S násilím je to na obou stranách stále horší, popisuje polsko-běloruskou hranici humanitární pracovnice
Vysoký plot, nárazníková zóna a stále přítomné násilí. Více než tři roky trvající napětí na polsko-běloruské hranici se v posledních týdnech opět zvyšuje a počet pokusů o ilegální přechod oproti létu vzrostl. Aleksandra Chrzanowská z varšavské Asociace pro právní pomoc se v oblasti zaměřuje na asistenci uprchlíkům. „Jsou jako v pasti. Běloruští vojáci jim řeknou, že buď přejdou do Polska, nebo tam zemřou,“ upozorňuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
Na začátku září vláda ve Varšavě rozhodla o tříměsíčním prodloužení fungování nárazníkové zóny mezi Polskem a Běloruskem. Daný krok se podle politiků projevil účinně při snížení počtu případů nelegální migrace. Jak to momentálně na hranicích vypadá?
Nic nenasvědčuje tomu, že by zavedení zmíněné zóny bylo důvodem snížení pohybu na hranicích. Jedinou stálou proměnnou je zde roční období. Nejvyšší aktivitu zaznamenáváme vždy na jaře, přes léto se trochu sníží, začátkem podzimu zase vzroste a přes zimu téměř vymizí. Nyní již třetím rokem právě v letních měsících pozorujeme oproti hektickému jaru pokles počtu přechodů.
Tlak na polsko-běloruskou hranici vzrostl, řekl polský ministr obrany. Přibylo pokusů o ilegální přechody
Číst článek
Pokud jde konkrétně o letošní rok, spojovala bych sníženou aktivitu v létě spíše s rozhodnutími na běloruské straně. Například na začátku července probíhaly v blízkosti polské hranice několikatýdenní společné manévry čínské a běloruské armády. Několik málo uprchlíků, se kterými jsme v té době na polské straně mluvili, říkalo, že kvůli cvičením Bělorusové téměř všechny migranty na danou dobu odvezli do Minsku.
Kam přesně je tam běloruská armáda odváží?
To nevím, ale občas slýcháme, že někteří z nich skončí v detenčních centrech. Většina lidí se ale shoduje, že když se s pašeráky dostanou k hranicím, dojde jim, že jsou v pasti, neboť i kdyby se chtěli vrátit do Minsku či dále, tedy zpět domů, nemohou, protože je odsud běloruští vojáci nepustí. Podle toho, co nám lidé zmiňovali, jim říkají, že buď přejdou do Polska, nebo tam zemřou.
Pochybuji, že by si to vymysleli, daná slova jsem slyšela od řady migrantů po celou dobu trvání krize. Jakmile tedy do pohraniční oblasti dorazí, jsou nuceni ji přejít. Mnozí z nich říkají, že si připadají jako pingpongový míček přehazovaný mezi polskou a běloruskou armádou. Bělorusové je nutí přejít na druhou stranu, Poláci je ale zase zatlačují zpět.
Většina z nich pochází ze Sýrie, Jemenu či Afghánistánu, ale i Etiopie, Eritreje, Súdánu a Somálska. Trasa přes Bělorusko, kterou tamní režim před třemi lety uměle vytvořil, není jejich první volbou, pro řadu z nich je ale pořád jednodušší a z hlediska úmrtí bezpečnější než ta přes Středozemní moře, tudíž nemají moc na výběr.
V posledních dvou letech se mnozí z nich do Evropy dostávají především přes Moskvu, legální příjezd do Ruska či Běloruska je pro ně zpočátku snadný, protože si jednoduše obstarají studentské nebo turistické vízum. Dokud tedy bude daná trasa otevřená, je pravděpodobné, že budou volit hlavně ji.
Jak se k migrační krizi staví Poláci žijící v pohraničních oblastech? Převládá mezi nimi solidarita, nebo spíše únava z dlouhotrvající situace?
Myslím, že obojí. Někteří s námi formálně spolupracují, také jsou mezi nimi ale ti, kteří se to bojí veřejně přiznat. Lidé poskytují příchozím třeba jídlo a vodu či jim u nich umožní jednu dvě noci přespat, ale sousedům by o tom neřekli, jiní okamžitě volají policii. Nedokážu určit, která skupina zde převládá, ale řekla bych, že nejpočetnější je ta, která je k dění lhostejná.
Až pět telefonátů najednou
Na co se Asociace pro právní intervenci na hranicích zaměřuje? S čím přesně příchozím migrantům pomáháte?
