Pohled na výsledky jiných hlasování ukáže jiný, mnohem více znepokojivý trend. Namísto obvyklého soutěžení politických názorů reprezentovaných pravicí a levicí se etabluje soupeření mezi tradičními stranami a jejich převážně protestně orientovanými konkurenty.

Převzato z Plusu

V nedělním hlasování to ukázal přesun hlasů, kdy Švédští demokraté dokázali přetahovat stejnou měrou voliče jak levicovým sociálním demokratům, tak pravicové straně Umírnění. Velká část voličů nyní navíc dokáže měnit svůj názor – ve Švédsku v neděli 40 procent dalo hlas jiné straně než před čtyřmi lety.

Přelivy a rozptýlení hlasů jsou nápadné například v Nizozemsku, kde se při posledních volbách sice tradiční strany daly dohromady, aby nepřipustily příchod k moci populistické a protiimigrantské Straně svobodných Geerta Wilderse, přesto však nedokázaly zabránit dalšími odlivu voličské podpory.

Tradiční strany se nedokázaly přizpůsobit

Ještě v 80. letech minulého století tři hlavní středové strany podporovaly čtyři pětiny voličů a nyní jsou na 40 procentech, tedy se propadly o celou polovinu. Ještě není zřejmé, kam tento trend vyústí, ale bezprostřední dopady jsou viditelné. Politická scéna v evropských zemích se fragmentuje, do parlamentů se dostává větší počet stran s méně poslanci, a proto je mnohem obtížnější sestavit vládní koalici.

A pokud se to nakonec podaří, bývá často nestabilní – jednak kvůli odlišným zájmům, jednak kvůli tomu, že protestní strany se mnohdy profilují na jediném tématu, jako je třeba migrační politika. Nejsou však schopny formulovat dlouhodobější cíle v tak podstatných otázkách, jako je sociální či důchodový systém nebo školství, které mají pro fungování a budoucnost země zásadní význam.

Není dosud zřejmé, kde hledat příčiny této proměny, i když je pravděpodobné, že vedle prvoplánového tématu migrace tu mají silný vliv dopady ekonomické a finanční krize po roce 2008. Zatím je patrné, že tradiční strany se ještě nedokázaly přizpůsobit a že nová protestní hnutí ještě nemají o své politice ucelenou představu.

Výjimkou jsou případy jako řecká Syriza, kterou voliči vynesli k moci jako protestní koalici slibující, že dokáže ukončit vyjednávání s mezinárodními věřiteli, aby nakonec pokračovala v politice škrtů a úspor, kterou dříve odmítala. U vlády se sice udržela, ale účet od voličů teprve přijde.

Adam Černý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít