Tým USAR je na takové akce speciálně cvičený. Mnozí z vás zažili třeba zásah v Libanonu i další akce. V jak složitých podmínkách jste tentokrát pracovali?
Z pohledu rozsahu mimořádné události byly podmínky extrémní i geograficky, kdy to opravdu postihlo obrovské území. Budovy, které poškodila první vlna otřesů, pak o to rychleji padaly při dalších otřesech. Situace byla opravdu extrémní a to i v tom, že bohužel bezpečnostní složky v Turecku byly samy zemětřesením paralyzovány.

My jsme skončili ve městě Adiyaman, kde velitelství bezpečnostních složek prostě spadlo. To postihlo celé vedení a paralyzovalo celé město. V prvních dnech byl i extrémní nedostatek sil, které byly na místě, což generovalo obrovskou tenzi mezi obyvatelstvem. Ve městě, které má asi 350 000 obyvatel, spadlo 2000 domů, takže bylo obrovské množství pohřešovaných osob. Všichni chtěli, aby jim někdo pomohl jako prvním. Nejobtížnější bylo lidem vysvětlit, že nemůžeme začít u všech najednou.

Například rakouský tým se z oblasti vracel předčasně, protože neměl pocit bezpečí. Na místech se údajně i střílelo. Zaznamenali jste, že byste tam bezpečnostní situace ještě zhoršovala? Že byste se opravdu necítili bezpečně?
Naštěstí jsme nebyli svědky něčeho tak dramatického. Tlaky a množství lidí, kteří zprvu požadovali okamžitou pomoc, postupem času ustávaly, protože se na místo dostávaly jak další zahraniční týmy, tak i ty národní. Začalo se zasahovat na více místech a začali se pokrývat i místa, kde ještě nikdo nikoho nehledal, a proto ta tenze postupně opadávala.

Jak jste vy sami na místě řešili to, že nemůžete pomoci všem, kteří to potřebují. Jak jste se s tím dokázali vyrovnat?
Umíme se s tím vyrovnat relativně lehce. Při práci se napojíme na místní krizovou infrastrukturu, nebo na zástupce krizového řízení, a oni by nám teoreticky měli říct, kde jsou jejich priority a kde nás z hlediska kompozice našeho týmu potřebuje. Náš tým má dvě družstva, umí pracovat na dvou sutinách nezávisle na sobě, umí dělat stabilizaci nebo vyhledávání. Je to profesionální tým s vysokými kapacitami. To tam ale nefungovalo a bohužel jsme si museli první den hledat sutiny sami a začít něco dělat. Osobně jsem procházel sídlem guvernéra, procházel jsem patro po patru, kontaktoval jsem se se všemi lidmi, kteří tam byli, a opravdu jsem tlačil na to, ať nám někdo řekne, kde jsou jejich priority, kde jsou sutiny, pod kterými by mohly být živí lidé, abychom mohli zasáhnout.

Druhá věc byla ta, že jsme přiletěli letadlem. Máme s sebou veškeré vybavení, abychom vydrželi nezávisle na okolních podmínkách po dobu deseti dní. Jediné, co nemáme, jsou auta. A ve městě, kde spadne téměř polovina domů a zničí to obrovské množství aut, ve městě, kde ti, co mohli, rychle ujížděli, to je obrovský problém. Na začátku tak byla obrovská frustrace, já jsem začal být možná až moc důrazný. Pak jsem pochopil, jak to v Turecku funguje, potvrdilo se mi místní rčení, že „dítě, které nekřičí, nedostane najíst“.

Druhý den jsem proto vběhl do štábu a začal jsem intenzivně hledat někoho, kdo mluví anglicky. Ve chvíli, kdy jsem takového člověka našel, jsem si okamžitě nechal pozvat dva lidi a neodešel jsem, dokud mi nedali dvě místa.

Takže křik se vyplatil.
Křičet se musí. Reagují jenom na tento tlak. Situace byla opravdu extrémně těžká a celé nasazení jsme pak dělali prakticky na personálních známostech. Když už mě někdo viděl podruhé nebo potřetí a věděl, že jsem neodbytný, nemohli říct „ne“, nebo se alespoň snažili něco udělat.

Ještě teď přicházejí zprávy, že se pod troskami najde živý člověk, i když je to už výjimečné. Vaše mise byla plánovaná na deset dní, ale mělo by podle vás význam se tam třeba ještě vracet?
Domnívám se, že v současné době, alespoň tedy v Adiyamanu, kde jsme působili, už to není to, co by to přineslo. Poslední dny jsme se zabývali vyprošťováním těch, kteří neměli to štěstí a zahynuli v sutinách. Věděli jsme ale, že pro místní obyvatelstvo byla i tato činnost velmi důležitá. U sutin postávali pozůstalí, kteří doufali, že ještě najdeme někoho živého, byť my jsme interně věděli, že ani psi, ani naše technika nepotvrdila nikoho živého.

V nepřehledných sutinách jsme se snažili pracovat opravdu precizně, abychom nalezená těla předávali v tom nejlepším možném stavu, aby se s nimi mohli lidé rozloučit a začít léčit bolest ze ztráty blízkých.

Jak se člověk s takovými zážitky vyrovnává po příjezdu domů? Zachránili jste životy, také jste se setkali s těmi, kterými jste už pomoci nemohli. Je například k dispozici nějaká psychologická pomoc?
Ano, i v rámci hasičského záchranného sboru působí psychologové. V průběhu mise, kdy jsme dostávali zásoby, a předávala se humanitární pomoc, jsem požádal vedení sboru, aby poslalo posily, což byli lidé, kteří dělají interventy. Takže jsme na místě měli dva pracovníky, kteří umí pracovat s lidmi, kteří můžou mít problém.

Na druhou stranu většina z nás jsou profesionální hasiči, kteří jsou na leccos zvyklí. Musím ale říct, že to, co jsme viděli, když jsme dennodenně rozkrývali těla, tvořilo v hlavách záchranářů příběhy. Byla to například čtyřčlenná rodina, kdy bylo téměř evidentní, že se do poslední chvíle kryly vlastními těly. Někdy taky najdete matku s osmiměsíčním dítětem v náručí. To jsou věci, které nelze vymazat z hlavy.

Samozřejmě jsem jako velitel odřadu zodpovědný i za to, že se všichni v pořádku vrátí nejenom po fyzické, ale i po psychické stránce. Proto jsem také pozval odborníky. Na druhou stranu jsem se snažil, aby všichni pracovali co nejvíc, protože ta fyzická práce a pocit z toho, že odvedli kus práce, umožňuje určitým způsobem stres rozpouštět. Vše ale ukáže čas, všechny nás budou monitorovat, aby se u nás neprojevila například stresová porucha nebo něco podobného.

Věra Štechrová, Iveta Vávrová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít