Po stopách otrokářského příběhu prvního amerického prezidenta. Mount Vernon se snaží polidštit historii
Ve Spojených státech tento týden začal soudní proces s bývalým policistou Derekem Chauvinem obžalovaným z vraždy Afroameričana George Floyda. Znovu to do veřejné debaty silněji vrátilo problematiku systémového rasismu a jeho historických kořenů. Ta v zemi stále vyvolává spory o výklad amerických dějin. Pro některé instituce je to pak naprosto praktická otázka, jak se ukazuje na historickém panství George Washingtona.
Sídlo prvního amerického prezidenta a dle dobových norem také otrokáře je dnes turistickou atrakcí. Statek s pozemky a historickými budovami půl hodiny jízdy od Washingtonu je díky převaze venkovních prostor v provozu i během pandemie. A po loňské smrti George Floyda a startu další vlny protestů proti rasismu se snaha Američanů vyrovnat se s vlastní historií přenáší i sem, na břeh řeky Potomac.
Jak v USA prezentují otrokářskou minulost George Washingtona? Poslechněte si první část reportáže Jana Kaliby
„Vídám tu teď víc rodin, které berou Mount Vernon jako místo, které jim pomáhá při vysvětlování dětem, co znamenalo otroctví. Pro tyto náročné konverzace je to bezpečné a smysluplné místo s experty, co jsou po ruce. Máme tu stavby, krajinu a důkazy, které pomáhají pochopit to napětí mezi americkou demokracií a její minulosti založené na zotročování,“ říká pro Český rozhlas Allison Wickensová, viceprezidentka pro vzdělávání Washingtonova historického statku, kam Američané přijíždějí primárně nasát odkaz svého prvního prezidenta a dobové reálie i atmosféru. Nutně tu ale narážejí i na temnou složku jeho příběhu.
„Neexistuje nic jako dobrý otrokář. Vlastnit otroky je z podstaty zlo. Když někdo přijde a zeptá se, jestli tedy byl Washington dobrý, nebo špatný člověk – odpověděla bych mu tím, že ta slova musíme použít pro jeho jednotlivé činy. Co dobrého udělal? Co bychom radši, aby neudělal? Z kterých jeho voleb dodnes máme prospěch, a které nás dodnes omezují? A my ten komplexní pohled můžeme nabídnout, protože tady se procházíte místy, kudy chodil jak George Washington, tak jeho zotročený zahradník George,“ popisuje viceprezidentka Wickensová, jak na Mount Vernon rámují příběh hlavní postavy nejen zdejší, ale celých Spojených států.
Neonacisté a bělošští nacionalisté. Domácí terorismus je v USA sílícím problémem, řekl šéf FBI
Číst článek
Perspektiva otroků a černošské Ameriky se tu v něm výrazněji začala prosazovat po roce 1983, i když první památník zdejších otroků tu vztyčili skoro před sto lety.
„Po protestech na základě smrti George Floyda jsme na Mount Vernon chtěli jasně říct, kde stojíme, co se týče otroctví. Snažili jsme se na toto poselství zdejšího příběhu poukazovat ještě aktivněji. Ale v našem výkladu jsme nic neměnili – jsem hrdá na to, jak jsme tu už předtím otroctví zviditelňovali a měli ho jako součást Washingtonova příběhu,“ dodává Wickensová.
Vyprávění Afroameričanů
George Washington na této usedlosti a plantáži zemřel v roce 1799. Předtím ji zdědil a nechal rozšířit. Její prosperita byla ale založená, tak jako v případě celých Spojených států, hlavně na práci černošských otroků. Nevládní neziskovou organizací provozovaný historický park Mount Vernon se proto snaží zároveň vyprávět i příběh zdejších Afroameričanů.
Nakolik berou Afroameričané George Washingtona za svého? Poslechněte si druhou část reportáže Jana Kaliby
Brenda Parkerová stojí na nádvoří před panským sídlem v historickém kostýmu a doplňuje ho naprosto současnou rouškou. Představuje Caroline Brenhamovou, jednu ze zotročených služebných a švadlen George Washingtona – a když si povídá s návštěvníky, vypravuje tak trochu i svůj vlastní příběh.
