Stovky politických vězňů a desetitisíce lidí v exilu. Taková je bilance po třech letech od masivních protestů v Bělorusku. „Bělorusové nepodporují válku, jsou teď rukojmími režimu,“ říká Volha Harbunová, spolupracovnice exilové lídryně Svjatlany Cichanouské. Harbunová tento týden navštívila Česko a při té příležitosti pro iROZHLAS.cz popsala, jakým problémům čelí běloruské ženy nebo jak se v zemi žije LGBTQ+ lidem.

Rozhovor Praha 6:25 15. listopadu 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V exilové vládě Svjatlany Cichanouské, v takzvaném přechodném kabinetu, máte na starosti sociální otázky a péči o politické vězně. Zatčení běloruskou policií a pobyt ve vězení v letech 2021 a 2022 jste sama zažila. Jak k tomu došlo?
Zadrželi mě proto, že v Bělorusku je autoritářský režim, který aplikuje politické represe. K tomu, aby vás v Bělorusku zadrželi, nemusíte dělat nic. Stačí „olajkovat“ nějaký příspěvek na instagramu nebo si nechat udělat tetování s vlajkou nebo symboly v bílé a červené barvě. Známe i případ, kdy lidé měli v koupelně kachličky v bílé a červené barvě a byl to důvod k jejich zadržení.

Mě zadrželi prostě proto, že na mě došla řada. Formálně uvedli, že je to za účast na protestech.

Jak se k vám policisté chovali a v jakých podmínkách vás drželi?
Je to tam (v cele předběžného zadržení – pozn. red.) hodně těžké, protože je tam velká zima. Političtí vězni nedostanou deky, matrace ani polštáře. Rychle mě začaly bolet ledviny a poprvé jsem tam prodělala covid. Bylo nás dvanáct osob v cele pro čtyři lidi. Vyhlásila jsem hladovku a držela jsem ji deset dní, dokud mě nepřevezli do vazební věznice.

Tam ty podmínky byly jednodušší, byly tam matrace a polštáře, ale zároveň ten pobyt je těžký z hlediska psychiky. Člověk neví nic o trestní věci, která je proti němu vedená, ani neví, podle kterých paragrafů bude souzen.

Neví, jestli stráví ve vazební věznici rok, nebo dva, jestli bude odsouzen na deset, patnáct, nebo dvacet let a slyší jen samé výhrůžky.

Je to náročné také z fyzického hlediska. Pokud máte zdravotní problémy, politickým vězňům nechtějí zavolat lékařskou pomoc. Svádějí to na to, že nemají kapacitu. Tam jsem prodělala covid podruhé, v tu chvíli jsem se bála o svůj život, jestli to vydržím.

Nakonec vás soud neposlal za mříže, ale „pouze“ do domácího vězení. I tak jste se rozhodla Bělorusko opustit, proč?
Dostala jsem tři roky omezení svobody. Ten den, kdy byl soud a mě pustili domů, jsem se mohla poprvé po šesti měsících zavřít v místnosti sama. Předchozího půlroku jsem 24/7 byla se sedmi dalšími ženami ve velmi malém prostoru. Musely jsme všechno dělat spolu, myly jsme se spolu, byly jsme neustále spolu.

Poprvé jsem si také mohla zhasnout, protože ve vazební věznici je rozsvíceno a vždy je tam takové žluté umělé světlo, ze kterého bolí oči.

Nechtěla jsem opustit svůj domov a svou zemi, ale bohužel realita je taková, že pokud je někdo politický vězeň režimu, i po propuštění může člověku hrozit nové pronásledování podle jednoho nového paragrafu.

Uvědomila jsem si, že nevím, jak bych podruhé vysvětlila své dceři, že se neuvidíme. Když se to stalo poprvé, řekla jsem jí: „Promiň, neuvidíme se brzy.“ Jak bych jí to řekla znovu?

88 zakázaných profesí

Než jste emigrovala, tak jste se v Bělorusku dvacet let věnovala ženským právům. Co jsou největší problémy, se kterými se Bělorusky setkávají?
Největším problémem nejen žen, ale všech lidí v Bělorusku, je zločinecký režim Alexandra Lukašenka. Ženy jsou také mezi politickými vězni tohoto režimu. Jde o dívky, nezletilé, ženy v důchodovém věku, ženy, kterým odebrali děti, nebo matky samoživitelky.

