Proměnil možnou občanskou válku v karneval názorů, hodnotí Dubčeka režisér Kirchhoff
Jaký politický odkaz po sobě Alexander Dubček, zásadní postava pražského jara, zanechal a jak ho můžeme vnímat s odstupem času? Dokumentaristka Helena Třeštíková říká, že rozhodně nebyl hrdina. Robert Kirchhoff, režisér a autor filmu Všichni lidé budou bratři připomíná, že Dubček měl malý manévrovací prostor a z toho vyplývají i možnosti jeho zpětného hodnocení.
„Pokusil jsem se postavu Alexandra Dubčeka demystifikovat a hledat konfrontační momenty v jeho životě, jeho konání i v rámci dnešní situace,“ uvádí v Pro a proti režisér snímku Kirchhoff.
Třeštíková je ale pamětnicí událostí roku 1968 a pražského jara. „Pro mě byl Dubček v prvních měsících zásadní postava. Na Prvního máje jsme mu šli dát na tribunu kytky, ale o to větší bylo zklamání tehdy, kdy sklonil hlavu. Pak už se jen snažil o pozice v rámci režimu.“
„O co větší bylo moje nadšení tenkrát z Dubčeka, o to větší pak bylo zklamání po srpnové invazi. Takže nevím, nakolik je tato pro mě silná linka ve filmu přítomná,“ dodává dokumentaristka.
Sám autor filmu vnímá Dubčeka jako velmi slabého. „Jako by svět vnímal přes nějakou díru v bedně. Byl vychováván ideály komunismu a nedokázal z toho vystoupit. Zvlášť po srpnových událostech musel rozumný člověk z těchto pozic ustoupit, ale jemu se to nepodařilo. Tento rozpor mě jako dokumentaristu zajímal,“ přiblížil režisér.
„V 70. letech už mnoho udělat nemohl, ani nedokázal vystoupit z komunistického dědictví. Ale nikdo mu neodpáře, že v roce 1968 proměnil potenciální občanskou válku v nádherný karneval názorů. A tato tvář Alexandra Dubčeka pro mě zůstala ta hmatatelnější.“
Robert Kirchhoff (režisér a autor filmu Všichni lidé budou bratři)
„Pokud máme československou historii nahlížet přes Alexandra Dubčeka, tak to není zrovna veselý obraz. Pro mě veselejší by bylo nahlížet historii 20. století přes Václava Havla,“ soudí zase Třeštíková.
Ta podle svých slov vnímala velmi silně například sebeupálení Jana Palacha. „Byl to můj vrstevník, který vyjádřil tu hroznou deziluzi naší generace. A v té době je Dubček předseda parlamentu, pak podepíše takzvaný pendrekový zákon a jde dělat velvyslanec do Ankary, což mi přijde opravu trapné.“
Zhrzený bývalý tajemník KSČ
Kirchhoff zajímal podle jeho slov Dubček-člověk. „Co se skrývá za tím úsměvem plachého člověka, který měl osobité vyjadřování? Co se skrývá za tím symbolem? Když jsem to začal zkoumat a stavěl na misky vah, tak jsem zjistil, že vlastně celou dobu po srpnu 1968 žil v ústraní v roli zhrzeného tajemníka komunistického Ústředního výboru,“ vysvětluje.
Alexander Dubček se po revoluci mohl stát prezidentem, znal ho celý svět, míní historička
Číst článek
„V 70. letech už mnoho udělat nemohl, ani nedokázal vystoupit z toho komunistického dědictví. Ale nikdo mu neodpáře, že v roce 1968 proměnil potenciální občanskou válku v nádherný karneval názorů. A tato tvář Alexandra Dubčeka pro mě zůstala ta hmatatelnější,“ svěřuje se režisér.
Dubček byl nová postava v tehdejší době šedivých aparátníků pronášejících šedé fráze. „Najednou se objevil živý člověk, politik s charismatem. Nastínil jistou vizi jiného způsobu socialismu a většina lidí tomu uvěřila,“ shrnuje svůj pohled na československého politika Hana Třeštíková.
Politikovo pozdější angažmá velvyslanec v Ankaře bylo velmi potupné, zdůrazňuje režisér. „Takže Dubček nesklopil hlavu a neodešel, to byly příkazy Moskvy. Celou normalizaci proplul se skloněnou hlavou, sebekritikou a prosbami vrátit se do politiky v podstatě jak poslušný člověk, což jeho odkaz trochu zakaluje,“ uznává Robert Kirchhoff.
Poslechněte si celé Pro a Proti Karolíny Koubové v audiozáznamu.