„Na své práci mám ráda, že můžu dát hlas lidem, o kterých se předtím nemluvilo. Dělat to na tomto historickém místě je velká zodpovědnost. Pozitiva ale převažují, i když jsou citlivější dny, kdy strávím hodiny truchlením nad některými příběhy a ztrátami. Ale nejsilnější, co pociťuju, je hrdost na to, jak nezdolní byli mí předci, když si uvědomím, čím si prošli. Kruté podmínky, týrání, podvýživa, otroctví. Prostě společenská nespravedlnost, která nás i dnes pořád trápí. Kdyby to nepřekonali, já bych tu nebyla a nemohla vyprávět jejich příběhy. Na to jsem hrdá. Mám lepší a horší dny (směje se),“ říká pro Český rozhlas představitelka historických postav o své roli Washingtonovy nevolnice.
Otroci měli tady na Mt. Vernon v malebném kraji na kopci nad řekou Potomac ve Virginii svou čtvrť – několik cihlových domů, kde jich spalo na pryčnách i víc než deset v jedné místnosti.
„Tihle lidé často nežili se svými rodinami, takže tu vidíme přístřešek s palandami pro ženy a o kus dál pro muže. Byli to otroci, co sloužili přímo tady u Washingtonova domu a na zdejší farmě – přadleny, kováři, zahradníci. Když nepracovali, trávili čas tady ve čtvrti otroků. Dál od usedlosti žili otroci, kteří dělali zemědělské práce. Ovšem klíčové je si uvědomit, že život otroků nebyl definovaný prací, kterou jim otrokář uložil, ale jejich vlastní komunitou. Tady na Mount Vernon žily celé zotročené rodiny a my se snažíme je ukazovat jako celistvé osobnosti. Nejen jejich status Washingtonových otroků, ale jako lidi, co milovali,“ vysvětluje Allison Wickensová, viceprezidentka zdejšího areálu.
‚Bereš mi dech.‘ Losangeleská policie vyšetřuje valentýnku s Georgem Floydem
Číst článek
‚Praotci na piedestalu‘
Brenda Parkerová se v rámci zdejšího historického výpravného programu pohybuje v terénu, teď se usmívá, ale její práce ji dokáže někdy i rozplakat, jak se vžívá do osudu svých postav. A možná, že z podobných důvodů sem za příběhem svého prvního prezidenta jezdí méně černošských Američanů, než kolik by si Brenda přála.
„Myslím, že je to prostě obecně kvůli naší historii ve Spojených státech. Neradi mluvíme o nepříjemných věcech. A obzvlášť nechceme mluvit o věcech, které nás nutí sesazovat naše ikony a praotce z piedestalu, kam jsme je vynesli. Milujeme a uctíváme je, ale zapomínáme, že to byli jen lidi.“
Tím, že ukazuje, jak se na této usedlosti žilo, se prý snaží polidšťovat nejen otroky, ale i samotného George Washingtona.
„Snad se nám daří ukazovat, jak se během života vyvíjel. Narodil se do pravidel ostatních otrokářů. Až mnohem později získal i perspektivu společnosti bez otrocké práce. Jako jediný z Otců zakladatelů rozhodl o tom, že až on a manželka Martha zemřou, jejich otroci mají být osvobozeni. Bylo to statečné, chtěl jít příkladem. Že se jím ostatní neřídili, je jejich věc. Byl pro postupné opuštění otroctví, ale mohl o tom mluvit jen v soukromí s blízkými přáteli, jinak by se mnoho lidí cítilo ohroženo, protože všechen jejich majetek spočíval v těchto černých tělech. Já Washingtona vidím jako člověka. A všichni děláme chyby. Všichni,“ popisuje Brenda Parkerová svůj přístup k postavě prvního prezidenta a její dvojznačnosti, která dobře vystihuje i celý příběh obdivované a zároveň na otrocké práci vybudované americké demokracie.
