zbraň. Izrael chce Palestince vyhladovět, tvrdí lidskoprávní organizace
Číst článek
Celý svět ví, že Hamás je neobyčejně krutý, pokud ale oběť, tedy Izrael, Palestincům provede ještě něco horšího, veřejné mínění se může obrátit. Teroristé způsobili neuvěřitelný masakr, to je naprosto bez diskusí, ale to, čeho se nyní dopouští Izrael v Gaze, je šílené.
Je to pořád stejné, dokola opakující se horor. Jednou Izrael zaútočí na pozice Hamásu, druhý den nějaký Palestinec vyhodí do vzduchu autobus. Izrael ale jen těžko vymaže ze světa dva miliony Palestinců. A co bude dělat s tím, až bude Palestina naprosto ekonomicky i infrastrukturně zničená a zbydou z ní jen ruiny?
Lidé, které Hamás zabíjel v kibucech okolo Pásma Gazy, patřili navíc k těm nejvíce propalestinským Izraelcům. Šlo o sefardské Židy, tedy ty mimo jiné arabského původu. Naopak aškenázští Židé, pokud jde o vztah k arabskému obyvatelstvu, jsou ti nejhorší. Mezi sefardskými a aškenázskými Židy v Izraeli stále převažují spory.
Hamás tedy povraždil ty, s nimiž jedinými se Palestina mohla nějak domluvit. Lidé žijící v daných kibucech mnohdy arabštinu ovládali a s Araby pracovali.
Mezi Palestinci i Izraelci máte spoustu přátel, jak jste zmiňoval. Co za nejnovější zprávy od nich máte?
Moji izraelští přátelé jsou pořád v šoku. Nikdy si nemysleli, že by se mohlo opakovat šoa. Říkají, že nepřestávají mít slzy v očích, celý jejich svět jim vybouchl před očima a vše, čemu věřili, v jednu chvíli zmizelo. Palestinci jsou rozzuření vzteky, přichází o všechno a o všechny, především své rodiny.
Palestinští novináři
V Izraeli jste tedy od šestidenní války byl nesčetněkrát, jaký vývoj tam z reportérského hlediska vidíte?
Žádný vývoj tam není, pořád dokola jde o na začátku zmíněné Same Shit, Different Day. Jen je to ještě horší. Izrael je jedinou zemí, kam se od roku 1967 opravdu pravidelně vracím. Například do Libanonu jsem v jednu chvíli také jezdil pořád, v případě Izraele si ale myslím, že umřu předtím, než se situaci podaří nějak vyřešit.
A řešení to nemá. Vytvořit dva státy nelze, neboť osady na Západním břehu Jordánu jsou rozesety všude a z Pásma Gazy jen tak nepostaví most nebo podzemní tunel. Jediný židovský stát také není řešením, protože by v něm žilo více Arabů než Izraelců. Je to tedy jeden velký otazník.
Kde má být hranice, jaké fotografie by se ještě měly veřejně publikovat a jaké už nikoli? Jak se díváte na způsob, jímž média izraelsko-palestinský konflikt z vizuálního hlediska pokrývají?
Palestinští novináři svou profesi odvádí velmi dobře, znají svou zemi. Jelikož jde ale o místní zdroje, musíte vždy dodat poznámku typu „informace nejsou ověřené z nezávislých zdrojů“.
Izrael si pečlivě vybírá, koho do své země vpustí. Vezmou vás pak na vybraná místa a určí, co můžete a co ne. Poté ještě záběry zkontrolují a vyberou, co lze zveřejnit. Často to už zavání spíše propagandou než fotožurnalistikou, v Palestině v tom mají novináři větší svobodu.
Shrnul byste, jaká je hlavní role fotografa ve válečném konfliktu? Samozřejmostí je ukázat realitu, podat svědectví… Je za tím ale pro vás osobně ještě něco víc?
Jsme zodpovědní za příběhy lidí, kteří nám dovolili s nimi mluvit, natáčet je a fotografovat. Byli ochotni nám vyprávět o svém životě. První zodpovědností fotografa je být dobrý ve své práci, jinak jde o podvod. Druhou, pokud to jde, je ve vyprávění příběhů pokračovat, jakmile se o nich veřejnost jednou dozví. Proto mluvím na přednáškách i tady teď s vámi.
Válka na Blízkém východě může změnit i konflikt na Ukrajině. Rusko nechce volit mezi Íránem a Izraelem
Číst článek
Například na začátku války na Ukrajině bylo strašně těžké dostat se do centra dění, vyřídit si povolení k natáčení a fotografování. Bylo třeba vícero cest, abychom si vybudovali důvěru. Nyní, kdy celý svět soustředí pozornost na Izrael, se to trochu obrátilo. Ukrajina se cítí jako sirotek opuštěný zájmem médií, který je zpočátku obtěžoval.
Když jsme ale veškerý zájem začali zaměřovat na události z Ukrajiny, ignorovali jsme pro změnu dění v Súdánu, Jemenu, Mali… Na Izrael se navíc pozornost upírá pokaždé, kdy se tam začne něco dít. Pro novináře je také z hlediska přesunů snadné tam pracovat, všude stihnete dojet během hodiny, na Ukrajině naopak projíždíte 800 kilometrů rozbombardovanými cestami.
Z Tel Avivu s výhledy jako v New Yorku jste za čtyřicet minut v Gaze, za hodinu a půl můžete být na libanonské hranici. V ukrajinských zákopech bojujete se zimou, nemáte co jíst.
Většinou jsme tam trávili tři čtyři dny a poté se vraceli do Kyjeva, kde jsme se trochu najedli, umyli, nabrali kontakty a zase se vrátili na frontu. Válka v Izraeli se fyzicky v zásadě lehce pokrývá, tedy pokud nejedete do rozbombardovaného Pásma Gazy.