Jsme součástí zastřešující organizace zvané Grupa Granica. Já jsem většinu času přímo na hranicích, blízko vesnice Bělověž, kde migrantům poskytujeme humanitární pomoc. Na denní bázi tedy do lesa odcházíme s jídlem, vodou, oblečením, botami a tak dále. Kromě toho také lidem dáváme pomocnou ruku s azylovým řízením, snažíme se zabránit jejich odsunutí zpět.
Když nám řeknou, že chtějí zažádat o azyl, připravíme dokumenty, jako jsou plné moci a podobně. Snažíme se situaci monitorovat, umožnit, aby pohraniční stráž žádosti o azyl přijala. Myslím, že tak v sedmdesáti procentech případů se nám to daří, zbytek je ale natlačen zpět do Běloruska, čehož se kvůli násilí lidé asi nejvíce bojí.
Ti, kterým se pak podaří nás z Běloruska kontaktovat, říkají, že byli často vystaveni manipulaci, to znamená, že museli podepsat dokumenty, kterým nerozuměli, nebo ty potvrzující, že o azyl žádat nechtějí. Nedokážu si představit, že by vzhledem k chování běloruské strany takový papír někdo dobrovolně podepsal.
Někdy se k tomu také přidají opravdu zlé naschvály tlumočníků. Jsou schopni lidem říct, ať podepíší určitý papír s tím, že se jim nic nestane, dotyční pak ale opět skončí v Bělorusku. Jiným také pohraniční stráž vyhrožuje zbitím nebo je kvůli podpisu bije rovnou. Někdy se nám tedy podaří pomoci, jindy je to opravdu taková ruská ruleta.
Kdybychom se snažili vžít do vaší každodenní situace, jak vypadá běžný den ve zmíněné pohraniční oblasti?
Pořád jsme připraveni k přímé pomoci, někdy máme až čtyři pět telefonátů najednou. Jakmile tedy obdržíme takovou žádost, vyrážíme s jídlem, vodou, powerbankami a tak dále do lesa. Máme s sebou i plné moci, abychom lidem pomohli s papírováním.
Polská hraniční stráž bude moci použít zbraň. Nový zákon reaguje na migranty u hranic s Běloruskem
Číst článek
Podle individuálních potřeb bereme i spacáky, stany, ohřívače či základní zdravotnické věci. Pokud se lidé už na začátku zmíní, že mají nějaké specifické zdravotní potíže, jdou s námi i zdravotníci, tři jsou u nás nastálo. Říkáme, že praktikují takzvanou lesní medicínu.
Neustále k dispozici máme také tlumočníky schopné dorozumět se různými jazyky, od arabštiny, tigrajštiny či amharštiny po perštinu, někteří naši dobrovolníci arabštinu také trochu ovládají. Já kromě angličtiny mluvím francouzsky. Někdy ale musíme používat i offline překladače, protože není vždy lehké se v lese kvůli špatnému spojení s překladateli spojit.
Hranice ze Sovětského svazu
Na běloruské straně žádné humanitární organizace působit nemohou, daří se vám ale přeci jen s někým navázat kontakt?
Je to nemožné, oblast na běloruské straně je zcela nepřístupná, žádná humanitární pomoc tam není. Řekla bych, že migrantům tam mohou pomáhat jen jednotlivci, velmi tím ale riskují. Už jsem podobné historky slyšela, například o jedné starší vesničance, která se pár lidem snažila pomoci, a pak prostě zmizela.
Také existuje organizace Human Constanta, která dříve pomáhala lidem u hraničního přechodu v Brestu, neboť se tam podobné problémy se zatlačováním lidí zpět objevovaly už před současnou krizí a před pandemií. Nicméně po posledních volbách museli její členové zemi opustit a sami se stali uprchlíky. Zůstat v Bělorusku by pro ně bylo nebezpečné.
Za hranicí to vypadá jako za dob Sovětského svazu. Od dvou metrů přibližně do dvou kilometrů je na běloruské straně takzvaná „sistema", tedy systém opevnění a ostrahy ze sovětské éry, kam je vstup naprosto zakázán, nejsou tam žádní obyvatelé a nesmí tam žádné organizace, jen pohraniční stráž. Pokud se tam tedy migranti dostanou, jsou tam sami jen s agresivními vojáky. Násilí, které nám popisují, je opravdu nepředstavitelné.
O zvyšující se agresi se mluvilo na obou stranách, několik polských vojáků bylo například zatčeno za to, že migrantům střílelo pod nohy, běloruští pohraničníci je zase pravidelně podněcují k násilí s tím, že jen tak se do Polska dostanou. Na začátku června pak situace vyeskalovala smrtí jednoho z polských vojáků. Jak moc se tedy násilí stupňuje?
Myslím, že na obou stranách je to čím dál horší, i když celková situace je velmi špatná už od začátku. Slýcháme o tom, jak lidé často slyší střelbu. Na běloruské straně jsou bití, mají rány po zásahu elektrickým proudem, často je honí psi, nezřídka se setkáváme s hlubokými ranami způsobenými pokousání psem. Někteří zmiňovali, že byli svědky toho, jak byli jiní ubiti k smrti.
Většinou nám říkají, že ženy a děti tak často jako muže mučení nevystavují, čas od času ale slyšíme o znásilnění, které se sice týká převážně žen, muže ale nevyjímaje. Pro lidi je opravdu těžké o daných zkušenostech mluvit. Fakt, že o nich ale byť jen malá část mluví, znamená, že se to děje v mnohem větší míře.
Na běloruské straně šlo tedy už od počátku hlavně o podobné praktiky, na té polské pak hrálo roli zejména psychické násilí, zesměšňování, ničení telefonů nebo dokumentů a podobně.
V posledních několika měsících jsme nicméně začali slýchat o poměrně běžném fyzickém násilí už i na polské straně. Jde především o bití, nasazování pout, použití pepřových sprejů do očí nebo donucení se v nízkých teplotách svléknout donaha, což už lze za mučení označit.
Myslím, že násilí na polské straně vzrůstá i v důsledku toho, že za něj nehrozí žádné tresty. Pohraniční stráž sice tvoří lidé, ale jako by na to v momentě, kdy jiné vystavují riziku smrti, zapomínali. A když lidi přestanete vnímat jako živoucí bytosti, je mnohem snazší přistoupit k násilí. Zatlačováním migrantů zpět do Běloruska z nich v zásadě dělají Lukašenkovy terče.
Lukašenkova provokace
Jak by se k migrační krizi dal shrnout postoj členů současné vlády?
Nemám pocit, že by se něco měnilo. V podstatě pokračují v politice vlády předchozí. Od začátku otevřeně říkají, že odsuny zpět zastavit nemohou, považují je za nástroj migrační politiky. Podle nich skončí jen tehdy, až bude hranice chráněná tak, že tam nebude moci nikdo vstoupit. Jejich plánem je ji učinit zcela neprostupnou.
Polsko řeší větší pravomoce při použití zbraní na hranicích. Reaguje na zabití vojáka uprchlíkem
Číst článek
Jedinou výjimkou prý bude, pokud lidé požádají o azyl. Mnoho migrantů ale říká, že se jim to bez naší pomoci nedaří, protože pokud nemají svědky, stráž je stejně zatlačí zpět s tím, že na něj nemají právo. Bělorusko chce navíc pokračovat v dané hře, kdy lidem rozdává víza s tím, že pak budou moci pokračovat do Evropské unie, což je ale v konečném důsledku téměř nemožné.
Minsk to také celé nedělá náhodou, jde o Lukašenkovu provokaci v návaznosti na unijní sankce. Pro zemi jde navíc, zejména z hlediska pašeráctví, o dobrý byznys. V zásadě to tedy nemá řešení, protože se státy na ničem neshodnou.
Máte představu, oficiální i neoficiální čísla, kolik lidí hranice od počátku roku překročilo a kam poté mířili?
Pohraniční stráž tvrdí, že od ledna zaznamenala na 26 tisíc pokusů o překročení hranic, neuvádí ale počet lidí, kterým se to skutečně povedlo. Jeden den někoho zatlačí zpět a on se druhý den vrátí, tudíž v zásadě uvádí jen dané pokusy. Vytvářet odhady je tedy velmi komplikované.
Každý měsíc se pohraničníků ptáme na počet lidí, které zatlačili zpět. Mimochodem, oni nepoužívají termíny odsunutí nebo zatlačení, nýbrž „nasměrování k hranici“. Podle jejich dat nicméně k začátku září takto zpět poslali přibližně 11 200 lidí, lze ale jen těžko odhadovat, jak moc to odpovídá realitě. Organizaci Grupa Granica pak od počátku roku do začátku září o pomoc požádalo celkem 4515 migrantů.
