Fremr řešil nejenom kauzu Olšany, při níž si v roce 1988 na zhanobení hrobů sovětských vojáků posvítila Státní bezpečnost, ale – jak dodatečně zjistili senátoři Marek Hilšer z klubu Starostů a Hana Kordová Marvanová (za ODS) – v letech 1983-85 odsoudil přes sto lidí za emigraci.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lukáš Jelínek: Zasypou Ústavní soud kostlivci ze skříní?

A tato přelíčení zjevně měla politický podtext. Pokud by měl panu Fremrovi brněnský talár uniknout, není to ani tak kvůli profesní historii, která před listopadem 89 byla poměrně standardní a po něm hvězdná, mimo jiné i na půdě Mezinárodního soudního tribunálu. Ale kvůli dřívějším slovům, že za totality nikoho z politických důvodů neodsoudil.

Role ústavního soudce si totiž nežádá jen špičkové profesionály s širokým věhlasem, ale rovněž osobnosti s vysokou morálkou a čistým štítem, jež nemlží a staví se ke své minulosti zcela otevřeně.

S tím druhým kritériem je Robert Fremr na štíru, pročež se prezidentovi nelze divit, že s jeho jmenováním otálí. Určitě by neuškodil Pavlův dodatečný pohovor se zainteresovanými senátory, ale i samotným kandidátem.

Pozdní příchod všech kostlivců

Objevily se sice názory expertů, podle nichž už je na pohřbení Fremrovy nominace pozdě, většina se ale domnívá, že tato konkrétní pravomoc dává prezidentovi až do posledního okamžiku volnou ruku v tom, koho ústavním soudcem učiní a koho nikoliv. Jde jen o situaci, která u nás dosud nenastala a musíme se s ní nějak vypořádat.

V minulosti někteří uchazeči o post ústavního soudce prošli Hradem i Senátem tak rychle, že jsme je jen tak tak stačili zaregistrovat. Teď jsou poměry jiné.

Petr Pavel požádal o návrhy řadu institucí a jejich posouzení nechal na svém speciálním kolegiu. Pečlivější jsou též senátoři, a to i v obavách, že by je mohl prezident zastínit nebo tlačit k rozhodnutí, které nebude úplně samostatné.

Tím spíš je s podivem, že se kostlivci ze skříně doktora Fremra nevysypali už dřív. Olšany se pořádně probraly až na plánu Senátu a zjištění ohledně odsouzených emigrantů vyplulo na hladinu ještě později.

Jakkoliv prezidentská kancelář není kanceláří detektivní ani nemá mechanismy, jak si adepty o členství u Ústavního soudu důkladně proklepnout, příště zjevně budou muset být kandidátům kladeny i hodně nepříjemné otázky vztahující se k období před rokem 1989.

Kaňky dávné minulosti

Na druhou stranu již od šéfa prezidentského kolegia Jana Kysely víme, že součástí Pavlových záměrů s Ústavním soudem je, aby byl co nejpestřejší profesně i názorově a aby v něm nezasedaly víc než dvě osoby působící v komunistické justici.

O to pikantnější potom je, že se novináři zeptali čerstvě jmenovaného předsedy Ústavního soudu Josefa Baxy, zda i on coby předlistopadový soudce nevedl proces s emigranty.

Baxa odpověděl: „Nevzpomínám si, možná jsem soudil jeden případ, ale nemám tak dobrou paměť, abych si v těch mnoha tisících případů, které jsem rozhodoval, pamatoval na všechny.“

Tato Baxova reakce na klidu nepřidá. Zároveň si ale uvědomme, že v době soustavného pošlapávání občanských práv, v níž i soudy byly součástí obludné mašinerie, šlo těžko hledat soudce svobodně se rozhodující podle nejlepšího vědomí a svědomí.

Proto je důležité sledovat, jak si počínali v nových poměrech – zda dál byli ovlivnitelní, nebo vyzráli v individualisty, jimž talár ústavního soudce sedí na míru i přes kaňky na dávné minulosti.

 Autor je politický analytik

Lukáš Jelínek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít