Smyl jsem ze sebe zbytky krve a začalo šest let hrůzy, říká o následcích atentátu přeživší z Bataclanu
Přišel o práci, rozešel se s přítelkyní a trpí úzkostmi, které se projevují v kině nebo při cestování městskou hromadnou dopravou. Fred Dewilde přesně před šesti lety jen těsně unikl smrti v pařížském klubu Bataclan, kde teroristé zabili skoro 90 lidí. S psychickými následky atentátů dodnes bojuje.
„Je to každodenní boj. Ráno se budím s myšlenkami na Bataclan a pak s nimi zase usínám. Za těch šest let jsem nezažil jediný den, kdy bych na Bataclan nemyslel.“
Večer 13. listopadu 2015 byl Fred před hlavním podiem Bataclanu a poslouchal koncert skupiny Eagles of Death Metal. Kolem tři čtvrtě na deset do sálu vtrhlo teroristické komando a začalo střílet.
„Nemohl jsem tomu věřit. Dav se několikrát pohnul a smetl dívku. Chtěl jsem jí pomoct, jenže v ten moment jsem zahlédl muže ležícího na zemi. Byl mrtvý,“ popisuje
Fred si všiml nouzového východu, který byl v tu chvíli volný. Jeho prvním impulzem bylo utéct. Pak si ale uvědomil, že by vzhledem ke své výšce byl pro teroristy snadným cílem a v sále zůstal.
„Lehl jsem si do kaluže krve. Vedle mě byla jedna žena. Společně jsme dvě hodiny předstírali, že jsme mrtví,“ vzpomíná.
Z Bataclanu se Fred nakonec dostal až po policejní razii. Policisté je prý prohledávali se zbraněmi v ruce, protože se obávali, že mezi rukojmími budou i teroristé.
„Domů jsem se dostal ve čtvrt na pět ráno. Smyl jsem ze sebe zbytky krve a vlastně tak začalo šest let hrůzy,“ přiznává.
Úzkostné stavy
Vzpomínky na atentáty a z nich vyplývající úzkostné stavy přicházejí podle Freda překvapivě a nečekaně. Vyvolat je dokáže cokoliv – od zvuku sanitky až po divadelní představení nebo film.
„Domů jsem se dostal ve čtvrt na pět ráno. Smyl jsem ze sebe zbytky krve a vlastně tak začalo šest let hrůzy.“
Fred Dewilde (přeživší teroristického útoku)
„Nedávno jsem byl v kině na jedné předpremiéře. Ve filmu byli tanečníci, kteří se mezi sebou různě proplétali a mě to připomnělo pohyby těl v Bataclanu (bataklanu). Dost mě to vzalo,“ říká.
Vysoký pětapadesátiletý muž prý dnes většinu času stráví ve svém pařížském bytě. Úzkostlivé stavy, projevující se stresem a přecitlivělostí vůči násilí a agresivnímu chování, ovlivňují jeho každodenní život.
Komiks Mon Bataclan
„Nemůžu cestovat hromadnou dopravou, jezdím jenom na kole. Občas si říkám, že by bylo jednodušší v ten večer zemřít,“ zamýšlí se. Fred se svým traumatem bojuje nejen díky rodině, ale taky díky kreslení. Vzpomínky z Bataclanu převedl do komiksu, který se jmenuje Mon Bataclan – tedy Můj Bataclan. Kniha vyšla před čtyřmi lety i v češtině.
„Kreslení mi umožnilo se vyjadřovat instinktivně. Pochopil jsem, z čeho jsem měl strach a proč. Navíc jsem tak mohl vyjádřiv všechno vrtkavé a nestabilní, co následovalo po atentátech. Nebylo to řešení mých problémů, ale způsob, jak věci lépe pochopit,“ vypráví.
„Je to pohled na strop Bataclanu. Ležím na zemi a nade mnou jsou tři postavy. Smrt má podobu kostry, ďábel má rohy a trauma chapadla. Oběma rukama jim ukazuju prostředníček,“ popisuje Fred.
Díky komiksům se na Freda obracují i další lidé, kteří mají podobné zkušenosti – například ti, co zažili domácí násilí nebo váleční veteráni. Obrazově chce Fred ztvárnit i současný soudní proces s džihádisty obžalovanými z teroristických útoků z roku 2015. Podle něj tento soud i samotné atentáty nadále vyvolávají řadu otázek.
Fred Dewilde stále nechápe, jak je možné, že islamistická ideologie přesvědčila mladé muže k vraždění v hudebním sále, restauracích nebo u fotbalového stadionu.
Fred si bude šest let od teroristických útoků připomínat s ostatními přeživšími z Bataclanu. I nadále chce vystupovat na seminářích proti radikalizaci, protože je podle něj důležité dělat rozdíly mezi náboženstvím a radikální ideologií.