Je třeba uznat, že máme málo informací o tom, co se děje uvnitř Běloruska. Musíme informace sbírat z veřejně přístupných zdrojů nebo přes různé kanály, třeba když někdo vycestuje z Běloruska.

Z těchto zdrojů víme, že dochází k eskalaci domácího násilí. Každý týden se dozvídáme ze zpráv, že nějaká žena byla ubodána, zastřelena nebo polita benzinem a podpálena svým partnerem nebo manželem.

Dále je v Bělorusku 88 profesí, ve kterých ženy nesmí pracovat. Stát tvrdí, že to jsou budoucí matky, a proto je musíme ochránit před nebezpečnými profesemi. Pak existuje rozdíl v odměňování mužů a žen. Muži mohou za stejnou práci dostat o 20–30 procent více jen proto, že jsou muži.

Existuje spousta i jiných problémů, které budeme muset řešit v novém Bělorusku a na které musíme myslet už teď.

Můžete říct příklady profesí, které ženy v Bělorusku nesmí vykonávat?
Nesmí například řídit metro, pracovat v dolech nebo jako dřevorubci. Pokud vím, tak společnosti také nerady přijímají ženy jako řidičky autobusů, kamionů, traktorů, to se dříve také nesmělo.

Další omezení platí pro chemický průmysl, svádí se to na to, že ženy mohou mít pak problémy, pokud si chtějí pořídit dítě. Na stejné problémy ale narazí muži, protože na jejich tělo chemie působí také. Proto máme za to, že je to umělé rozdělení, které jenom zastírá diskriminační charakter režimu.

Bělorusové vybrali 13,8 milionu na pomoc politickým vězňům. Do sbírky se zapojilo na devět tisíc lidí

Číst článek

Zmiňujete domácí násilí. Vy jste s oběťmi domácího násilí pracovala, dokonce jste kvůli tomu v roce 2002 založila nevládní organizaci Radislava. Vybavíte si nějaký příběh, který vám utkvěl v paměti?
Pamatuji si detaily velkého počtu příběhů klientek. Asi nejvíc mi utkvěl v paměti úplně poslední případ, na kterém jsem pracovala, než mě v roce 2021 zadrželi a zatkli.

Jednalo se o osmnáctiletou slečnu, jejíž přítel byl hasič. Což se zdá romantické, že hasiči jsou odvážní a empatičtí, právě proto jdou dělat toto povolání, ale tenhle byl hodně zlý.

Když jsem slyšela svědectví té slečny, tak mě to vyděsilo. Kopal do ní čtyři hodiny někde na poli u lesa. Pobodal ji v oblasti prsou a ramen, nechtěl ji ale fatálně zranit, chtěl jí ubližovat, protože mu to přinášelo příjemné pocity. Tak tento příběh mi nejvíc utkvěl v paměti.

Vždy jsem si myslela, že domácí násilí se týká lidí v mém věku nebo ve věku mé maminky, ale tady se jednalo o osmnáctiletou ženu.

Po vzoru Ruska

Další zranitelnou skupinou jsou lidé s jinou než heterosexuální orientací, tedy lidé z LGBTQ+ komunity. Jaká je jejich situace v Bělorusku?
Co se týká situace, v níž se LGBTQ+ komunita v Bělorusku nachází, myslím si, že je třeba uvést, že po roce 2020 došlo k likvidaci neziskových organizací. Celkem bylo zlikvidováno 1441 neziskovek. Mezi nimi byly i organizace, které pomáhaly lidem LGBTQ+.

Aktivisti a aktivistky a veškeré iniciativy, kteří pomáhali této skupině, museli opustit území Běloruska. Pokračují ve svých projektech, které jsou zaměřené na pomoc nebo psychologickou podporu, ale většinou jde o online pomoc.

Autoritářský Lukašenkův režim je homofobní a vždy byl, to znamená, že nepřipouští přijetí nějaké antidiskriminační legislativy.

Naopak teď zesílilo pronásledování takových lidí a uvažuje se o přijetí nové legislativy podle vzoru Ruské federace. To bude mít za následek ještě větší pronásledování a represi vůči této kategorii lidí.

Jak represe či diskriminace LGBTQ+ lidí v Bělorusku vypadá? V Česku například homosexuální páry nemohou společně adoptovat děti, je to něco podobného?
V Bělorusku člověk může být zabit, protože je gay nebo lesba. To byl například případ Michaila Pištěvského, to byl gay, který byl zavražděn, když vycházel z nočního klubu.

Bělorusko jako vazal, Moldavsko a další postsovětské země se oddalují. Rusko v nich ztrácí vliv

Číst článek

Běloruské soudy, vyšetřovací výbor, nikdy nepřistupovaly k tomuto ani k obdobným případům jako k případům z důvodu podněcování nenávisti vůči konkrétní sociální skupině. Pokud to bylo posuzováno, nahlíželo se na to jako na výtržnictví nebo na neplánované ublížení na zdraví nebo na neplánovanou vraždu.

Je třeba se taky zmínit o tom, že pokud příslušníci silových složek v Bělorusku vědí, že někdo má homosexuální orientaci, tak dochází z jejich vůle k donucenému coming-outu (zveřejnění sexuální orientace – pozn. red.). Donutí toho člověka natočit video, ve kterém se musí přiznat ke své sexuální orientaci.

Také tyto informace o něm sdělí ve věznici, čímž se podle nepsaných pravidel v běloruských věznicích zvyšuje riziko násilí vůči tomuto člověku.

Teď tedy patříte k nejbližším spolupracovníkům běloruské exilové lídryně Svjatlany Cichanouské. Čím konkrétně se zabýváte?
Mám na starost sociální politiku, především se zaměřuji na politické vězně a hledám cesty, jak jim pomoct a také jak pomoct jejich rodinám.

Režim dělá vše pro to, aby vytvořil umělý konflikt mezi těmi, kdo Bělorusko opustili, a těmi, kdo zůstali. Dochází k větší izolaci těch, kdo zůstali, ale zároveň roste jejich poptávka po pomoci. Propaganda v Bělorusku poměrně často mluví o tom, že Bělorusko je sociálně orientovaný stát, ale to je iluze.

Podle různých statistik zemi opustilo 300 až 500 tisíc lidí, snažím se řešit jejich sociální problémy. Může to být finanční pomoc, snažíme se k nim včas dodat informace nebo sociálně-právní poradenství.

My jako přechodný kabinet ale nemáme přístup k daním Bělorusů, fungujeme v omezených podmínkách. Stejně tak je omezené spektrum problémů, které můžeme z exilu řešit, ale nevzdáváme se. Vytváříme také alternativu k režimu, vizi budoucnosti, pro kterou lidi v roce 2020 vyšli do ulic. Abychom byli připravení na okamžik, kdy se situace zlomí a my budeme moci ovlivňovat situaci zevnitř.

Chtěla bych poděkovat, že o Bělorusku píšete, protože na planetě se děje tolik hrůz. Málokdo myslí na to, co se teď odehrává uvnitř Běloruska, málokdo myslí na naše politické vězně. Bělorusko se teď zmiňuje v kontextu ruské války proti Ukrajině a mluví se o něm především jako o spoluagresorovi. Je ale třeba rozlišovat běloruský národ a režim, není to totéž.

V Bělorusku je teď vedeno přes třicet trestních řízení proti osobám, které se snažily zabránit přesunu ruské vojenské techniky na Ukrajinu. Bělorusové nepodporují válku, jsou teď rukojmími režimu.

Je něco, co mohou Češi udělat, pokud chtějí podpořit běloruské politické vězně?
K dnešnímu dni máme zhruba 1400 osob, které si odpykaly trest a opustily vězení nebo uprchly jako já. Každý měsíc se to číslo bude zvyšovat o desítky.

Víme o 1790 politických vězních v Bělorusku, což neodpovídá skutečným číslům, ta jsou mnohem vyšší.

Političtí vězni a vězeňkyně v Bělorusku potřebují solidaritu. Situace v běloruských věznicích je hrozná. Lidi nedostávají dopisy, zároveň je třeba udělat vše pro to, aby věděli, že nejsou obyčejní zločinci, že to, co udělali, že vystoupili proti režimu, nebylo zbytečné.

Je třeba to zkoušet, posílat dopisy a pohlednice, dokonce se dají poslat i menší balíky. Když jsem byla ve vazební věznici já, tak mi kupodivu byl doručen balík. Byl ze Skotska od úplně neznámého člověka, byly tam ponožky a zubní pasta. Byl to úžasný pocit.

Kateřina Gruntová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít