„Patříme na Západ a je na čase, abychom to jasně prokázali,“ zaznívalo z úst českých politiků a političek otřepané heslo, jehož význam však během polistopadových let značně oslabil – i proto, že ve faktické rovině jsme Západ dohánět ani nezačali.

Přehrát

00:00 / 00:00

S pojmem Západ se u nás nakládá čistě instrumentálně

Téměř ve všech zásadních oblastech z hlediska kvality života za Západem zaostáváme. Ačkoliv česká minimální mzda v posledních letech rostla, stále je šestá nejnižší v Evropské unii. Před námi je třeba Slovinsko, Polsko nebo Rumunsko. Taková Francie má minimální mzdu téměř trojnásobnou, stejně tak je na tom Německo.

Nutno také dodat, že na Západě jsou úplně běžné regulace a větší pravomoci zaměstnanců, kvalitnější pracovní podmínky a na rozdíl od Česka, kde se debatuje o možnosti šestnáctihodinové pracovní doby, se tam otevřeně diskutuje pravý opak: zkracování pracovní doby.

Podobně je tomu v případě daní. Rovná daň rozhodně není západní, protože ve vyspělých zemích se daní spíše progresivně, a i tolik diskutované majetkové daně máme hned čtvrté nejmenší v rámci zemí OECD, což nám OECD vyčítá. Tato daň je jednou z mála, které plynou přímo do rozpočtu obcí a financují infrastrukturu veřejných silnic, osvětlení, technických služeb.

Péče o obyvatele

V ideálním případě (jako například v Rakousku, kde mají i plošnou daň na bytovou výstavbu ve výši jednoho procenta, kterou zaměstnanci odvádí ze svých hrubých příjmů) by tyto peníze měly sloužit i k výstavbě nových obecních bytů, aby se pomohlo řešit krizi bydlení. U nás takřka nemožné.

Převzato z Plusu

Zákon o sociálním bydlení se roky nedaří prosadit a podíl takového bydlení tvoří oproti některým západním zemím pouhé procentu z trhu s bydlením, druhé nejnižší v rámci OECD – vyšší mají v Polsku nebo Maďarsku, nižší jen v Litvě. Nizozemsko či Rakousko mají jako sociální bydlení vedenou třetinu obydlí, Francie 20 procent.

Stejně tak by se mohlo mluvit o sociálním státu, který je ve většině západních zemí mnohem stabilnější, větší a efektivnější, kdežto u nás pomalu přestává existovat.

Kdo někdy navštívil západní města, byl možná udivený, nakolik se v nich zklidňuje doprava. V řadě měst se autům zakazuje vjezd do centra a pandemie ve velkých evropských metropolích urychlila přechod k ekologičtějším typům dopravy. Městskou cyklistiku podporují v Paříži, v Hamburku, Lisabonu, Miláně a na stranu cyklistů a pěších se staví i konzervativec Boris Johnson. Mluví se o cyklistické revoluci v Británii.

V Barceloně se radnice věnuje péči o veřejný prostor a z bývalých křižovatek tvoří místa určená k setkávání, jednoduše vybavená městským mobiliářem. Dbá se tu nejen na bezpečí, ale i kvalitu veřejného prostoru jako sdíleného prostředí, určeného k setkávání lidí různých věků i společenských vrstev. Funguje to.

Predátorské vymáhání dluhů

Specifickou kategorií jsou dluhy – nikde v Evropě, ani na východ, ani na západ, nebyl systém vymáhání pohledávek tak predátorský, jako u nás, kde, jak dokládá studie Centra pro společenské otázky SPOT, stát uvrhl statisíce lidí do dluhových pastí.

Z patnáctitisícového dluhu se u nás mohl stát dluh ve výši půl milionu a podle Lucie Trlifajové ještě dnes trvá praxe, kdy na dluzích vydělávají hlavně soukromí aktéři. Země jako Švédsko, Švýcarsko, Rakousko nebo Německo mají státní exekutory a i tam, kde jsou soukromí, je systém vymáhání dluhů mnohem spravedlivější.

V podobném výčtu by se dalo pokračovat a zmínit práva menšin (sňatky homosexuálních párů jsou na Západě běžné), přístup ke klimatické změně (Česko selhává jak v plánech na ukončování uhlí, tak v míře znečištění – patříme k největším znečišťovatelům v Evropské unii), kvalitě institucí, procenta z rozpočtu do zdravotnictví nebo školství (ty jsou u nás pod průměrem OECD) a řadě dalších témat.

Nemá ovšem smysl nekriticky si Západ idealizovat, má samozřejmě celou řadu svých problémů. Účelové a bezobsažné nakládání s tímto pojmem v české politické debatě tak, jak ho předvádí řada politiků, ale působí jen směšně a pokrytecky. O skutečnou realizaci „západní“ politiky se tu jeho verbální proponenti nesnaží, naopak: řadu západních standardů v české debatě (progresivní daně, sociální bydlení, férové vymáhání dluhů) vnímají jako návrat před rok 1989.

To dokládá jediné: na žádný Západ skutečně patřit nechtějí.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít